facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

K čemu vede požadavek na aplikačního garanta v programu ÉTA TAČR?

11. 2. 2019
K čemu vede požadavek na aplikačního garanta v programu ÉTA TAČR?

Akademie věd ČR ve spolupráci s Technologickou agenturou ČR (TAČR) pořádala dne 5. února 2019 pracovní setkání k problematice aplikovaného výzkumu v humanitních a sociální vědách. Podtextem semináře byla připravovaná třetí výzva v programu ÉTA, který má takový výzkum podporovat. Byl jsem pozván vyjádřit svůj pohled do diskusního panelu. Zaměřil jsem se na nežádoucí vedlejší (a nezamýšlené) dopady požadavku na tzv. “aplikačního garanta”.

Řešil jsem to zejména  v kontextu výzkumu v oblasti sociálních věd, který je zaměřený do státní správy a na témata veřejných politik. Podstata mojí kritiky použití aplikačního garanta pro filtrování projektů byla následující:

Programu ÉTA předcházel podobně zaměřený program OMEGA. Řada projektů v tomto programu neměla jinou možnost, než se snažit napasovat hlavní uznatelný výstup do vytvoření tzv. „certifikované metodiky“. Přijal jsem s velkým povděkem, že v programu ÉTA byl okruh uznatelných výstupů značně rozšířen. Certifikované metodiky tím byly z této vědní oblasti, pro kterou jsou cizorodé, příslovečně vyhozeny oknem, avšak jenom aby se obratem vrátily dveřmi v podobě požadavku na aplikačního garanta. Formálně tím byl zachován princip, že projekt musí již ve fázi přípravy získat razítko, kterým se konkrétní budoucí uživatel zavazuje, že bude výsledek výzkumu po jeho dokončení implementovat.

Zaprvé se tímto zapřahá vůz před koně. Předpokládá se, že aplikační garant, například ministerstvo anebo jiný úřad, ocení a kulatým razítkem stvrdí potřebnost výzkumu již ve fázi jeho zrodu daleko předtím, než jsou vidět výsledky. Čest výjimkám, ale státní správa se takto osvícenými úředníky bohužel nehemží. Zkušenosti z aplikovaného výzkumu v oblasti ekonomie (think tank IDEA) ukazují, že výsledek je třeba nejprve vytvořit, položit jeho závěry vhodnou formou na stůl, trpělivě a opakovaně vysvětlovat, co z toho plyne, proč tomu věnovat pozornost a až postupně často po prvotní nedůvěře se možná podaří, že se pod tlakem nových poznatků začnou hýbat ledy. Představa, že se to podaří již ve fázi návrhu projektu je pro spoustu užitečných výzkumů mimo realitu.

Zadruhé aplikační garant se bude velmi ošívat, pokud by měl dát razítko na výzkum, jehož výsledky proti němu mohou vyznít kriticky anebo jednoduše nemusí být v souladu se současnou linií vládní politiky. Pro řadu projektů může být garantem smysluplně pouze jedno místo ve státní správě, do jehož kompetencí spadá daná agenda. Často je to jen jedno konkrétní ministerstvo, příslušný odbor či potažmo úředník, který má potom právo veta, může cenzurovat, o čem se bude a nebude bádat. Zda takový projekt vznikne, může pak být čistě na jeho libovůli. Pro otázky nastavení daňového, sociálního a důchodového systému či fungování trhu práce je to Ministerstvo práce a sociálních věcí, případně Ministerstvo financí, a pro vyhodnocení dotačního programu je to jeho poskytovatel. Není to zamýšlený dopad aplikačního garanta, ale ve výsledku je to jedno. Kriticky laděný výzkum schází na úbytě.

Zatřetí nejenom výzkumníci si konkurují při podávání návrhů v rámci programu ÉTA, ale souběžně i tento program samotný soutěží s jinými programy (národními i EU) o pozornost výzkumníků a o kvalitní projekty. Požadavek na aplikačního garanta může být v této soutěži pro program ÉTA velkou konkurenční nevýhodou. Dovolil bych si tvrdit, že to ze všeho nejvíce odrazuje nejlepší projekty od špičkových výzkumníků, kteří mají spoustu jiným možností, jak se zafinancovat anebo se prostě pustit do něčeho jiného. ÉTA projekt pustí z hlavy a podají si GAČR projekt jako vždycky předtím a namísto zrádného teritoria aplikovaného výzkumu s aplikačním garantem zůstanou raději schovaní v ulitě základního výzkumu. Kdo bude dávat hlavu na špalek aplikačního garanta a několik let se strachovat, jestli náhodou nezmění názor anebo se neposune politika po příštích volbách, pokud nemusí?

Zásadní je si uvědomit, že z důvodu kombinace výše uvedených faktorů spousta potenciálně užitečných návrhů ÉTA projektů vůbec není podána. Když si někteří zájemci v zadávací dokumentaci přečtou požadavek na aplikačního garanta a domyslí si souvislosti, na nápad pro potenciálně vynikající projekt raději rovnou zapomenou. Anebo se pokusí příslušné lejstro získat, ale narazí. Z toho, jaké návrhy projektů skutečně přijdou do soutěže, tudíž nevyčteme nic o tom, jaké projekty tento požadavek odradil již v zárodku. Na výše uvedeném pracovním setkání mimo jiné ze strany TAČR zaznělo, že podpořené projekty v programu ÉTA nejsou dostatečně ambiciózní. Lukáš Kačena již dříve blogoval o tom, že „program ÉTA zatím nenaplňuje své zamýšlené poslání a ambice“. Není se čemu divit!

Požadavek na aplikačního garanta zjednodušuje vyhodnocování žádostí o projekty. Rozhodně to ulehčuje práci expertní hodnotící komisi i panelům hodnotitelů. Pokud má projekt potřebný glejt, postupuje dále, ale pokud nemá, má smůlu. Případně se hodnotí, do jaké míry je předložený aplikační garant přesvědčivý či jenom na oko. Jenomže tím skrze stromy nemusí být vidět les. Daleko lepší by bylo, kdyby se poskytovatel nebál pustit do vyhodnocení skutečného aplikačního potenciálu (a společenské prospěšnosti) návrhu bez ohledu na to, jestli se pro něj podařilo ex-ante sehnat razítko anebo jestli má konkrétního dopředu identifikovatelného uživatele. A třeba by se na to konto mohl financovat jen menší počet, ale za to větších a delších projektů, které vyjdou jako úplně nejlepší. Hodnotící komise by sice měla daleko těžší život, ale program a hlavně jeho konečné dopady by byly lepší.

TAČR se netají tím, že aplikačního garanta v programu ÉTA cíleně modeloval podle principů, které se osvědčily v  programech jako ALFA anebo EPSILON. Když chceme po elektrotechnikovi, aby výsledek jeho aplikovaného bádání našel uplatnění v nějaké firmě, tak přece můžeme chtít po ekonomovi anebo sociologovi, aby i výsledek jeho aplikovaného výzkumu měl nějakého jednoho konkrétního uživatele, který to takříkajíc „zavede do výroby“. Jenomže takové „roubování“ zkušeností z přírodních a technických věd na společenskovědní a humanitní výzkum je nesmírně zrádné. Dokáži si představit, že v některých případech to nakonec i může dobře zafungovat, ale jsem si zároveň jistý, že jsou oblasti výzkumu zejména v sociálních vědách, na které takové uvažování vůbec nepasuje.

Závěrem mi dovolte pochválit TAČR za otevřenost vůči kritice, kterou mu řada jiných míst ve státní správě může jen závidět. Do daného diskusního panelu jsem byl pozván s jejich plným vědomím, že mám na věc kritický pohled, a že mohu svým příspěvkem kazit dojem, jak program ÉTA bezvadně funguje. Snad se mi to až tak úplně nepodařilo, protože se jedná o unikátní zdroj peněž na aplikovaný výzkum v oborech, ve kterých nutně potřebujeme, aby se dělal podstatně více než doposud, pokud nemáme jako společnost zakrnět. Program ÉTA se musí dále rozvíjet, protože jeho potenciální přínos je veliký. S touto motivací píšu i tyto řádky. Doufám, že moje kritika k tomu pomůže.

 

Autor: Martin Srholec


Čtěte také článek z blogu Technologické agentury ČR, který se věnuje podstatě aplikačního garantství v programu ÉTA.