Redaktoři Hospodářských novin rovněž získali na základě Zákona o svobodném přístupu k informacím dokumenty, které tuto praxi potvrzují.
V minulých několika letech bylo veřejným tajemstvím, že podobná praxe existuje. Zvlášť v některých regionech nás potenciální klienti na jednáních na tuto možnost otevřeně upozorňovali. Jejich pohled na případné uplatnění daňového odpočtu na výzkum a vývoj byl s ohledem na očekávanou motivaci finančního úřadu za každou cenu projekt shodit značně negativní. Oprávněnost tohoto pohledu potvrzuje i nyní zveřejněná statistika. Zatímco v Praze se podobné odměny pro úředníky nevypisovaly, v Jihočeském či Pardubickém kraji jich bylo vypsáno 22, resp. 19. V rámci příslušných dokumentů mezi úředníky finančních úřadu a generálním finančním ředitelstvím je v rámci některých odměn doslova potvrzeno, že daná výše odměny je vyplácena na základě konkrétního snížení uplatnitelné odčitatelné položky na výzkum a vývoj (tzn. fakticky na základě následného doměření daně). Celkově bylo na odměnách dosud vyplaceno přibližně 200 000 Kč. Toto číslo je na první pohled nízké, nicméně je nutné brát v úvahu, že většina firem se v procesu obhajoby "nevzdá" okamžitě (zvlášť jsou-li přesvědčeny o oprávněnosti uplatnění daňového odpočtu na výzkum a vývoj z jejich strany). K finálnímu doměření daně tak může dojít i po několika letech. To je ostatně přiznáváno i v rozhovoru s generální ředitelkou Finanční správy. Stále jsou zde (i když v nižším objemu) pravděpodobně otevřeny přísliby doplacení odměn u běžících kontrol.
Navázání odměny úředníka na faktické zneplatnění odčitatelné položky u firmy zcela převrací jakoukoliv snahu o objektivní posouzení daňového odpočtu kontrolním orgánem. Zvláště v české legislativě, která má odčitatelnou položku na výzkum a vývoj postavenou na poměrně vágně definovaném ocenitelném prvku novosti. Právě tato nejednoznačná definice připouští rozdílný náhled daňového subjektu a kontrolního orgánu. Jakou má pak pracovník finančního úřadu motivaci projekt schválit? A jakou má naopak motivaci jej za každou cenu shodit? Zde se pak dostáváme na velmi tenký led, kdy daňový subjekt může být vystaven vůli úředníka finančního úřadu. To, že část těchto případů (nejznámější je asi kauza společnosti Fortell) následně končila u soudů, jejichž náklady byly řádově vyšší než odměny úředníkům, a na něž se v případě neúspěchu skládali daňoví poplatníci, daného úředníka již nemuselo trápit. Co reálně může ztratit, jaká je jeho zodpovědnost? A co naopak může ztratit firma, která roky bude obhajovat svůj pohled na věc u soudů? Hraje se zde o velmi vysoké pokuty v řádech milionů či desítek milionů korun, zdlouhavé a nákladné soudní procesy a v neposlední řadě poškození dobrého jména společnosti. Bavit se o tom, kolik úředníků pojímalo v honu za odměnou daňový subjekt za automatického podezřelého a snažilo se všemi prostředky bez ohledu na fakta jeho daňový odpočet shodit, by bylo čistou spekulací. V průběhu jednání se však setkáváme s nemálo firmami, které z výše uvedených důvodů nemají zájem odčitatelnou položku uplatňovat. Často navzdory tomu, že u nich probíhá finančně i myšlenkově náročný výzkum a vývoj. A to je velká škoda. Základní důvod přítomnosti tohoto nástroje v českých zákonech (podpora inovativních firem s přidanou hodnotou) je pak značně narušen.
V závěru výše citovaného rozhovoru s generální ředitelkou Finanční správy je zmíněno, že tato praxe již nebude pokračovat. Zda je to vytrvalou mediální kritikou či pochybnostmi právníků nad legálností takovýchto kroků je otázkou. Důležité však je, že zmizí-li motivace úředníků finančních úřadů ke shazování projektů výzkumu a vývoje, je zde vyšší šance na objektivní posouzení projektů a zvýšení důvěryhodnosti daňového odpočtu na výzkum a vývoj mezi českými firmami. A o to by mělo jít v současné době, kdy se neustále hovoří o podpoře vyšší přidané hodnoty a nejen pouhých "montoven", odpovědným orgánům především.
Autor: Martin Bednář, RESEA
