Jeden z dvanácti dotázaných výzkumníků připustil, že se za poslední tři roky dopustil závažnějších pochybení, v některých případech mělo jít dokonce o padělání výsledků výzkumu. Celkově se k těmto praktikám doznalo 8 % dotázaných (přímé podvody), což je více než dvojnásobek toho, co uváděly předchozí studie.
Anonymita především
Aby průzkum měl vypovídající hodnotu, bylo samozřejmě důležité zachovat anonymitu dotazovaných. Dle vedoucího výzkumu přijetí opatření pro zachování anonymity zvyšují pravděpodobnost, že se výsledky výzkumu skutečně blíží realitě.
Organizátoři výzkumu obeslali více než 60 000 výzkumníků ze všech oborů na přibližně 22 nizozemských univerzitách a výzkumných centrech. Asi není překvapivé, že řada institucí odmítla spolupracovat kvůli strachu z negativní publicity – vrátilo se tedy pouze 6800 vyplněných dotazníků. I tak jde ale o více odpovědí, než kdy nabídl jakýkoli jiný výzkum.
Nejhůře pravidla dodržují doktorandi. Starší akademici na tom nejsou o moc lépe
Průzkum zjistil, že standardy odpovědného výzkumu nejhůře dodržují PhD studenti. Více než polovina z nich (53 %) připustila, že za se za poslední tři roky zapojila do některé ze sporných výzkumných praktik. Profesoři a docenti se k neadekvátním praktikám doznali v 49 % případů.
Elizabeth Bik, konzultantka pro vědeckou integritu, která se specializuje na manipulace s obrázky v biomedicínských výzkumech, říká, že u řady diskutabilních praktik ve výzkumu není nic černobílé. „Zamlčení některých výsledků vašeho výzkumu je paděláním, ovšem někdy k tomu můžete mít velmi dobré důvody,“ říká a dodává, že „zveřejnění negativních výsledků výzkumu je pak velmi těžké, protože řada časopisů o ně nemá zájem.“ Je dobré mít na paměti pravidla správného výzkumu, ale když se něčeho diskutabilního dopustíte, neznamená to hned, že jste špatný výzkumník.
Příliš velký tlak na publikování
Když autoři výzkumu hledali možná vysvětlení, proč se výzkumníci uchylují k diskutabilním praktikám, nejsilnější korelace u pochybných praktik zjistili s tlakem na publikování.
Problémy s přílišným důrazem na množství publikací vnímají akademici i v tuzemském prostředí. Své o tom ví například Alžběta Wolfová, sociální antropoložka na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. S tou jsme se o akademické integritě bavili v souvislosti s naším nedávným seriálem věnovaným této tematice. „Etické nešvary se dějí, a to nejen u začínajících vědců. Co se týká plagiátorství a fabulace, na vině se kromě nedostatečné informovanosti podílí tlak na publikování, který není pro doktorské studenty antropologie v rámci EU žádnou univerzálií. Na řadě západních univerzit například ve Skandinávii či Anglii nemají doktorští studenti povinnost publikovat, často je od toho školitelé dokonce odrazují,“ uvedla Wolfová.
Výsledky výzkumu mohou být zavádějící
Dle Danielle Fanelli z London School of Economics, může být ale nizozemský výzkum zkreslený kvůli tomu, že vybrané praktiky jednoznačně označoval jako špatné, respondenti proto neměli prostor, aby se domnívali, že praktiky jsou v pořádku. Pokud by praktiky nebyly explicitně označeny jako špatné, tak by se k nim řada výzkumníků přiznala snáze. „Výsledkem tedy je, že klesá pravděpodobnost, že by respondenti odpovídali upřímně.“ Říká Fanelli. Ta si také nemyslí, že by nizozemští vědci byli méně poctiví než vědci jinde. Poté, co byla odhalena podvodná práce psychologa Diederika Stapela, bylo Nizozemsko včele podpory vědecké integrity. V roce 2018 pak byl zveřejněn kodex Netherlands Code of Conduct for Research Integrity. „Spíše tedy očekávám, že v Nizozemsku si zvláště uvědomují problémy s integritou,“ říká Fanelli.
Víra v zlepšení
Daniël Lakens, sociální psycholog z Eindhoven University of Technology, který se studie nezúčastnil, věří, že integrita výzkumu se zlepší, protože některé osvědčené postupy se stanou samozřejmostí. Může jít například o předběžnou registraci studií a zveřejňování nezpracovaných údajů s každým rukopisem. „Všimněte si, že velká část dobrého a špatného chování, o které tu jde, je řízena normami," říká Lakens.
Pomoci by mohly i různé podpůrné aktivity, které by uvítali i čeští vědci. Někdy je totiž těžké se ve výzkumné etice orientovat. Mladší výzkumníci často řeší nedostatek informací tím, že se obrátí na zkušenější kolegy. „Podle mě chybí dostatečná podpora školitelů pro předávání správné etické praxe. Ale nenechávala bych to pouze na školitelích, je potřeba, aby v rámci fakulty nebo univerzity fungovala stejná pravidla,“ uvedla před časem pro portál Vědavýzkum.cz Zuzana Kovalová z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd. „Zavedla bych kurzy psaní článků, citování a vědecké etiky hlavně pro začínající doktorandy. Ve Francii musí doktorand nasbírat kromě kreditů za odborné předměty kredity i za tyto dovednosti,“ doplňuje Kovalová, která dělala svoji doktorskou práci i na francouzském institutu CentraleSupeléc.
Autor: Vědavýzkum.cz (SA)
Zdroj: ScienceMag, NSRI, Vědavýzkum.cz (1, 2)
Nepřehlédněte seriál, který se věnoval akademické integritě v českém prostředí. V prvním díle se dozvíte, jak obecně se mladí vědci učí pravidla etiky, v dalších dvou dílech jsme se věnovali výzkumníkům ve společenských vědách a mediků.
