Italští vědci na své studie odkazují navzájem kvůli novým, kontroverzním pravidlům hodnocení vědy. „Nárůst Itálie v celkovém hodnocení vědeckého dopadu se jeví jako výsledek kolektivního citačního dopingu, který vyvolala nová nařízení,“ říká Alberto Baccini, ekonom na University of Siena v Itálii, jež je hlavním autorem komparativní analýzy zveřejněné v časopise PLoS One.
Již dříve vyšla v sesterském časopise PLoS Biology jiná studie, která shromáždila údaje o míře autocitací z celého světa. Autoři došli k výsledku, že průměrně vědci citují sebe sami asi v 13,5 % případů, avšak mezi jednotlivými zeměmi panují značné rozdíly. Podle Bacciniho má na tyto rozdíly vliv právě i způsob hodnocení výzkumného výkonu v dané zemi.
Impakt se zvyšuje, mezinárodní spolupráce nikoliv
Během minulých desetiletí začaly národní systémy hodnocení výzkumu po celém světě využívat ve velké míře kvantitativní ukazatele – jako je právě citovanost vědeckých publikací, či měření výkonu výzkumného systému, pracovišť i jednotlivců podle vědeckých výstupů. V roce 2010 byl v Itálii schválen zákon, podle kterého musejí vědci splnit určité kvantitativní indikátory (počet publikovaných článků a jejich citací), aby je instituce mohly zaměstnat, či aby mohli získat povýšení.
Od roku 2010 se tak v porovnání s jinými zeměmi výrazně zvýšila citovanost italských vědců. Ta ale dost možná souvisí právě se zvýšeným množstvím autocitací, které podnítila změna způsobu hodnocení vědeckého výkonu.
Vědci v aktuální studii použili nástroj „SciVal“ společnosti Elsevier, který čerpá z dat článků uveřejněných v databázi Scopus. Zaměřili se na publikace z 10 zemí (skupiny států označované jako G10) za období 2000 – 2016, které představovaly 61 % všech světových vědeckých publikací a asi 95 % světových citací za toto období. Mimo jiné zjistili, že po roce 2009 výrazně vzrostlo množství publikací, kde byl uveden alespoň jeden italský vědec jako spoluautor, a to v porovnání se zeměmi jako Francie, Velká Británie či Německo. Zvyšující se počet mezinárodních spoluprací však v Itálii zaznamenán nebyl. Výsledky tak podle autorů naznačují, že za vzrůstem citovanosti italských vědců stojí jejich vlastní autocitační praktiky.
Systematická spolupráce či pouhá náhoda?
Ukázalo se, že bibliometrické výsledky zkreslují skutečnou kvalitu italského výzkumu. Výsledky Bacciniho studie podpořili i různí světoví vědci, například Nizozemec Ludo Waltman se pokusil o její reprodukci pomocí jiné databáze a dospěl k velmi podobnému závěru. Potvrzují tak možná závěr, že změna v italském hodnocení vědy vedla k přizpůsobení „strategického“ chování italských vědců, které není možné zaměňovat za skutečný posun v kvalitě vědeckého bádání.
Ne každý je však přesvědčen, že se v případě Itálie jednalo o úmyslné vypočítavé chování. Americký vědec John Ioannidis uvádí, že změna v počtu autocitací není zase až tak dramatická a že výkyv může být způsoben náhodou. Hlavní autor studie Baccini si však stojí za tím, že by jeho země mohla zvážit i úplné vyloučení autocitací z celkového hodnocení nebo alespoň snížit citační hranice. Současně důrazně doporučuje nakládat s bibliometrickými opatrně, zejména v souvislosti s politikami „citačních prahů“, které vědci musí zdolat, aby získali povýšení či pracovní úvazek.
Autor: Vědavýzkum.cz (BK)
Zdroje: Nature (1, 2), PLoS One
Podrobně se tématem strategického chování ve vědě zabývá ve svém blogu také Daniel Münich.
