Vytisknout tuto stránku

Školitelé bez grantů nemají mít doktorandy

15. 3. 2018
Školitelé bez grantů nemají mít doktorandy

Co je v českém systému doktorského studia špatně? Školitelé mají moc studentů a nemají pak na ně čas. Doktorandi moc učí a málo bádají – i proto, že suplují práci svého školitele. Školitel, který není schopný získat dost peněz z grantů, by prostě neměl mít PhD studenty. A student, který se vlastně nechce vědě věnovat a jen neví, co dál, by neměl o PhD vůbec usilovat.

Titul PhD je především titul vědecký. Tedy student PhD by se měl podílet na vědecké práci svého školitele. Měl by se pod jeho vedením postupně naučit jednak „řemeslu“, jednak naučit samostatně řešit výzvy vědeckého bádání. Základem je skutečné napojení studenta na jeho školitele. Proto si myslím, že první, co není v našich podmínkách správně, je vysoké množství studentů u některých školitelů, kteří pak nemají čas se studentům věnovat. Motivací těchto školitelů je přenášení pedagogických povinností na tyto studenty. A to je samozřejmě špatně. Student má především vědecky pracovat, a ne se věnovat pedagogice. To je pak základem pro problém inbreedingu, ale to už je jiná diskuse.

logo UniversitasDruhý problém je v tom, že celá řada školitelů nemá finance na to, aby studentům přispěli k základnímu stipendiu. I když došlo ke zvýšení stipendií, není současná hladina dostatečná ke slušnému životu studenta. Ale rozhodně to není otázka státu: je to zodpovědnost dané univerzity. Školitel, který není schopen získat dostatečné množství finančních prostředků z grantů, by prostě neměl mít PhD studenty. Tedy je nezodpovědné od dané univerzity, jestliže takovému školiteli umožňuje studenty přijímat. Zároveň, pokud student získá byť jen malý pracovní úvazek, získá s tím i povinnosti a výhody zaměstnance, tedy další důvod pro to, aby byl placen jak ze stipendia, tak na základě zaměstnanecké smlouvy.

Tedy – příliš mnoho studentů na školitele a školitelé, kteří nemají granty. Základní dva problémy na straně univerzit. A ještě jeden nešvar. V některých oborech dochází k tomu, že zaměstnavatel nutí mladé zaměstnance, aby pro forma studovali PhD proto, aby ušetřil na jejich platech. Tím pak stoupá počet nedokončených, a co hůře, naprosto nekvalitních disertačních prací, které ale zaměstnavatel protlačí k obhajobě. Podle mých informací se to týká například mladých lékařů v některých fakultních nemocnicích.

Další okruh se týká samotných studentů. PhD studium je určeno pro ty, kdo se chtějí v budoucnosti věnovat vědecké práci. Samozřejmě ne vždy to vyjde, a protože život je do značné míry náhoda, celá řada PhD studentů se nakonec vědě nevěnuje. To je prostě život.

Není ale správně, že celá řada studentů nastoupí do PhD studia jen proto, že nevědí, co mají po ukončení magisterského studia dělat, a spokojí se s malým stipendiem, spokojí se s nekvalitním školitelem a s často neodpovídajícím tématem. A nechají si rok, dva, tři na rozhodování, co dál. A pak zase stoupá počet nedokončených disertací.

Z těchto důvodů si nemyslím, že navyšování příspěvku státu na PhD studium je lékem na problémy, které v této oblasti v ČR máme. Dokonce si myslím, že je to jen podpora nešvarů, které jsem výše popsal. Jedná se o to, aby univerzity povolily PhD studenty jen školiteli, který má dostatek prostředků z grantů či jiných zdrojů. Případně, pokud univerzita potřebuje posílit některý z oborů, u kterého je nesnadné či nemožné získat grantovou podporu, musí přidat prostředky z jiných fondů. A jedná se o to, aby univerzity zpřísnily přijímací zkoušky a tím demotivovaly ty studenty, kteří si jen chtějí prodloužit studentský život.

 

Autor: Martin Fusek

Článek vyšel v magazínu vysokých škol Universitas.


Martin Fusek působí jako zástupce ředitele pro strategický rozvoj Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR (ÚOCHB) a školitel na VŠCHT. Je absolventem VŠCHT v oboru organické chemie, Ph. D. získal na AV ČR v oboru biochemie. V letech 1989–1995 pracoval jako postdok v USA a SRN. Je profesorem biochemie na VŠCHT Praha, kde přednáší kurzy klinické biochemie a bioléčiv. Zabýval se základním výzkumem, v roce 1995 přešel do komerční sféry, kde do roku 2007 pracoval pro společnosti Sigma-Aldrich a Merck v České republice i zahraničí. Od roku 2007 je vedoucím procesu transferu technologií na ÚOCHB a od roku 2012 je v ústavu zástupcem ředitele pro strategický rozvoj. Je autorem více než 50 původních vědeckých publikací v impaktovaných časopisech a dvou monografií.