Vytisknout tuto stránku

Vlk, Kliman: Transfer technologií a znalostí – komercializace výsledků výzkumu

7. 6. 2022
Vlk, Kliman: Transfer technologií a znalostí – komercializace výsledků výzkumu

Na otázku, co to vlastně je transfer a komercializace výsledků vědeckého bádání a jak do tohoto procesu vstupuje Evropská unie, odpovídá článek Aleše Vlka a Mateje Klimana z aktuálního čísla časopisu AULA, které vydává Centrum pro studium vysokého školství.

stock zarovka

Na počátku tohoto příspěvku je vhodné, abychom si ujasnili základní pojmy, o kterých se budeme zmiňovat. Rešerše především zahraniční literatury ukazuje, že se můžeme setkat s různými pojmy, které jsou často používány jako synonyma. V zahraniční literatuře jde především o výraz technology transfer, a dále pojmy jako knowledge transfer nebo knowledge exploitation, které se snaží více zdůraznit roli společenských a humanitních věd. V českém prostředí se analogicky můžeme setkat s pojmy jako transfer znalostí nebo přenos poznatků, stejně jako s obrácenými variantami technologický transfer či znalostní transfer. Někteří autoři také používají pojem komercializace či komercionalizace. V našem příspěvku vnímáme komercializaci jako formu transferu za peněžní úplatu.

Někteří autoři (například Benneworth & Jongbloed, 2009) používají pojem valorisation, který lze v češtině nejlépe přeložit jako „zhodnocení“ a označuje přidanou hodnotu nad rámec čistě vědeckých výstupů a v širším pojetí zahrnuje jakýkoli společenský přínos, nikoli výhradně ekonomický. Stejně tak Evropská komise (2020) používá kromě výrazu valorisation také transformation of knowledge. Arnold a kol. (2012) zase používá výraz knowledge exchange, zatímco pojem technology transfer považuje za subkategorii, která souvisí s využitím patentů.

Dále se ukazuje, že v mezinárodním kontextu nepanuje zcela jednoznačná shoda na tom, co se skrývá pod pojmy transfer technologií a znalostíkomercializace duševního vlastnictví. Různí autoři vnímají tento proces odlišně a spojují s ním odlišné spektrum aktivit. Jak už bylo řečeno výše, v mnoha případech jsou pojmy transfer znalostí a komercializace považovány za synonyma. Jindy je komercializace brána jako kategorie transferu znalostí, který je prováděn za peníze. Některé zdroje naopak transfer znalostí považují za způsob komercializace. Například materiál European IPR Helpdesk (2013) komercializaci definuje jako „proces převodu duševního vlastnictví na trh za účelem vytvoření zisku a dalšího růstu“. U kategorií komercializace rozlišuje mezi:

  • interním vývojem výrobku/služby,
  • převodem práv k duševnímu vlastnictví,
  • znalostním transferem – licencování, franšízy, společné podniky a spin-off společnosti a dohody o převodu materiálu (MTA).

Definice a kategorizace

V následující části si uvedeme některé konkrétní definice, formy a kategorizace v oblasti transferu znalostí a technologií. Obecnějšímu vymezení odpovídá například definice dle Bremera (1999), která za transfer označuje „přenos výsledků výzkumu z univerzitní (výzkumné) do aplikační sféry“, aniž by předesílala způsob tohoto přenosu. Wessner (2007) zmiňuje definici Association of University Technology Managers (AUTM) z roku 1998, která vymezuje technologický transfer jako „proces, prostřednictvím kterého jsou vynálezy nebo duševní vlastnictví pocházející z výzkumu licencovány či jinak přenášeny do aplikační sféry“.

Zcela konkrétní z hlediska forem jsou například Van der Sijde a Ridder (1999). Ti v rámci transferu znalostí a technologií rozlišují dvě hlavní kategorie – komercializaci prostřednictvím patentů a licencování a komercializaci prostřednictvím zakládání spin-off společností. Obdobně Dahlstrand (2005) při analýze podnikatelství na akademické půdě rozlišuje dvě hlavní formy komercializace výstupů výzkumné činnosti: licencování a spin-off společnosti.

V souladu s širším pojetím komercializace Dahlstrand uvádí další možné způsoby společenské uplatnitelnosti výzkumu: publikování vědeckých výsledků, vzdělávání studentů v technických a přírodních vědách, výchovu doktorandů, účast v neformálních sítích, společné výzkumné a vývojové projekty, zapojování domácích firem do mezinárodních sítí nebo vývoj nástrojů a technických řešení.

Campbell a kol. (2020, str. 16) na základě rešerše existující literatury doporučuje širší pojetí transferu znalostí, které by nemělo být zúženo pouze na počet patentů, licenčních smluv, spin-off společností a příjmů ze spolupráce s aplikační sférou. Indikátory by měly zahrnovat tyto oblasti:

  • publikování a prezentace,
  • výuku,
  • networking/akce,
  • konzultace,
  • profesní rozvoj,
  • kolaborativní výzkum (výzkum ve spolupráci),
  • smluvní výzkum,
  • licencování,
  • vznik společností.

Evropská unie a její role v transferu technologií

Transferu znalostí a technologií a komercializaci duševního vlastnictví pocházejícího z výzkumných organizací se věnuje pozornost v rámci Evropské unie a aktivním hráčem je především Evropská komise. Ta považuje zapojení veřejných výzkumných organizací do ochrany duševního vlastnictví a znalostního transferu za zásadní pro generování socioekonomických benefitů a pro lákání studentů, výzkumníků a získávání dalších finančních prostředků. Jako hlavní pilíře znalostního transferu jsou zmíněny licencování a vznik spin-off společností. Za partnery pro využití znalostí vzniklých ve výzkumných organizacích financovaných z veřejných zdrojů můžeme považovat spin-off společnosti, existující společnosti, ostatní veřejné výzkumné organizace, investory nebo inovační agentury. Transfer znalostí vytváří dodatečné příjmy pro veřejné výzkumné organizace, což by však nemělo být jeho hlavním cílem (Evropská komise, 2008).

Pohled EU na problematiku transferu znalostí a technologií z výzkumných organizací směrem k aplikační sféře se postupně vyvíjí, nicméně zůstává poměrně kritický. Například Evropská rada (2018) konstatovala nutnost dostatečného využití vědeckých a technologických znalostí, které Evropa jako celek produkuje. Je zapotřebí efektivnějšího transferu výstupů vědecko-výzkumných projektů směrem k aplikační sféře a společnosti. Současně také podtrhla význam základního výzkumu soustředěného na stěžejní témata a objevy a zásadní roli Evropské výzkumné rady (ERC) a jejích programů – například Marie Sklodowska-Curie Action. Evropská rada také zdůraznila, že spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a aplikační sférou je zásadní pro přeměnu znalostí v nové služby a výrobky, a proto by měla být na různých úrovních podporována.

Na základě zadání z výše uvedeného dokumentu Evropské rady zveřejnila Evropská komise v roce 2020 dokument s názvem Valorisation Channels and Tools: Boosting the transformation of knowledge into new sustainable solutions (European Commission 2020). Komise v něm opakovaně zmiňuje takzvaný evropský paradox: přestože EU jako celek patří k největším producentům vysoce kvalitních vědeckých publikací (více než jedna pětina), nedaří se tyto výstupy využít pro tvorbu inovativních produktů.

Komise identifikuje šest hlavních kanálů/pilířů pro zvýšení „valorizace“ vědeckých výsledků. Kromě posílení vzájemné spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a aplikační sférou (především společné výzkumné projekty a mobilita pracovníků) a podpory vzniku spin-off a start-up společností založených na výstupech výzkumu a vývoje je jeden pilíř specificky věnován podpoře organizací a procesům znalostního transferu. Jako hlavní hráči jsou zmíněny kanceláře transferu znalostí, kanceláře transferu technologií, business inkubátory a vědecko-technologické parky.

Komercializace výsledků výzkumu a vývoje

Pokud se jedná o komercializaci výsledků výzkumných a vývojových aktivit, které vznikají v rámci základního a aplikovaného výzkumu a jsou většinově chráněny formou průmyslověprávní ochrany (především patentem, ale může se jednat také například o užitný vzor) či autorskoprávní ochranou (v případě softwaru), přichází v úvahu v oblasti komercializace zejména licencování na bázi licenčních smluv nebo převod práv k duševnímu vlastnictví za úplatu.

Licenční smlouvy lze definovat jako smlouvy, kterými jsou na určitou dobu na nabyvatele licence převáděna užívací práva k duševnímu vlastnictví proti úhradě licenční odměny. Takový převod může být výhradní nebo nevýhradní, případně nepravý výhradní, kdy si poskytovatel licence vyhradí část užívacích práv pro vlastní užití.

Alternativou licenčního ujednání je převod majetkových práv například formou „prodeje“ patentu nebo know-how. Terminologie „převodů majetkových práv“ odráží kontinentální právní koncepci ochrany duševního vlastnictví, kdy práva k autorským dílům či vynálezům nejsou plně převoditelná, převádějí se pouze majetková práva.

Další alternativou aplikovanou poměrně často v návaznosti na projekty společného výzkumu jsou dohody spoluvlastníků duševního vlastnictví o jejich využívání. Nezbytnost těchto smluv vychází z rozporů mezi autorskoprávní a průmyslověprávní legislativou na straně jedné a pravidly veřejné podpory na straně druhé. Při nakládání se spoluvlastněným výsledkem mají pak všichni spoluvlastníci stejná neomezená práva užití, v důsledku úpravy veřejné podpory je však nutné se domluvit na odpovídajících podílech na výnosech partnerského podniku či podniků z komercializace.

Převod majetkových práv je běžnou formou transferu znalostí a technologií a je praktický zejména tam, kde si nabyvatel chce ponechat právo efektivně řídit strategii ochrany práv (například patentování v dalších zemích), nebo tam, kde je to nezbytné pro zajištění financování dalšího výzkumu (jedná se o častý požadavek investorů).

Některé formy transferu mohou působit jako nástroje rozšíření vědeckých kapacit, zejména vtažením soukromého partnera do dalších aktivit a spolupráce s výzkumnou organizací.

Očekávání a výnosy komercializace výsledků výzkumu a vývoje

V české praxi se lze často setkat s určitými nepřiměřenými očekáváními o potenciálních výnosech komercializace, o sazbách licenčních poplatků apod. Tyto představy se zpravidla opírají o zcela výjimečné příklady dobré praxe a nereflektují realitu výsledků většiny projektů realizovaných výzkumnými organizacemi. Tyto jsou nabízeny zpravidla v podobě zcela „nepřipravené“ pr okamžitou komercializaci. V případě, že se v praxi najde zájemce o technologie, přebírá na sebe významná vývojová a obchodní rizika.

Praxe ukazuje, že výnosy z komercializace výsledků výzkumu a vývoje nemohou nahradit veřejné financování výzkumných organizací. Příklady, kdy se tak stalo v ČR a Evropě či jinde ve světě, jsou tak ojedinělé a specifické, že z nich nelze vycházet jako z obecného postulátu financování výzkumu a vývoje. Transfer znalostí a technologií a komercializace výsledků výzkumné činnosti budou vždy pouze doplňkovým zdrojem financování, přičemž nutno v projektech brát na zřetel, že finanční benefity jsou pouze jedním z typů benefitů transferu.

V praxi České republiky ve většině případů transfer generuje spíše nižší výnosy (běžné jsou výnosy v řádech desítek a stovek tisíc Kč). Dále se ukazuje, že nikoliv ve všech případech se výzkumné organizaci vyplatí držet v průběhu komercializace patent, v mnoha případech může být výhodnější patent převést na partnera. V rozporu s přetrvávajícím mylným povědomím lze konstatovat, že v ČR neplatí žádná obecně aplikovatelná pravidla omezující výhradní formy spolupráce ani spolupráci s jedním osloveným partnerem. V některých oblastech je to běžná nebo jediná možná forma spolupráce.

Porovnáním zkušeností v ČR a v zahraničí lze dovodit, že pokud jde o úhrn aktivit transferu znalostí a technologií, jakož i jeho kumulované výnosy, je v ČR potenciál pro jeho další rozvoj. Překážkou plného využití tohoto potenciálu jsou zejména obavy z transferu, nedostatečné povědomí o jeho pozitivech a nepřiměřená očekávání hlavních aktérů zejména na straně vysokých škol a akademické sféry. V praxi se lze setkat s několika typickými obavami z transferu technologií a znalostí.

První typickou obavou je obava z transferu a komercializace jako skryté formy „tunelování“ výzkumné organizace. Tedy představa, že prostřednictvím transferu může dojít k nepřiměřenému obohacování partnerů na úkor výzkumné organizace. Druhou obavou je strach z transferu a komercializace jako aktivit, které mohou na jednotlivých pracovištích působit závist a vést k destabilizaci pracovního prostředí. Poslední typickou obavou je obava o dobré jméno (goodwill). Tedy obava, aby aktivity transferu a komercializace, zejména v případě jejich neúspěchu nebo převodu práv na problematický subjekt (například napojený na země podporující teroristické organizace nebo porušující lidská práva) nebo nepopulárního využití (například v oblasti zbrojního průmyslu, opět ve spojení s problematickými partnery), nevedly k poškození dobrého jména výzkumné organizace a potažmo ke snížení její atraktivity pro studenty, výzkumné a pedagogické pracovníky, jakož i smluvní partnery.

Navzdory tomu, že v oblasti transferu znalostí a technologií a komercializace výsledků výzkumu a vývoje neexistuje mezi experty a různými autory jednoznačná terminologická shoda, v posledních letech jde o politicky velmi zdůrazňované a podporované téma. Nejen na úrovni Evropské unie, ale podpora začíná být zřejmá a konkrétní i v České republice. Z hlediska hlavních kategorií transferu se jedná především o licencování a podporu vzniku spin-off společností. Současně je však nutné zdůraznit, že příjmy z komercializace výsledků výzkumů a vývoje budou (až na výjimky) pouze dílčí a nevýznamnou složkou celkového rozpočtu na podporu výzkumných organizací podporovaných primárně z veřejných zdrojů.

 

Autoři: Aleš Vlk, Matej Kliman

Článek vyšel v aktuálním čísle časopisu pro vysokoškolskou a vědní politiku AULA (29/2021), který je v online formě dostupný zde. Časopis AULA vydává Centrum pro studium vysokého školství.


Centrum pro studium vysokého školství vzniklo v roce 1991 transformací tehdejšího Ústavu pro rozvoj vysokého školství jako příspěvková organizace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a od roku 2007 působí jako veřejná výzkumná instituce CSVŠ v.v.i. zřízená MŠMT. Zkoumáme široké spektrum témat napříč těmito oblastmi: vysokoškolské systémy a jejich fungování, mezinárodní rozměr terciárního vzdělávání, problematika vysokoškolských studentů a absolventů (Absolvent 2018, Eurograduate, Eurostudent VII, apod.), třetí role vysokých škol a univerzit a nebo digitalizace terciárního vzdělávání.