Jiřího Nantla zaujalo to, že v pravidelném výročním hodnocení v kategorii vládních vědeckých institucí, jež zveřejňuje prestižní britský vědecký týdeník Nature, který obsahuje hodnocení kvality první stovky takových institucí z celého světa, vynikající 19. místo obsadila Akademie věd ČR. Na vyšší příčky přitom dosáhlo osm institucí z USA, dále Francie (3), Itálie (2) a po jedné příčce Čína, Španělsko, Indie a Jižní Korea. Z nich lepšího výsledku oproti roku 2017 dosáhly pouze Jižní Korea a Čína.
Všechny další instituce na vyšších příčkách proti roku 2017 ztrácely; ve stejném žebříčku se pak Polská akademie věd umístila jako 31., Rakouská akademie věd (41.), Maďarská akademie věd (45.), Slovinsko (89.) a poslední, tedy 100. místo zaujala Bulharská akademie věd.
Když jsem se o tomto žebříčku dozvěděl, moje první reakce byla nadšená. Pracoval jsem totiž ve třech různých ústavech ČSAV a AV ČR již od roku 1959, po roce 1990 jsem působil jako první předseda vědecké rady Grantové agentury AV a ve Vědecké radě AV, takže jsem byl s tehdejšími poměry na těchto pracovištích, která měla stinné i světlé stránky, poměrně obeznámen. Shodou okolností pracuji teď v akademickém prostředí stejně dlouho v období totality jako nyní ve svobodných poměrech.
Jestliže se otcům zakladatelům soudobé podoby Akademie, Ottovi Wichterlemu a Rudolfu Zahradníkovi, podařilo Akademii vtisknout takový tah na branku a společně s kompetentními následovníky za necelých 30 let dostat Akademii věd mezi světovou špičku, je to výkon hodný obdivu. Mimochodem, Akademie věd se jako naše jediná vědecké instituce pravidelně podrobuje náročnému mezinárodnímu auditu předních zahraničních badatelů a to jí ve zmíněném vzestupu určitě pomohlo. Dnes o prosperitě jednotlivých států nerozhodují zdroje surovin nebo poloha u světových moří a oceánů ani medaile z olympiád, nýbrž právě kvalita vědeckého výzkumu a z něho vyplývajících technických aplikací.
Bohužel je Jiří Nantl přesvědčen, že výjimečný úspěch Akademie věd pro Česko znamená handicap a v dalším textu přemýšlí, jak ji z výsadního postavení ve světové vědě sesadit ve prospěch špičkových univerzit, což prý bude pro malou Českou republiku lepší. Dokonce pro podporu svého názoru užívá podpásovku, když píše, že pracoviště Akademie věd jsou separovaná od vysokoškolského vzdělávání. Ve skutečnosti se v ústavech Akademie věd ročně školí v průměru dva tisíce doktorandů a dalších studentů magisterského studia. Navíc mají ústavy Akademie s univerzitami desítky společných pracovišť a řada předních vědeckých kapacit z akademických ústavů na univerzitách pravidelně přednáší. Nantlovy argumenty, otištěné 17. července 2019 nejspíš na počest 30. výročí slavného projevu Milouše Jakeše na Červeném Hrádku 17. 7. 1989 („No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou, Jandové a jiní, každý rok.“), mi připadají metodicky příbuzné.
Vrážet klín mezi univerzity a Akademii věd podruhé po deseti letech (sám Nantl připomíná, že právě v roce 2009 hrozil Akademii věd zánik vinou technokratů v Topolánkově vládě, kteří sázeli na tzv. inovace) považuji za naprosto scestné. Dobře to svého času vystihl bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy, když prohlásil, že žádnými inovacemi svíčky žárovka nevznikne. Minulý týden se o mimořádném významu základního vědeckého výzkumu vyjádřil při příležitosti předání senátních ocenění několika významným světovým fyzikům včetně nositelů Nobelových cen předseda Senátu Jaroslav Kubera.
Zmíněný časopis Nature souběžně publikoval také žebříček nejlepších 500 vědeckých institucí včetně univerzit. V tomto žebříčku Akademie věd obsadila 172. místo, z dalších českých institucí se umístila už jen Univerzita Karlova na 432. příčce. Kdyby redakce Nature přijala zlepšovák pana Nantla a přidala do soutěže agregovaná data za všechny vysoké školy v působnosti ministerstva školství, ocitla by se Karlova univerzita zcela mimo žebříček.
Shodou okolností jsem měl možnost studovat fyziku na Masarykově univerzitě a astronomii na Univerzitě Karlově, takže k oběma těmto institucím cítím celoživotní vděk za vzdělání, které mi v podmínkách tehdejší mezinárodní izolace poskytly. Velmi bych si přál, aby obě mé almy mater mohly úspěch Akademie věd postupně následovat. Je zřejmé, že to dá fušku a žádné administrativní zvýhodnění tomu nepomůže. Pevně věřím, že tvrdě vydobytá mezinárodní pozice Akademie věd ČR neskončí podobným podrazem, jakého se dostalo vítězům tanečního maratonu ve filmu Sydneyho Pollacka Koně se také střílejí.
Autor: Jiří Grygar
Článek vyšel v Lidových novinách dne 17. 8. 2019.
Jiří Grygar
je český astronom a astrofyzik, popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, držitel několika ocenění. Působí ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR. Je členem řady vědeckých organizací, mimo jiné byl v letech 1992 – 1998 předsedou České astronomické společnosti a v letech 2004-2008 předsedou Učené společnosti České republiky.
Foto: Akademie věd ČR
