Poněkud opačný názor zastává prof. Miroslav Václavík (rozhovor s ním čtěte zde), generální ředitel Výzkumného ústavu textilních strojů a.s. Pana profesora mám tu čest znát již déle než deset let a vážím si jeho práce jak v rámci jeho mateřského podniku, tak také ve výzkumné radě Technologické agentury ČR a v řadě jeho dalších celospolečenských aktivit. S jeho tezí – a sice že by měl být výzkum motivován především poptávkou firem či společnosti – však nemohu souhlasit.

Ať už se podíváme do historie či současnosti, nikdo nemůže rozporovat to, že tzv. curiosity driven research (tedy výzkum motivovaný zvědavostí) byl a zůstává hlavní silou technického i společenského pokroku.

Za příklad mohou posloužit základy dnešní výpočetní techniky – polovodiče. Historicky prvním, kdo popsal termoelektrický jev u síranu olovnatého, byl estonský fyzik Thomas Seebeck v roce 1821. Tento jev následně rozvíjeli vědci, jako byli Michael Faraday a Alexandre Becquerel a pak v roce 1874 Karl Braun sestrojil první polovodič. V roce 1947 pak v Bellových laboratořích William Shockley se spolupracovníky na základě mnoha předchozích prací vyvinuli první tranzistor. Trvalo tedy více než sto let, než se z relativně okrajového pozorování Thomase Seebecka stal základ dnešní výpočetní a jiné techniky; oblasti, která zcela změnila svět.

Další ukázkou je práce profesora Antonína Holého, který je notoricky známý úspěchem jeho vynálezu látek léčících onemocnění HIV a HBV. Méně známý je ovšem fakt, že jeho výzkum v oblasti derivátů nukleotidů a nukleosidů začal přibližně 30 let před tím, než se onemocnění HIV vůbec objevilo. Tedy ani toto nebyl výzkum založený na přímé firemní objednávce.

Když se vrátíme k prvnímu příkladu a představíme si, že by se Thomas Seebek šel nejdříve podívat do nějaké továrny (v té době nejspíše poháněné párou) a ptal se, co potřebují, asi by na termoelektrický efekt nikdy nepřišel. Stejně tak prof. Otto Wichterle nevyvinul oční čočky na objednávku optického průmyslu. Podobně i polarografie prof. Jaroslava Heyrovského vznikla z vědeckého zájmu a ryzí zvědavosti.

To, co tedy zásadním způsobem ovlivňuje vývoj společnosti, jsou vynálezy, které vlastně samy následně vytvářejí potřebu a nikoliv naopak. Tím myslím, že tyto objevy přináší zcela nová řešení problémů, které v době vzniku daných objevů mnohdy ani nemůžeme definovat. Samozřejmě se u nich velmi těžko měří ekonomická návratnost, ale to nemůže a nesmí být hlavním kritériem. Má to však jednu podmínku (a tam se určitě s prof. Václavíkem shodneme) – musí se jednat o výsledky špičkového „zvědavostního“ výzkumu. Pokud bychom šli jen cestou řešení problémů místních firem anebo cestou pouhého „opisování“ myšlenek, které již někdo vyslovil (tím myslím neskutečné množství publikací, které nyní celosvětově vzniká a které nebudou mít nikdy žádný dopad, ale autorům zdůvodňují jejich existenci), pak rezignujeme na vývoj společnosti.

Tedy správný mix onoho „zvědavostního“ výzkumu s tím výzkumem, který řeší konkrétní problémy firem, je asi to, co je optimálním nastavením těchto dvou motivací. A je na odpovědnosti vedení jednotlivých vědeckých institucí, aby na takovém nastavení lpělo. Podmínkou nutnou pro obě kategorie je, že to musí být výzkum špičkový, i když je někdy hnaný až dětskou zvědavostí vědců.

V dalším odstavci prof. Václavík hovoří o transferu technologií, a to bude moje druhá poznámka. Prof. Václavík říká:

Mohou pomoci centra pro transfer?

Mohou, ale musí tam být lidé, kteří mají kontakt s výrobními podniky a vědí, jaké mají tyto firmy potřeby. Já jsem za svůj život prošel stovkou firem a všude, kam přijdu, tak se vždy podívám, co mají, a zkouším navrhnout lepší řešení pro jejich výrobu, usnadnit jim jejich činnost a tak dále. Trochu si také myslím, že systémově akademický svět není nucen transferovat, systém výzkumníky tlačí hlavně k publikacím, a to právě i na technicky orientovaných školách.

V oblasti transferu technologií se pohybuji v České republice déle než 13 let a měl jsem možnost se leccos naučit. To hlavní, co jsem pochopil je, že transfer technologií se dělá snadno, jestliže máte to štěstí a privilegium, že se vám do rukou dostanou výsledky právě špičkové vědy, která svým způsobem může onu společenskou poptávku vytvářet.

Samozřejmě že špičkový výzkum vytváří výsledky typu pozorování Thomase Seebecka, které jsou pro transferáře zatím neuchopitelné, ale které zřejmě ovlivní společnost v delším horizontu. Transfer však převede v praxi i výsledky typu léčiv prof. Holého, které nevznikly na přímou společenskou či firemní objednávku, ale mají značný dopad. Naopak současným příkladem špičkové vědy „na objednávku“ je třeba práce Dr. Poláška a Dr. Maletínské. Uvádím příklady, které dobře znám, ale existují příklady ze současnosti z dalších akademických pracovišť u nás.

Existence špičkové vědy na dané instituci vlastně automaticky vytváří výsledky, které je možné transferovat. Velmi špatně půjdou transferovat výsledky, které jsem výše nazval „opisováním“. Zároveň existence špičkové vědy vytváří také praktické know-how, které potom může být využito i pro řešení reálných problémů firem včetně těch našich.

Osobně mám velkou radost z toho, že obor technologického transferu v České republice zaznamenal během těch 13 let obrovský kvalitativní pokrok a kvalitních „transferářských“ výsledků rapidně přibývá jak na vysokých školách, tak v rámci ústavů Akademie věd.

Současný problém tedy nevidím až tak v motivaci vědců k aplikacím, jak uvádí prof. Václavík. Problém vidím v neuvěřitelné byrokracii, kterou jsme si v republice vypěstovali. Celý systém veřejné podpory je přeregulován. Všichni hovoří o podpoře špičkové vědy, avšak snaha systému o neustálé hodnocení, neustálou kontrolu, nastavování dalších a dalších pravidel a kontrolních mechanismů v kombinaci s legálním prostředím, které je založeno na permanentní presumci viny, nevede k podpoře špičkové vědy, ale podporuje právě jen ono opisování a vytváření výsledků pro výsledky samé, i když s impact faktorem. Tento jev je bohužel globální, ale u nás jej dovádíme k dokonalosti.

A rozhodně není pravdou, že za to může „Brusel“. Jeden příklad za všechny – na našem ústavu jsme souběžně měli dva držitele ERC grantů. Jeden dostával finanční prostředky přímo z Bruselu a druhý byl ERC-CZ, kdy finance přicházejí z MŠMT. Úroveň byrokracie u druhého byla řádově vyšší. Stejné problémy s byrokratickou zátěží má také transfer technologií a využívání prostředků ze státní podpory na aplikovaný výzkum. Pevně věřím, že nová ministryně pro vědu a výzkum Helena Langšádlová nám s tím pomůže.

Špičkového výzkumu v České republice přibývá a tím přibývá i výsledků, které mohou transferové kanceláře uplatnit na trhu. Pokud se zároveň sníží byrokracie, pak může být transfer technologií v České republice opravdu na špičkové světové úrovni.

Autor: Martin Fusek 

Foto: Tomáš Belloň, UOCHB

Martin Fusek

Martin Fusek se léta věnuje problematice transferu technologií v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Během své vědecké kariéry pracoval čtyři roky jako postdoktorand v USA a Německu. Řadu let se zabýval základním výzkumem, v roce 1995 přešel do komerční sféry. Od roku 2007 je na ÚOCHB zodpovědný za transfer technologií a od roku 2012 také zástupcem ředitele pro strategický rozvoj, od roku 2009 je ředitelem IOCB TECH, dceřiné společnosti Ústavu organické chemie a biochemie.