MR: V příspěvku na konferenci THE jste byl dosti kritický. Uvedl jste, že máme málo ERC grantů, málo „highly cited“ vědců a že české univerzity v žebříčcích nezáří... Čím to?
Důvodů je více. Nezájem politiků o vědu a vysoké školství, špatná organizace vědy, podfinancování, či možná spíše nesprávná distribuce peněz, podpora průměru místo jednoznačné podpory excelence, a to jak na úrovni jedinců, tak i ústavů a univerzit, příliš velká váha volených orgánů – akademických sněmů a senátů, stále ještě nedostatečná podpora mladých vědců, naprostý nedostatek internacionalizace vědy a univerzit. A asi hlavně nám chybí jednotný a důsledný systém evaluace vědy.
MR: Vyjmenoval jste plno věcí, ale hodnocení vyzdvihl. Proč?
Máme příliš mnoho akademických ústavů a univerzit, a až brzy „dojdou“ evropské fondy, nebudeme mít dostatek prostředků na jejich financování. Pak je jedinou cestou uplatnění jednotného systému evaluace a nutnosti vyvození důsledků, tedy uzavření části vědeckých oddělení, ústavů, fakult a vysokých škol... To nebude vůbec snadné a zcela určitě to bude muset být politické rozhodnutí. A ještě jednou upozorňuji na nedostatek podpory excelence. Mluvíme o ní stále, ale děláme velmi málo. Ve fotbale jsme s podporou nejlepších hráčů zcela srozuměni, ale to neplatí v tuzemské vědě. Podporujeme šedý průměr místo důrazné a jednoznačné podpory excelentních vědců. Závist v české vědě kvete.
MR: Otevřel jste i citlivé téma: jaký vliv mají senáty a sněmy na vedení univerzit, respektive výzkumných institucí?
Demokracie do vědy nepatří. Zvolené orgány, sněmy a senáty nemohou rozhodovat o výběru ředitelů, děkanů a rektorů – a už vůbec ne o směřování vědy a vysokého školství. Podívejme se na Západ a velmi rychle se můžeme poučit. Určitě není náhoda, že ty nejelitnější americké univerzity jsou řízeny „autoritářsky“, určitě není náhoda, že ředitelé asi nejlepší vědecké organizace na světě, ústavů Společnosti Maxe Plancka, jsou vybíráni v několika krocích, ale žádný z nich není přímá nebo nepřímá volba zaměstnanci toho ústavu. Váha studentů ve vysokoškolských senátech je příliš velká a studenti snadno podlehnou slibům například snadnějšího studia... Na druhé straně váha opravdu excelentních vědců je v těchto orgánech malá – a ti tam dokonce často zcela chybějí.
MR: Jak celkově hodnotíte summit THE v Olomouci? V čem byl přínosný?
Uspořádání summitu v Olomouci bylo velkým úspěchem olomoucké univerzity a jmenovitě jejího rektora, Jaroslava Millera. Bylo smutné slyšet, že problémy, které trápí nás, jsou prakticky totožné v zemích východní Evropy. A naopak jsme viděli, že v zemích s vynikajícími univerzitami a vědeckými ústavy tyto problémy neznají. Je tedy zjevné, co je třeba udělat, aby se naše věda a vysoké školství pozvedly z evropského podprůměru. Stačilo naslouchat a dozvěděli jste se například, že jedním z důvodů excelence švýcarské vědy je to, že více než polovina profesorů na švýcarských univerzitách nemá švýcarský pas, že rektoři těch nejlepších univerzit, jako ETH Curych, nejsou voleni, ale jmenováni a že rozpočet na vědu je fixován čtyři roky dopředu. Bohužel na summitu chyběli ti, kdo tohle měli poslouchat, ti, kdo mohou tak nutné změny v české vědě a univerzitním systému udělat: tedy politici.
Autor: Martin Rychlík
Rozhovor vyšel 3.5.2018 v Lidových novinách
