Jaký byl začátek vaší vědecké kariéry?

Já jsem vlastně nikdy neplánovala vědeckou kariéru. Diplomku jsem dělala u Hany Ševčíkové a na doktorát jsem šla proto, abych dokončila a opublikovala experimenty. Když Hanka zemřela, řešila jsem, co dál. Nakonec jsem zakotvila u Františka Štěpánka, který v té době na VŠCHT Praha zakládal svou skupinu. Ke konci PhD studia jsem začala přemýšlet, že bych mohla v akademické sféře zůstat, ale místo na postdok jsem nakonec neplánovaně nastoupila na mateřskou. Obhajobu disertace jsem měla pár dnů před porodem. Po mateřské jsem se vrátila zpátky na VŠCHT, ale jít na postdok do zahraničí bylo komplikované. Máme syna ve stří davé péči. Já jsem ale chtěla získat zahraniční zkušenosti, a tak jsem místo dlouhého postdoku odjela na více kratších pobytů. Působila jsem tři měsíce v Dánsku, tři měsíce v Japonsku a rok v Itálii. Můj syn byl po dobu mého italského pobytu převážně v péči tatínka.

Vyznívá to, že mateřství pro vás není překážkou v dělání vědy. Mám pravdu?

Nevzala jsem syna s sebou, protože máme s jeho otcem stejná práva a povinnosti. Neměla jsem právo odvést syna z jeho domácího prostředí a zpřetrhat mu styk s otcem a zbytkem rodiny jen kvůli své kariéře. Navíc bych stejně neodváděla dobrou práci, kdybych se o něj měla v cizině starat sama. Synovi bylo v té době pět let, jezdila jsem často za ním a on za mnou. Fungovalo to.

Působíte na Ústavu chemického inženýrství, kde pracujete na chemických robotech. Pro mnoho lidí je to spíš mužský vědecký obor. Jak to vnímáte vy?

Nemyslím si, že dělám práci, která je vysloveně mužská. Tradiční chemické inženýrství je možná více „chlapská práce“ jako například návrh a konstrukce destilačních kolon či jiných obrovských aparátů v chemickém průmyslu. Ale témata řešená na našem ústavu v současné době jsou atraktivní i pro dívky. Mikro a nanotechnologie v chemickém inženýrství v kombinaci s bioinženýrstvím, to jsou studijní programy zajímavé pro každého bez ohledu na pohlaví.

Vnímáte rozdíly mezi mužským a ženským světem ve vědě?

Někdy se mi zdá, že je to trochu přeceňované téma. Stále se hledá cesta, jak podporovat ženy ve vědě, aby jich bylo víc. Ale otázka je, zda vůbec všechny ženy touží po vědecké kariéře. Můj osobní názor je ten, že mnoho žen jednoduše pokračovat ve vědě nechce. Mám spoustu kolegyň, které mají PhD, ale když se rozhodovaly mezi vědeckou kariérou, tak si hledaly raději práci mimo vědu. Navíc je spousta z nich na místech, která jsou hluboko pod jejich kvalifikací, ve srovnání s muži, kteří si kariéru budují. Možná, že spousta žen s PhD raději volí klidnější rodinný život, než aby stále zažívaly frustrace z věčného psaní grantů. Ne všechny ženy mají potřebu pořád někde bojovat. Některé také nechtějí ve své kariéře přerůst svého partnera.

Zmiňujete, že ženy-vědkyně mohou cítit frustraci z kolotoče okolo psaní grantů. Co si myslíte o grantové politice?

Musí se tomu věnovat spousta času. Nedávno jsem si uvědomila, že trávím většinu času psaním grantových návrhů a čekám na výsledky místo toho, abych byla v laborce a dělala experimenty. Mám několik článků v šuplíku, které se teď chystám dokončit a někam poslat.

S tím je také spojené hodnocení vědců. Vyhovuje vám?

Podle mého názoru neexistuje ideální systém, jak hodnotit všechny vědce. Pohybuji se ve vědní oblasti umělý život (angl. Artificial Life) a tam se potkávají vědci z různých oblastí s odlišnými přístupy k hodnocení. Například v počítačových vědách je i konferenční příspěvek velmi ceněný výsledek. Když publikuji v impaktovaných časopisech, mám víc nějakých bodů v systému hodnocení, které preferuje časopisecké výstupy více než konferenční. Ale neznamená to, že jsem lepší nebo horší než ostatní. Osobně mě mrzí, že spousta vědců se jen honí za body. Myslím, že by raději měli v klidu dokončit svoji práci i za cenu, že nebudou publikovat mezivýsledky, ale opublikují nějaký smysluplný, dobrý článek a ucelenou studii.

Laboratoř chemické robotiky, ve které pracujete, je velmi úspěšná. V čem se podle vás skrývá vědecký úspěch?

Pracuji v Laboratoři chemické robotiky profesora Františka Štěpánka (prvního držitele ERC grantu v České republice). Podle mě je úspěch skupiny hodně závislý na osobě jejího vedoucího. Obecně je pro úspěch jakékoliv vědecké pracovní skupiny klíčový leader s dobrými manažerskými vlastnostmi a dobrým charakterem. Musí umět vycítit, které téma je zajímavé a bude následované. Zároveň je důležité, aby to byl člověk vzdělaný a zkušený. Za úspěchem Františkovy skupiny určitě stojí i jeho lidský a přátelský přístup ke všem studentům a kolegům.

V roce 2011 jste se zúčastnila prvního ročníku FameLab v České republice. Co si myslíte o popularizaci vědy?

FameLab spočívá v tom, že soutěžící mají tři minuty na to, aby povídali o vědeckém problému k laické veřejnosti. Postupující z oblastních kol do národního finále pak jedou na víkendové školení Master Class. V našem ročníku měl jeden ze školitelů zkušenosti z BBC. Účastí v soutěži FameLab jsem si uvědomila, jak je popularizace důležitá. Není jednoduché být stručný a podat vše srozumitelně laické veřejnosti. Díky tomu kolem sebe vidím, že spousta vědců dělá výzkum, čerpají finance ze státního rozpočtu, ale potom nedokáží vysvětlit široké veřejnosti, co za ty peníze dělají.

Myslíte si, že je těžší „prodat“ základní výzkum?

Je pravda, že moc lidí neuznává základní výzkum a jsou soustředěni jenom na aplikovaný výzkum. I když se snažím srozumitelně popsat, co v laboratoři dělám, tak lidé stále nevidí význam mojí práce. Nevědí, že vědec, který dělá základní výzkum, nepřijde s něčím, co by mohlo spasit svět. Na druhou stranu ale může pomoci k pochopení nějakých jevů, které využijeme v budoucnosti. Laická veřejnost chce raději slyšet o vynálezech než o bádání v laboratořích. Pokud někdo něco inovuje nebo vyvíjí novou technologii, na to lidé slyší, ale nechápou, že to neobjasňuje základní principy, jak funguje svět.

Nicméně i mezi vědci je obtížná komunikace. Jsem jmenovaná jako Science Communication Manager v Evropské akci COST Chemobrionics. Vytáhnout ze zahraničních kolegů stručné reporty, co v uplynulých měsících vykonali, bývá také nadlidský výkon. Všichni jsou zavaleni něčím důležitějším než popularizací vědy. A vracíme se k tomu problému, jak jsou všichni zavaleni psaním grantových přihlášek a podáváním grantových zpráv a publikováním kvůli bodům. Za popularizaci nikdo vědce moc neoceňuje, měli by se jí věnovat ve volném čase, ale toho mají málo.

Koncem října vám vyšla kniha kombinující vědu a literaturu. Proč jste se pustila do tohoto projektu a kde na to berete čas a sílu?

Kniha se jmenuje Robot 100: Sto rozumů. Je pravda, že jsem tomu věnovala spoustu času. Bylo to na úkor toho, že jsem nemohla tolik dělat vědu a být v laboratoři. Ale bavilo mě to. Naplňuje mě, že ohlasy na moji knihu jsou dobré. Možná mě to naplňuje mnohem více, než kdybych místo toho vydala články ve vědeckých časopisech , které by nikdo nečetl a neměly by citace. Ohledně času, mám svoje preference, snažím se dělat to, co mě baví. Energii mi ubírají věci, které mě nebaví a dělám je jen proto, že musím. Snažím se každý den žít naplno, abych si vždycky večer mohla říct: „ To byl ale dneska hezký den.“

Děkujeme za rohovor!

Za portál Vědavýzkum.cz se ptala Eva Doležalová.

Jitka Čejková

Vystudovala chemické inženýrství na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Pracuje v Laboratoři chemické robotiky na Ústavu chemického inženýrství. Působila na univerzitě v Trentu v Laboratoři umělé biologie. Je jmenovaná jako Science Communication Manager v Evropské akci COST Chemobrionics. V roce 2020 jí vyšla kniha Robot 100: Sto rozumů.