Vědecké bádání se může rozvíjet jen v prostředí stabilním a předvídatelném. Stability by však nemělo být dosaženo za cenu toho, že se z vědy stane ekonomické odvětví, které bude bádání redukovat na pouhý výrobní prostředek. Vědecké politiky tak musí aktivně vzdorovat představě zjednodušující veřejně financovanou vědeckou práci na činnost, která má za úkol generovat a kumulovat kapitál. Tím samozřejmě zdaleka nechci říci, že věda by ve společnosti neměla hrát důležitou ekonomickou roli. Nicméně tato role se nesmí stát tou jedinou, organizační, určující, rozhodující. Věda nesmí být podřízena instrumentální ekonomické racionalitě, nesmí být převedena pod jednoho společného jmenovatele ekonomického kalkulu, kdy investovaná koruna musí přinést dvě. Přestala by tak totiž plnit své další důležité a rozmanité funkce; funkce, které z ní tvoří komplexní nástroj sloužící k poznání přírodního a sociálního světa a našeho místa v něm; nástroj napomáhající k oddělení iluzí a mýtů od faktů a skutečnosti; nástroj v hlubší rovině potřebný k tomu, jak na tomto světě žít dobrý a důstojný život. Chceme strhnout vědu do podivného prostředí ekonomické „základny“ a přenechat vše „ostatní“ – ideje, kulturu, lidskou tvořivost, vzdělávání a to, co z vědy zbyde – té nedůležité „nadstavbě“? Chceme mít z vědy další ekonomický stroj, kde platí stejný imperativ jako v jakémkoliv jiném byznysu – finanční zisk?
Věda musí plnit roli kultivační, kulturní, expertní, civilizační, demokratizační. Je namístě požadovat důkladnost, preciznost, invenci, systematičnost, metodologickou transparentnost a v závislosti na disciplíně možnosti praktického využití (což není totožné s principem komercionalizace). Ano, je namístě požadovat, slovy Babiše, kvalitu – tu lze zajistit jen propracovaným systémem hodnocení vědy. A ten existuje: jmenuje se Metodika 2017+. Pokud chceme kvalitu, není nic jednoduššího než posunout tento nový způsob hodnocení vědy do realizační fáze.
Navíc je třeba respektovat to, že vědecká práce, poháněná zvědavostí, je nesmírně složitá, a to, že její závěry jsou vždy tak trochu provizorní, otevřené k dalšímu přezkoumávání, rozmýšlení, přehodnocování, zpřesňování. Nese s sebou též řadu etických pravidel, nepředvídatelností, vztahů a náhod; vědci/vědkyně jsou navíc většinou i pedagogy/pedagožkami a tím reprodukují ustavené a nově se utvářející poznaní.
Apeluji tedy na předsedu vlády a Rady pro výzkum, vývoj a inovace, všechny zainteresované subjekty a rozhodující strany: nevrhejme vědu do jednorozměrného světa, kde se maxima profitu stane tím absolutním principem a vše ostatní bude považováno za méněcenné, irelevantní, dekorativní. Ve hře je až příliš mnoho.
Autor: Filip Vostal
Článek vyšel 22. března 2018 v Lidových novinách.
Filip Vostal (1983) obdržel titul PhD. v oboru sociologie na University of Bristol ve Velké Británii v roce 2013. V současnosti pracuje jako vědecký asistent v Kabinetu pro studium vědy, techniky a společnosti při Filosofickém ústavu AV ČR a přednáší sociální teorii na Anglo-americké univerzitě v Praze. V roce 2016 mu vyšla kniha Accelerating Academia: The Changing Structure of Academic Time v nakladatelství Palgrave Macmillan. Svoje badatelské výsledky publikoval například v časopisech Time & Society nebo European Journal of Social Theory. V současnosti se zabývá sociologií vědeckého času. V roce 2016 obdržel Prémii Otta Wichterleho. Tweetuje na @filvos. Článek vyjadřuje názory autora, nikoliv jeho zaměstnavatelů.
K tématu implementace Metodiky 2017+ čtěte blogy Daniela Münicha, v nichž popisuje první fáze realizace nového hodnocení (1, 2, 3).
