V AS mají menšinové zastoupení i studenti. Tento samosprávný princip vznikl krátce po roce 1989 jako návrat k demokratické tradici přerušené komunistickou diktaturou. Je to návrat k pojetí univerzity jako svobodného společenství učitelů a studentů (tomu odpovídá i latinské slovo universitas). Univerzitní samospráva rozhodně není česká specialita, stačí se podívat do Oxfordu. Neobvyklá je sice míra účasti studentů v akademických senátech, ale v praxi se ukazuje, že studenti patří v AS spíše k progresivnější části. Je možno to považovat za výraz důvěry zákonodárce ve studenty, kteří se v kritických letech 1938, 48, 68 a 89 odvážně postavili na stranu demokracie. V Čechách i ve světě ale existují i vysoké školy řízené direktivně - v Česku jen školy policejní, vojenské a soukromé, v Severní Koreji všechny.
Vladimír Mařík tvrdí, že mnohde senáty přebírají rozhodování (asi na úkor exekutivy). O tom nevím, rozhodně to není děj masový, před kterým by se mělo varovat. Vladimír Mařík také tvrdí, že v akademických senátech jen zřídka zasedají vedoucí výzkumné osobnosti. Já takovou statistiku neznám, rozhodně ale vím, že v AS Elektrotechnické fakulty i AS ČVUT vždy vynikající výzkumníci byli. V současném AS ČVUT jsem napočítal 6 profesorů a 7 docentů. V AS FEL ČVUT jsou profesoři 3 a docentů 6. A také je v senátech řada slibných mladých vědců a učitelů. Vzpomínám si, kdy naposledy jsem dělal takovéto počty. Bylo to za ministra Dobeše, při pokusu omezit autonomii vysokých škol a akademickou samosprávu pod podobnými hesly – akademické senáty mají velké pravomoci, ale žádnou odpovědnost. Není tomu tak: stejně jako poslanci mají zvolení členové AS odpovědnost před svými voliči, členy akademické obce.
S akademickou samosprávou je to podobné jako s demokracií – zdálo by se, že by přece mělo být efektivnější řídit stát či univerzitu jako firmu. I já jsem jako děkan „svůj“ senát o některých věcech těžko přesvědčoval. V poslední době zase pro změnu pracuji v AS ČVUT a těší mne například nedávné přijetí Karierního řádu ČVUT, který nás myslím posune dopředu více než omezení pravomocí AS. Pravda, diskuse kolem tohoto předpisu trvaly více než rok, ale takový široce diskutovaný předpis má šanci fungovat lépe než pouhá směrnice rektora.
Vladimír Mařík nakonec říká, že „vysoký podíl ‚starých zásluh‘ v hodnocení výsledků vědeckého bádání blokuje rozvoj toho nového a nejnovějšího“. Za to ale přeci nemohou senáty, alespoň ten náš to naopak kritizuje. Hlavním důvodem je zpoždění při vývoji a zavádění nové metodiky hodnocení - o tom čtenáři tohoto portálu dobře vědí. Sice se stále opakuje, že dělení peněz uvnitř institucí by nemělo kopírovat kritéria rozdělování na vyšší úrovni, ale jejich úplné ignorování by zase popíralo princip zásluhovosti. Na rozdíl od Vladimíra Maříka, který v rozhovoru volá jen po podpoře „objektivně stanovených špiček“, musí senáty, vědecké rady a vedení škol a fakult myslet i na rozvoj mladých výzkumných skupin a strategických oborů. Není samozřejmě lehké najít recept na to, aby taková podpora nevedla ke klientelismu či rovnostářství, ale byla to cílená investice do budoucnosti. Vyžaduje to diskusi a transparentnost, což nejsou atributy direktivního řízení.
Závěrem: řídit veřejné univerzity jako firmu by vyžadovalo osvícených vladařů. Těch se ale lidstvu tak nějak nedostává; diktatury byly v nějakém ohledu jistě efektivní, ale tvrdím, že se historicky neosvědčily.
Autor: Pavel Ripka
Pavel Ripka (1959)
Ve své odborné práci (h=25) se zabývá senzory, zejména magnetickými. Své zaměstnání na ČVUT si osvěžuje občasnými zahraničními pobyty: hned po roce 89 více než rok působil na Dánské Technické Univerzitě, další sabbatical strávil jako Marie Curie Advanced Fellow na National University of Ireland, pracoval jako výzkumník v JRC v Ispře, několik měsíců strávil i na National University of Singapore. Působil v panelu ERC a dalších radách a komisích. Získal cenu Inovace (2000) a cenu GAČR (2011). Byl členem AS FEL ČVUT (1999-2005), členem Rady vysokých škol (2011-2017), děkanem FEL (2011-2019) a nyní je členem AS ČVUT.
