Zmáhalo mě to neustálé sebezpytování, kdy jsem byla na jedné straně sice silně přesvědčená o směřování svého výzkumu, ale zároveň jsem nemohla ignorovat kritiku „pánů profesorů“ na svém pracovišti, kteří mě neustále přesvědčovali o tom, že můj výzkum je vlastně nesmysl (doslova jsem si vyslechla, že je to „bullshit“).

Už ani nevím, co jsem si tehdy od konference slibovala, ale jako pracující matce ročního kojence bylo pro mě zajisté osvěžující se na chvíli odtrhnout od všedních povinností a moci si popovídat o vědě, kariéře a projektech našich krajanů v zahraničí. Dopad, který tato Konference pod stromeček nakonec měla na můj život, však předčil i mé nejdivočejší sny.

Byla jsem překvapena tím, kolik vynikajících a nadějných vědců prošlo podobnou zkušeností, jakou jsem zažívala já, a byla jsem ohromena příběhy některých o tom, jak PhD a věda obecně probíhá v zahraničí. Byl pátek a já se ten den rozhodla, že tomu dám ještě poslední šanci před tím, než rodině i univerzitě oznámím konec svého PhD studia. A tak jsem v neděli večer uložila syna ke spánku, sedla si k počítači a svůj syrový a neupravený projekt jsem spolu se svým publikovaným vědeckým článkem poslala prvnímu pracovišti ve Velké Británii, které jsem znala. Myšlenka, která se za tím skrývala, bylo získat nezávislý feedback. Říkala jsem si, že pokud mi neodpoví, nebo pokud mi také sdělí, že je to „bullshit“, budu vědět, že na PhD skutečně nemám a alespoň se mi bude snadněji odcházet. Měla jsem pocit, že nemám co ztratit.

Jaké pak bylo mé překvapení, když mi hned v pondělí ráno odepsali, že je projekt rozhodně zajímá a že o mě mají zájem! Od této chvíle až po tu, kdy jsme s kufry stáli před naším přiděleným bytem v Anglii, uběhl rok a půl extrémně náročných příprav, zařizování a plánování. Rok, kdy jsem běžně naspala asi 4-5 hodin (když nejsou školky a jesle, holt pracujete po nocích), vedla dlouhé diskuze se svým manželem o budoucnosti naší rodiny, organizovala a strachovala se, zda je to skutečně dobrý nápad.

Dnes – po dvou letech v Anglii – však mohu s čistým svědomím říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. A z velké části za něj mohu poděkovat ČAD (Česká asociace doktorandek a doktorandů - pozn. redakce) a hlavně organizaci Czexpats a jejímu týmu, protože tito lidé mi vždy ochotně poradili, případně mě spojili s dalšími krajany bádajícími v zahraničí. Myslím, že bez této podpory a networkingu bych si na takto velký krok asi netroufla.

Letos proběhla třetí Konference pod stromeček, kde se mě čeští spolukrajané ptali, co se pokazilo, když jsem v ČR ani po pěti letech nedodělala doktorát, a jak se to liší od mé zkušenosti zde v Anglii. Já jsem si najednou uvědomila, že je toho tolik, že ani nevím, kde začít. A tak jsem se rozhodla sepsat tento příspěvek, abych dodala naději těm, kteří si možná právě procházejí podobným obdobím depresí a pocitů osobního selhání jako já tehdy, ale také proto, že bych ráda svým drobným článkem přispěla do veřejné debaty o otevřeností české vědy, zejména pak v sociálně-vědních a humanitních oborech.

V čem se tedy liší moje zkušenost s doktorátem v ČR a v Anglii? Asi největší rozdíl vidím v dysbalanci mezi právy a povinnostmi jak začínajícího vědce, tak hlavně školitele. Na české univerzitě jsem zjednodušeně řečeno dostala jakýsi seznam povinností, které jako doktorandka během „studií“ musím splnit, ale nikde se nezmiňovala moje práva, nebo dokonce povinnosti školitele. Když na začátku mých „studií“ můj školitel změnil svoji profesní dráhu a místo akademické sféry se dal na politiku, najednou jsem zůstala v absolutním vzduchoprázdnu, sama sobě napospas, zcela bez vedení.

Věděla jsem, že musím napsat články a z jakých částí že se má skládat dizertační práce, ale neměla jsem základy vědeckého „řemesla“. Nevěděla jsem například, jak probíhá samotná publikace takového článku. Co mám dělat dřív, napsat článek a pak podle něj hledat časopis, nebo svoje psaní naopak přizpůsobit stylu určitého časopisu? Odkud se vědci dozvídají o konferencích? A co je jejich účelem, prezentace již publikovaných článků, nebo těch připravených k publikaci? Fakt, že nám tyto základy akademické práce nikde nikdo nevysvětlil, pak vytvářel pocit, že je to něco, co by mělo být všem jasné.

Jak známo, systém doktorského studia u nás hodně spoléhá na roli školitele. Když však školitel selže, není kde se domáhat pomoci, protože povinnosti školitele nejsou nikde definovány. Navíc na mém pracovišti nebyly žádné specifické semináře pouze pro doktorandy. Jediný kurz, který jsme měli, byl jednou měsíčně tzv. grilovací seminář, kdy byl vždy jeden nebohý doktorand ostatními grilován, přičemž atmosféra často připomínala soutěž o to, kdo daného studenta nejvíc poníží.

Často jsem měla pocit, jako bych byla opět dítětem zkoušeným před tabulí, a cílem bylo nás nachytat. Přitom už v té době jsem měla jedno vědecké ocenění a hned zkraje doktorátu jsem vyjela na půlroční stáž na jednu z nejprestižnějších univerzit na světě pod vedením významné kapacity ve svém oboru. S danou profesorkou jsem dokonce vyjednala spolupráci s naší českou katedrou, která ale bohužel nakonec zkrachovala pro nedostatek podpory. Místo, aby mé pracoviště vnímalo možnost této mezinárodní spolupráce s kapacitou světového formátu jako příležitost pro nás pro všechny, mi naopak všichni ostentativně dávali najevo nezájem a atmosféru ovládala podivná snaha mi neustále připomínat, že nejsem žádná hvězda (aniž bych si to kdy o sobě myslela). Tlak na průměrnost byl vysilující.

Kombinace nejasných pravidel, absurdně nízkého stipendia a nízké podpory doktorandů i školitelů pak vedla k tomu, že jsem se nemohla posunout dál. Ještě během těhotenství a následného šestinedělí jsem napsala dva články, ale už v té době mi bylo jasné, že tímto tempem a za stávajících podmínek nemám šanci doktorát dokončit. Moji situaci navíc komplikovala povaha mého – na české poměry velmi specifického – výzkumu, jehož potenciál málokdo chápal. Důvodem bylo jednak to, že obor, kterému se věnuji, v ČR prakticky neexistuje, ale také velmi striktní hierarchické prostředí, kdy „pánové profesoři“ nechtěli uznat, že mému výzkumu nerozumí, a tak mi raději říkali, že jej dělám špatně.

Vrcholem mé frustrace pak byl fakt, že jsem byla tlačena vyvozovat závěry ze sekundárních dat, tzv. „dělat výzkum podle knížek“. Nacházela jsem se v bodě, kdy jsem měla začít s empirickou částí, ale protože jsem se nehodlala smířit pouze se sekundárním sběrem dat, můj výzkum se zasekl. Naoko mě sice všichni podporovali a tvářili se, že mi nestojí nic v cestě, ale ve skutečnosti se mi nedostalo žádného vedení nebo podpory, a to byl bod zlomu. Neměla jsem, za kým jít a už mě nebavilo pořád dokola vysvětlovat, že můj výzkum má smysl. A tak jsem se rozhodla vzít do vlastních rukou a jít dělat doktorát do zahraničí.

V čem se tedy liší moje zkušenost v ČR s tou v Anglii? Největší rozdíl vidím v přístupu k doktorandům jako k potenciální investici. Univerzitě se proto vyplatí nám vytvořit takové prostředí, kde se nám bude dobře pracovat, protože zde chápou, že naše úspěchy jsou i úspěchy dané instituce. Samozřejmě ne všechno funguje perfektně a fantasticky, a i zde hrají roli osobní vztahy a jiné okolnosti. Instituce však tyto potenciální hrozby bere v potaz a snaží se je prostřednictvím systémových opatření eliminovat. Jak tato opatření vypadají?

Hned první den doktorátu jsem měla sjednanou schůzku s tajemnicí doktorského studia. Ta mě seznámila s mými právy a povinnostmi a také s právy a povinnostmi mých školitelů. Díky tomu jsem přesně věděla, kolik hodin si mohu od svého školitele nárokovat a kolik zase on může očekávat ode mě. Nedocházelo tak k situacím, jež jsem zažila v Čechách, kdy jsem se přes půl roku dožadovala schůzky se svým školitelem (a měla u toho pocit, že ho obtěžuji), v den schůzky na něj čekala několik hodin na chodbě, abych následně zjistila, že můj zaslaný text ani nečetl (a navíc mu tento přístup přijde normální).

Dále jsem dostala brožuru, kde byl doktorský program popsán rok od roku, semestr po semestru, včetně toho, kam jít v případě, že bych měla se svými školiteli problém a s podrobným popisem toho jak postupovat. Důležitým faktorem je, že komisařem při těchto konfliktech je vždy někdo externí, což má zajistit co největší objektivitu a snížit obavy z toho, že se budu svěřovat někomu, kdo je ve skutečnosti blízkým spolupracovníkem mého školitele. Od začátku PhD jsem tak věděla, za kým a s čím mohu jít, čímž se můj výzkum stal mnohem efektivnější, a nebyla jsem závislá pouze na vůli a ochotě školitele. Když jsem si nevěděla rady s problémem týkajícím se etiky výzkumu, věděla jsem, čí je to agenda a sjednala si schůzku. Když jsem potřebovala zaškolit v oblasti jednoho konkrétního analytického softwaru, vždy tady byl někdo, kdo mi s tím ochotně pomohl nebo mě přesměroval. Zpětně viděno si myslím, že tyto služby u nás univerzity částečně poskytují také, ale ta informace se k vám ne vždy dostane.

Dále jsme na první schůzce s mým hlavním školitelem společně vyplnili dotazník, kde byly vypsány dovednosti, které bych mohla potřebovat. Tyto dovednosti byly seřazeny jednak klasicky podle tzv. hard skills (tzn. různé metody výzkumu, analytické softwary a citační manažery) přes soft skills jako jsou prezentační schopnosti, popularizace vědy, vytvoření CV, práce se sociálními sítěmi, projektové řízení či jak získat práci v akademické sféře, až po otázky týkajícího se mentálního zdraví a psychologie (zvládání stresu; odolnost proti prokrastinaci apod.). Na základě tohoto formuláře jsme přesně definovali, co už znám a umím, a naopak kde a v jaké oblasti potřebuji zaškolit. V databázi univerzitních školení pro PhD vědce jsem si pak každý semestr vybírala zrovna to, co jsem v ten daný okamžik potřebovala. Pro představu přikládám namátkou pár nejzajímavějších:

• Analysing interview data
• Using social media to communicate and enhance your research
• How to get published
• An introvert’s guide to influence and impact
• You and your supervisor: Developing your academic identity

Kromě toho mi hned zkraje doktorátu školitel poslal seznam mailing listů, kam mi po registraci chodily výzvy k publikaci článků a pozvánky na konference a workshopy. Díky tomuto jsem si postupně začala vytvářet vlastní sítě vědců se stejným zájmem v oboru a moje směřování získalo nějaký řád. A co je nejdůležitější, vůbec jsem si nepřipadala hloupě a věděla jsem, že se mohu zeptat na cokoli, protože od toho tu můj školitel je. Je to člověk, který mě potřebuje stejně jako já potřebuju jeho, a oba to víme. Oproti mé zkušenosti z ČR se ke mně nikdy nechovali jako k elévce a nikdy mi nedali ani náznakem pocítit, že je obtěžuji nebo že jsem až na poslední příčce jejich priorit.

Právě toto, vše spolu s obrovskou institucionální podporou ze strany univerzity i grantových agentur, pak zajišťuje hladký průběh mého PhD. Po pěti předešlých letech depresí, pocitů zmaru a zpochybňování svých kompetencí se nyní každý den probouzím s pocitem, že toto bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Díky podpoře se mi podařilo hned v prvním roce získat tři granty, z toho jeden prestižní od Royal Society (což je obdoba naší Akademie věd), a svůj projekt jsem prezentovala na největší konferenci našeho oboru v Evropě.

Terénní výzkum je tu brán jako absolutní norma, a naopak mi bylo řečeno, že by jim přišlo divné, kdybych napsala práci o zemi, do které bych ani nejela. Konečně jsem tedy mohla získat finance a patřičná školení a mohla vyjet do terénu nasbírat primární data, jak jsem vždy usilovala.

Jak už jsem zmínila, určitě to není tak, že by zde vše bylo růžové a vše fungovalo na 100 %. I v Anglii hraje velkou roli to, jaký školitel je a jak si s ním sednete. To, co však tady dělá doktorát efektivnějším, je systém podpory a také to, že celé PhD nestojí jen na roli školitele, a že vaše stipendium sice není nijak závratné, ale můžete s ním normálně vyžít (finanční stránka věci by vydala na samostatný článek, a tak ji vynechám).

Dnes už mám za sebou dva roky a oproti své zkušenosti v České republice tentokrát vím, že pokud budu i nadále tvrdě pracovat (a pokud nenastanou nenadálé situace), za rok, maximálně rok a půl budu mít hotovo, což je diametrálně odlišná zkušenost od toho, co jsem zažila v ČR.

Co závěrem říci? Jsem pevně přesvědčená, že Česká republika nabízí kvalitní vzdělání a je plná schopných současných i potenciálních vědců. Rigidnost systému, lpění na pseudo-hodnostech a tlak na průměrnost však funguje jako brzdící páka vývoje, což nejen, že škodí jednotlivcům, ale hlavně vědě jako takové a také společnosti, které má věda sloužit.

Autorka: Identita autorky blogu je Czexpats in Science známa, ale z důvodu udržení soukromí ji zde neuvádíme.

Zdroj: Czexpats in Science