Vláda České republiky schválila usnesením č. 289 ze dne 29. dubna 2019 Akční plán pro implementaci Národní strategie otevřeného přístupu České republiky k vědeckým informacím. Tento dokument naplňuje již dříve přijatou Národní strategii otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017-2020 a ukládá 11 úkolů, které je třeba naplnit k zajištění doporučení Evropské komise ze dne 25. dubna 2018 o přístupu a uchovávání vědeckých informací, tj. zpřístupnit do roku 2020 100 % vědeckých publikací financovaných z veřejných prostředků otevřeným přístupem. Na základě tohoto Akčního plánu je třeba „bez zbytečného prodlení“ zajistit splnění minimálních požadavků na otevřený přístup k vědeckým informacím od 1. července 2020.
Akční plán je časově limitován do konce roku 2020, přičemž další kroky v této oblasti mají být již součástí Národní politiky VaVaI 2021+ včetně postupu k případnému zpřístupnění výzkumných dat. Návrh Národní politiky VaVaI 2021+ schválený Radou vlády pro výzkum, vývoj a inovace na 355. zasedání v březnu 2020 a předložený do meziresortního připomínkového řízení však otázku zajištění otevřeného přístupu pojímá velmi obecně a ani nenaznačuje, s jakým vývojem mohou či mají výzkumné organizace při plánování dalších kroků počítat.
Cílem otevřeného přístupu je poskytnout výzkumným pracovníkům i široké veřejnosti bezplatně, otevřeně a bez diskriminace přístup k recenzovaným vědeckým publikacím, údajům z výzkumu i ostatním výstupům výzkumu v co nejranější fázi jejich šíření a umožnit používání a opakované využívání výsledků vědeckého výzkumu. Předpokládá se, že otevřený přístup k výsledkům výzkumu pomáhá zvyšovat kvalitu výzkumu, snižuje potřebu zbytečného zdvojování výzkumu, urychluje vědecký pokrok, pomáhá v boji proti podvodům v oblasti vědy a může celkově podpořit hospodářský růst a inovace. Publikování výsledků výzkumu otevřenou cestou má přínos i pro samotné autory publikací. Podle existujících studií jsou publikace s otevřeným přístupem častěji citovány a mají vyšší počet stažení než publikace s placeným přístupem.
Před vedením každé výzkumné organizace, bez ohledu na její typ, stojí několik úkolů, včetně toho jak harmonizovat někdy až protichůdné požadavky.
Zajištění otevřeného přístupu k publikacím
Na první pohled nejsnadnějším požadavkem je zajištění otevřeného přístupu k publikacím. Většina časopisů již dnes umožňuje nějakou formu tzv. Open Access. Obecně se rozlišují dva přístupy: zelená a zlatá cesta. V prvním případě umožňuje vydavatel přístup k článku na základě předplatného či jiné formy, která sice nenaplňuje znaky otevřeného přístupu, zároveň ale dává autorům právo zveřejnit své rukopisy v některém otevřeném repozitáři (zpravidla po uplynutí tzv. „embargo period“). Druhý případ, tedy zlatá cesta, představuje situaci, kdy vydavatel zveřejňuje plné texty k článkům přímo na svých stránkách bez jakýchkoliv finančních nároků na čtenáře.
Problémem ovšem je, že celý redakční proces je časově poměrně náročný a vydavatelé musí hradit náklady spojené s vydáváním časopisu (mzdy editorů, korektorů a dalších pracovníků, náklady na provoz, tiskárnu atd.). A protože vydavatelé nemají v případě Open Access článků příjmy z prodeje přístupu k článkům, hledají jiné obchodní modely. Nejčastějším modelem je přenesení nákladů na autory formou zaplacení tzv. APC – Article Processing Charge. Jiným modelem, označovaným také jako Diamantová cesta, nebo jako zvláštní forma Zlaté cesty či Platinová cesta je financování časopisu jinou formou. Autor tedy neplatí žádné poplatky za vydání článku a i čtenář má neomezený přístup k článku. Obvykle jde o časopisy vydávané výzkumnými organizacemi, které hradí náklady nebo časopisy financované z grantů, případně elektronické časopisy založené na práci dobrovolníků.
Ačkoliv se zdá publikování v časopisech aplikujících Diamantovou cestu jako ekonomicky nejvýhodnější, nemusí tomu tak být. Každá výzkumná organizace prochází hodnocením podle Metodiky 17+. Na úrovni Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace, a obvykle i na úrovni poskytovatelů institucionální podpory na rozvoj výzkumné organizace, dochází k hodnocení bibliometrizovatelných výsledků, do kterého jsou zahrnuty pouze publikace zahrnuté do časopisů indexovaných v komerčních databázích Web of Science a Scopus. Je s podivem, jak někteří představitelé hodnotících panelů z akademické sféry, až dehonestují publikace, které nejsou v časopisech zařazených do 1. kvartilu. Logicky tak dochází k tlaku na publikování v co nejprestižnějších časopisech (zařazených v 1. decilu případně v 1. kvartilu).
Publikování v prestižních časopisech v režimu Open Access je drahé, protože vydávání vědeckého časopisu je business jako každý jiný a „za kvalitu“ se platí. Zatímco dříve to platili čtenáři v rámci předplatného, s rozvojem otevřeného přístupu se tyto platby převádí na jiné subjekty. Nejjednodušší obchodní model pro vydavatele je model založený na APC. Při tomto modelu nenese vydavatel vlastně skoro žádné podnikatelské riziko, výnosy včetně zisku dostane zaplacené obvykle ještě před vydáním článku, tj. v době, kdy měl jen minimální výdaje, protože většina činností redakčního procesu je zautomatizovaná a práce recenzentů obvykle „dobrovolná“. Analytici odhadují, že zisky vydavatelů činí 20 až 30 %. Výše APC u nakladatelství Elsevier se pohybuje od 150 do 6000 USD plus DPH. Jiná komerční vydavatelství jsou na tom s cenami podobně a obvykle se APC u komerčních vydavatelství pohybuje mezi 1000 a 4000 USD.
Ačkoliv jsou náklady na APC uznatelnými náklady projektů VaVaI, občas s nimi při návrhu projektu není počítáno, zvláště u projektů zahajovaných před přijetím Akčního plánu. Mnohdy jsou též publikace finalizovány až v rámci implementačního plánu výsledků a nejde je tedy už zahrnout do nákladů ukončeného projektu. Výzkumná instituce tak musí vyčlenit prostředky na APC z vlastních zdrojů, pokud chce zajistit vydávání publikací s otevřeným přístupem v souladu s Akčním plánem. Samotný akční plán odhadl celkové náklady na APC v České republice na 466 mil. Kč v roce 2018. Lze předpokládat, že to je spíše spodní hranice, protože ne všechny výzkumné organizace jsou zapojeny do projektu CzechELib, ze kterého tento odhad vychází.
Pokud by management výzkumné organizace nevyčlenil prostředky na APC, respektive upřednostňoval vydávání článků v časopisech s nižším APC, může se to negativně projevit na hodnocení výzkumné organizace podle Metodiky 17+ a na výši přidělovaných institucionálních prostředků na rozvoj výzkumné organizace.
Ochrana před predátorskými časopisy
Potenciálním rizikem, které musí výzkumná organizace řešit na systémové úrovni, je ochrana před praktikami predátorských časopisů. Mladí a méně zkušení vědečtí pracovníci mohou podlehnout klamavým praktikám těchto časopisů ohledně jejich indexování v citačních databázích a o impakt faktoru. Cílem predátorského časopisu je levně produkovat články a vydělávat na APC. S tím se pojí zejména nízká kvalita redakční práce a recenzního řízení, která byla mnohokrát dokumentována jak v cizině, tak v České republice.
V České republice se s novým hodnocením výzkumných organizací výrazně omezilo „pole působnosti“ predátorských časopisů a motivace českých vědců publikovat v těchto časopisech. Zavedení požadavku na otevřený přístup všech publikací spolu s obecným tlakem na publikování („publish or perish“) však opět mírně zvyšuje riziko úspěšnosti predátorských vydavatelů. Ne každý výsledek vědecké práce je natolik inovativní, aby mělo smysl se snažit jej publikovat v nejprestižnějších časopisech, proč tedy mrhat omezenými prostředky na APC v „drahých“ časopisech a nezvolit nějaký méně etablovaný časopis s výrazně nižšími náklady na APC? Bohužel volba „špatného“ časopisu může poškodit dobrou pověst autora i instituce a vynaložené prostředky na APC pak mohou chybět pro publikování v kvalitnějších časopisech.
Rozvoj institucionálního digitálního repozitáře
Budování institucionálního digitálního repozitáře je samostatnou úlohou. Nepochybně každá výzkumná instituce si nějaký digitální repozitář provozuje. Podle znění současného Akčního plánu plně postačuje, pokud repozitář umožňuje otevřený přístup k plným textům ve verzi „post print“. Ovšem i zde existují rizika, která si musí vedení a zaměstnanci výzkumné instituce uvědomovat.
Prvním rizikem jsou ustanovení licenčních smluv, které autoři uzavírají s vydavatelem časopisu. Aniž by si to autoři mnohdy uvědomili, tak jim licenční podmínky nemusí umožnit zveřejnění výsledného díla v repozitáři či na odborných sociálních sítích typu ResearchGate a Academia, i když je článek veřejné dostupný formou zlaté cesty. Jiná vydavatelství zase naopak přímo vybízejí autory svých článků, aby články na specializovaných sociálních sítích propagovali. Vyznat se v chaosu licenčních podmínek tak není úplně nejjednodušší, i když zmíněna forma jejich porušování je obvykle ze strany vydavatelství přehlížena či tolerována.
V březnu letošního roku byla Radou vlády pro výzkum, vývoj a inovace schválena Národní politika VaVaI 2021+ a zaslána do meziresortního připomínkovacího řízení. Jak je uvedeno v Akčním plánu, tak tento strategický dokument bude zahrnovat i požadavky na další rozvoj otevřeného přístupu. Bohužel verze Akčního plánu schválená Radou vlády a pro výzkum, vývoj a inovace neobsahuje žádné podrobnější specifikace, jaké jsou plánovány požadavky na digitální repozitáře. Lze tak stěží předjímat, jaké funkcionality budou muset institucionální repozitáře plnit.
Zpřístupnění vědeckých dat
Pozitivní efekty otevřených dat jsou v literatuře mnohokrát zmiňovány (např. zde a zde). Ovšem i zde existují různé překážky a různé země k zajištění otevřených dat přijímají rozdílné strategie. Při návrzích projektů VaVaI se před každým řešitelem otevírá otázka, kolik finančních prostředků má na nákup dat plánovat. Naopak vedení výzkumné instituce řeší opačnou otázku, tj. zda má v rozpočtu uvažovat s příjmy za poskytování dat, či naopak s náklady na jejich udržování a zpřístupnění. Dnes již je obvyklé, že existují veřejné repozitáře otevřených vědeckých dat, kam lze data nahrát. Jedním z nich je např. Zenodo, jehož vznik byl podpořen Evropskou komisí či soukromé repozitáře jako Mendeley Data apod.
V České republice však současný Akční plán ani připravený návrh Národní politiky VaVaI 2021+, žádné konkrétní cíle či opatření nenavrhují a obsahují pouze obecné proklamace. Chybějící národní strategie v otázce zpřístupňování vědeckých dat tak komplikuje jakékoliv rozhodnutí vedení výzkumné organizace. Budování vlastního datového skladu sice umožňuje mít data „stále pod kontrolou“, na druhou stranu vyžaduje řešení zabezpečení přístupů k datům a bezpečnosti dat. Použitím veřejného repozitáře jako je Zenodo odpadají prakticky veškeré náklady a i starosti a postačí nastavit vnitřní procesy ve výzkumné organizaci tak, aby data určená ke sdílení byla nahrána na tento repozitář. Na druhou stranu vnitřní procesy musí být nastaveny velmi pečlivě, aby nedošlo ke zpřístupnění dat, u kterých to licenční podmínky či jiné důvody nedovolují. Rozhodování komplikuje i nejistá strategie České republiky v této otázce a neznámé budoucí požadavky ze strany poskytovatelů na zpřístupnění dat pořízených za veřejné prostředky.
Závěrem
Otevřený přístup k výsledkům výzkumu představuje příležitost k další akceleraci výzkumných aktivit a šíření výsledků výzkumu mezi odbornou a nakonec i laickou veřejnost. Zároveň však klade před vedení každé výzkumné organizace několik otázek. První z nich je, zda přínosy (např. v podobě úspor za nákup dat a publikací) převáží náklady s otevřeným přístupem spojené. Druhou pak je otázka technického a organizačního zajištění. V současnosti jsme na určitém rozcestníku a každá organizace si musí zvolit cestu, kterou půjde při zajištění otevřeného přístupu k výsledkům svého výzkumu. Mírnou komplikací je zatím nejasné postavení otevřeného přístupu ve strategických dokumentech VaVaI po roce 2020 a chybějící jasné cíle ze strany státu i požadavků ze strany poskytovatelů podpor.
Článek vyjde v červnovém čísle časopisu VTEI.
Autor: Libor Ansorge
Libor Ansorge
Pracuje ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka, v. v. i. jako výzkumný pracovník a od dubna 2018 jako náměstek pro výzkumnou a odbornou činnost. Profesně se zabývá užíváním vody, vodní stopou a budoucími potřebami vody ve středně a dlouhodobém horizontu a dále problematikou plánování v oblasti vod, zejména problémy okolo navrhování efektivních opatření k dosažení cílů Směrnice vodní politiky.
