Roky mé blogy oslovují i české a slovenské akademiky v zahraničí. Nejvíce zahraničních je mimochodem z USA. Čas od času se někdo ozve s nějakým postřehem, jako nedávno Albert Kšiňan [1|2]. Nedávno získal doktorát v oboru Family Sciences na University of Kentucky a působí jako postdoc v oboru behaviorální genetiky na Virginia Commonwealth University. Nabídl jsem mu, aby své zajímavé pohledy prezentoval zde. Budou rozděleny do třech dílů: peníze - úroveň vědecké práce - výzkum nemají dělat všude.
Daniel Münich
Ztráta společenských věd
Jak ukazují mnohé mezinárodní srovnávací výzkumy, úroveň českého vědeckého zkoumání zaostává za západním světem. Tento rozdíl ovšem není u všech věd stejný. Zatímco přírodní vědy jsou u nás na solidní úrovni, nejvíce ve srovnání pokulhávají vědy společenské. Samozřejmě, tento rozdíl se dá vysvětlit historickou zkušeností, kdy socialistický režim výrazně omezoval právě studium a výzkum humanitních a sociálních věd, jelikož kritické přemýšlení o společnosti a lidech vnímal jako potenciálně ohrožující. Problémem českých společenských věd není samotné zaostávání (které je pochopitelné) jako spíše to, že se tento stav za poslední dekádu nějak moc nezměnil.
V následující sérii článků bych rád poukázal na několik problémů, které podle mě způsobují neblahý stav české vědy. Jelikož mám osobní zkušenost s americkým vědeckým systémem, který je co do kvality považován za nejlepší na světě, srovnání s ním pomůže osvětlit některá slepá místa v českém kontextu. Rád bych předeslal, že mé zkušenosti jsou limitovány především na sociální vědy a vycházím tak z (neověřené) hypotézy, že se dají zobecnit i na situaci ve vědách jiných.
Peníze až na prvním místě
Za prvé, problémem jsou peníze aneb „It’s the economy, stupid”. Jedna věc je nízké ohodnocení akademických pracovníků. Pokud je skutečnost taková, že si docent (tedy druhý nejvyšší akademický titul, v mnoha případech odborný garant určitého oboru) přijde v základu (bez grantů) na nějakých 30 – 35 tis. Kč a odborný asistent (po absolvování doktorátu bez docentury) ještě na méně, není divu, že spousta talentovaných akademiků zvolí kariéru v zahraničí, popřípadě z akademické sféry odejde úplně. Pokud univerzity nejsou schopny nabídnout lepší než průměrnou a v mnoha případech podprůměrnou výši platu pro tyto vysoce kvalifikované kognitivní elity, dá se očekávat, že brain drain bude v Česku pokračovat.
Samozřejmě, že skutečný plat akademických pracovníků je v realitě o něco vyšší, než je udávaná mzda, neboť se do něj započítavají také prostředky ze získaných grantů. Ovšem získávání grantů je poněkud dlouhodobější snaha s nejistým výsledkem, tudíž nabízet nízký plat s tím, že si na sebe musí vědec sám vydělat, jde proti duchu univerzit, které by měly poskytovat svobodný prostor (k němuž se váže i finanční zajíštěnost) pro bádání.
Problém s financováním se úzce váže k problematice inbreedingu, což je jeden z největších nešvarů českých univerzit. Ten se projevuje tím, že většina akademických pracovníků zůstává na jednom pracovišti po celý život, spousta z nich již od bakalářského studia. Možnosti získat další zdroje financování je vázána na známosti daného prostředí, tedy lidí působící na univerzitě dlouhou dobu. Nízké „tabulkové“ platy a nejasné možnosti dalšího ohodnocení a dlouhodobé strategie způsobují nezájem zahraničních vědců, což jen posiluje začarovaný kruh inbreedingu.
Vícezdrojové financování
Očekávatelnou námitkou v tomto případě je, že si univerzity vyšší platy nemohou dovolit, protože mají jen tolik peněz, kolik jim MŠMT přidělí. To je skutečně pravda, nicméně právě tato omezenost by měla univerzity motivovat k samostatné aktivitě. Faktem dnešní doby je, že se nedá očekávat zásadní zvýšení státních výdajů na vzdělání a je docela možné, že se naopak ještě sníží (jak se tomu děje například ve Spojených státech). Univerzity by tak proaktivně měly zkoumat způsoby financování mimo státní příspěvky. Jednou z nich je rozvinutá grantová kultura, kdy získávání grantů (a nejen z GAČR) by mělo být standardem, nikoliv bonusem pro katedru.
Dále by především v přírodních a technických vědách pomohlo větší napojení na aplikovaný výzkum a spolupráce se soukromými firmami. V rámci této kolaborace by mohly soukromé firmy nést část nákladů například na zřízení pracoviště nebo na stipendia pro doktorské či post-doc studenty. Jinou (a v USA velmi rozvinutou) možností je získávání peněz od absolventů prostřednictvím darů. Mnoho absolventů vzpomíná na svá vysokoškolská léta s láskou a určitě by se našlo mezi nimi mnoho, kdo by byli ochotni přispět k rozvoji a růstu své alma mater, především, když by si tak mohli snížit svůj daňový základ.
Existují také další, kontroverznější způsoby zlepšení finanční kondice vysokého školství. Ačkoliv se domnívám, že jsou jejich dopady na vysoké školství veskrze negativní, jedná se o legitimní způsoby uvažování, pokud je prioritou školy především být v zisku.
Školné, ale jaké ...
Tím prvním je samozřejmě školné. Výhodou školného je větší finanční nezávislost univerzity na státním financování. Peníze ze školného tak plynou univerzitě přímo a změnou jeho výše může pružně reagovat na vlastní finanční potřeby. Největším problémem školného není dle mého ta samotná myšlenka, že za vyšší vzdělání by se mělo platit. Nedávné zkušenosti z Velké Británie ukazují, že zavedení školného otevírá Pandořinu skříňku, jelikož školné historicky neustále narůstá a z původně regulačního mechanismu se postupně stává jeden z hlavních finančních příjmů školy.
Extrémní situace je pak v USA, zemi s nejvyšším školným na světě. Zde je celkový studentský dluh cca 1,5 trilionů dolarů, přičemž absolvent čtyřletého bakalářského studia dluží v průměru 40 000 dolarů. Dluh na školném byl (a stále do určité míry je) obhajován jako „dobrý dluh“ čili investice, neboť se očekává, že zisk akademického titulu vede k vyšším platům a životní úrovni. To sice stále platí, nicméně nárůst školného je strmější než nárůst platů, z čehož vyplývá, že splácení školného ukrajuje stále větší podíl z těchto budoucích příjmů. Jinými slovy: každá další generace platí za stejný akademický titul (vstupenku k lepším příjmům) stále více peněz. A to nemluvím o těch, kteří skončí na univerzitě bez titulu…
Outsourcování služeb
Druhou kontroverzní možností je outsourcování univerzitních služeb. Budu se zde opět opírat o zkušenosti z USA. Zde je běžné, že v rámci kampusu zajišťují stravování i ubytování soukromé firmy. Z mé zkušenosti to u stravování funguje tak, že univerzita uzavře smlouvu se stravovací společností (např. Aramark), která poté přímo provozuje některé menzy, stejně jako dodává zaměstnance do dalších provozen (nejčastěji franšízy na kampusu jako Starbucks, Taco Bell atp.). Co se týče ubytování, University of Kentucky pronajala pozemky, na nichž soukromá firma vystavěla nové koleje, které i provozuje (a nájem se tedy platí jí).
Využití firem specializujících se na stravování nebo bydlení přinese univerzitě efektivnější řízení, než kdyby si univerzita tyto služby provozovala sama. Nevýhodou je samozřejmě samotná privátní povaha těchto provozovatelů, kteří se snaží maximalizovat zisk, tudíž si američtí studenti mohou nechat o dotovaných jídlech nebo kolejích (jak je tomu v Česku) jen zdát.
Peněžní kolotoč v USA
Jak školné, tak stále větší zapojení soukromého sektoru v provozu univerzit, jsou pak dílčími příznaky narůstající korporatizace univerzit. Ty se stále více zaměřují na maximalizaci zisku, což s sebou přináší kromě výše zmíněných jevů také důraz na výzkum na úkor vzdělávání (protože granty přinášejí peníze), nárůst administrativních pozic, a předcházení si studentů neboli zákazníků prostřednictvím masivních investic do nových luxusních kolejí, posiloven, restaurací, či bazénů. Tyto výrazné změny amerického vysokého školství vedou k zamyšlení nad společenskou funkcí univerzit v dnešní době. V současnosti to vypadá, že cílem univerzit se stává poskytovaní akademických titulů (a možná i vzdělání) co nejširšímu množství lidí ochotných platit, což s sebou přináší pokles nároků na vědomosti a větší důraz na psychické pohodlí studentů, neboť spokojení studenti zůstávají déle a mohou tak déle platit.
V tomto díle jsem chtěl poukázat na to, že velká část problému týkající se kvality českého vysokého školství se odvíjí od chronického podfinancování. Poukázal jsem také na některé možnosti a směry, jimž by se tento problém dal řešit. Více peněz ve vysokém vzdělávání je pro potřebné „odpíchnutí“ nezbytné, nicméně to samo o sobě zvýšenou kvalitu akademické činnosti nezajistí. O kvalitě české vědecké produkce (především v oblasti sociálních věd) bude pojednávat druhý díl blogu.
Autor: Albert Kšiňan
Text byl publikován 16. 6. 2018 na metodikahodnocení.blogspot.com.
