Začátkem letošního léta posuzoval panel odborných hodnotitelů žádost mé společnosti o podporu z významného evropského inovačního fondu. Většina z nich hodnotila samotnou inovaci jako velmi dobrou. Přesto byla žádost zamítnuta a důvody téměř vůbec nesouvisely s technologií, ale s důkazy, jejichž získání by nám paradoxně měl financovat právě tento grant.
Nepíšu to proto, abych si na toto rozhodnutí stěžoval. Hodnotitelé správně uplatnili stanovená kritéria a některé věci, které po nás požadovali, bylo zcela legitimní chtít. Píšu kvůli tomu, co následovalo: můj malý tým začal připravovat nové podání žádosti a já sledoval, jak jednu z našich nejvzácnějších kapacit – čas a pozornost seniorních pracovníků – odvádíme od vývoje tvorby dokumentace, kterou má grant financovat.
Dělali jsme to už dříve, nejednou, a vnitřně to nikdy nepůsobilo jako správná volba.
Je to začarovaný kruh. Chci přesně popsat jeho mechanismus, protože obvykle se o problému mluví, jako by šlo o byrokracii. Jenže škodu nezpůsobuje množství papírování. Způsobují ji tři strukturální rysy, které se navzájem násobí.
Důkazy jsou požadovány dříve, než vůbec existují
První část tohoto začarovaného kruhu spočívá v tom, že žádost vyžaduje důkazy, které má teprve daný grant pomoci vytvořit. Po začínající deep-tech firmě se chce, aby doložila komerční trakci, kompletní tým a ověřenou výkonnost – což jsou zpravidla právě ty věci, jejichž dosažení má grant financovat.
Firmy, které už je mohou doložit, přitom tyto peníze potřebují nejméně. Není to paradox, kterého by si hodnotitelé nevšimli; je to racionální reakce na jejich vlastní odpovědnost. Financovat firmu, která už má důkazy, je obhajitelné. Financovat pouhý příslib nikoli.
Souhrnným důsledkem ale je, že veřejné peníze určené k tomu, aby na sebe převzaly riziko, se přesouvají k žádostem, u nichž už toto riziko převzal někdo jiný.
„Ne“ je pozvánkou k novému podání
Druhou částí je skutečnost, že zamítnutím žádosti to nekončí. Mnoho evropských nástrojů umožňuje opakované podání a jen některé omezují počet pokusů, po jejichž vyčerpání je žadatel na určitou dobu vyloučen. Racionálně uvažující zakladatel proto zamítnutí žádosti, která získala vysoké hodnocení inovace, chápe jako pokyn zkusit to znovu s lepším „balením“. Systém vnímá vytrvalost jako pozitivní signál.
Každý cyklus znamená měsíce příprav kvůli binárnímu výsledku a každý jednotlivý cyklus lze sám o sobě obhájit. Právě proto je z tohoto začarovaného kruhu tak těžké vystoupit. Utopené náklady nejsou finanční, ale narativní: s každou další iterací je firma lepší v tom, jak sama sebe popsat, ale v ničem jiném se nezlepšuje.
Podpora profesionálních žadatelů
Třetí rys je nejméně nápadný. Schopnost získávat granty se kumuluje. Firma, která prošla třemi koly žádostí, už zná jazyk, psychologii hodnocení a portfoliovou logiku poskytovatele financování. Tyto znalosti se do další žádosti přenášejí způsobem, jakým se nepřenáší technický pokrok.
Postupem času se tak mezi úspěšnými žadateli nezvyšuje podíl firem s nejlepší technologií, ale těch, které se nejlépe přizpůsobily systému. Každý, kdo seděl na obou stranách tohoto procesu, ten typ zná: konsorcium, které existuje proto, že existuje výzva.
Co mohou poskytovatelé podpory udělat?
Za prvé, nastavovat požadavky na důkazy poctivě podle fáze vývoje. Pokud má nástroj financovat firmy na úrovních technologické připravenosti (TRL) tři až pět, neměl by žadatele hodnotit podle kritérií, která předpokládají úroveň sedm. Požadujte důkazy přiměřené fázi, kterou má daný nástroj podporovat, a přijměte, že to znamená financovat i některé neúspěchy, protože převzetí tohoto rizika je deklarovaným účelem veřejných prostředků na inovace.
Za druhé, ať je zamítnutí informativní, ne jen podnětem k dalšímu kolu. Bodově ohodnocené zamítnutí s konkrétně popsanými nedostatky a výslovným závěrem, zda lze tyto nedostatky napravit novým podáním, nebo zda jsou strukturální povahy, by zakladatelům umožnilo rozhodnout se během jednoho cyklu o tom, co je současný začarovaný kruh naučí až během tří.
Za třetí – a tohle nestojí nic – zveřejňujte u každého nástroje, kolik příjemců podpory využilo profesionální služby při psaní grantových žádostí. Poskytovatelé tuto informaci mají nebo by si o ni mohli říct. Pokud je tento podíl vysoký, není to důkaz zdravé soutěže o nejlepší nápady. Je to důkaz existence trhu s přístupem k financování, placeného právě z těch raných rozpočtů, které mají granty doplňovat.
Navzdory tomu všemu žádost pravděpodobně podáme znovu. To je upřímné přiznání na závěr mé argumentace a zároveň její nejsilnější důkaz. Ten začarovaný kruh vidím naprosto jasně, umím pojmenovat každý jeho mechanismus, a přesto je pro mou firmu stále racionálním krokem znovu do něj nastoupit. Systém, který u svých účastníků vytváří takový postoj, nevybírá podle toho, podle čeho si myslí, že vybírá.
Autor: Abtin Aghagolian
Zdroj: Science Business
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Text je překladem článku z evropského portálu Science Business, se kterým má portál VědaVýzkum.cz dohodu o obsahovém a inzertním partnerství.
Abtin Aghagolian je spoluzakladatel a technologický ředitel společnosti Pikd, londýnské firmy zaměřené na prostorové výpočty.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Science Business
