Při čtení článků a názorů k přípravě nového vysokoškolského zákona se mi vybavují vzpomínky na dobu, kdy jsem se aktivně pohyboval v české vysokoškolské politice. Po posledním sněmu Rady vysokých škol 18. září jsem si řekl, že možná nastala vhodná chvíle se o některé z nich podělit.
Tyto řádky nepíši ani jako zástupce Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK), kde působím jako proděkan pro vnější vztahy, ani jako reprezentant Univerzity Karlovy.
Nepatřím ke studentské generaci, která se podílela na sametové revoluci. Listopad 1989 jsem prožil v posledním ročníku plzeňského gymnázia a řadím se spíše ke druhé vlně porevoluční studentské generace, která v devadesátých letech zažívala nově nabytou autonomii vysokých škol a akademickou samosprávu.
Se spolužáky jsme působili ve Studentské radě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a já také jako zástupce fakulty v Akademickém senátu Univerzity Karlovy. Především jsem ale měl možnost zblízka sledovat vznik zákona č. 111/1998 Sb. Společně se studentem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Filipem Melzerem jsme byli tehdejším náměstkem Emanuelem Ondráčkem jmenováni do pracovní skupiny pro dopracování návrhu zákona ministra školství Ivana Pilipa. Právní předpis byl tehdy připravován jako zákon o vysokém školství, nikoli pouze o vysokých školách.
Uzavřené vysoké školy
Při současné diskusi o nové vysokoškolské legislativě stojí za připomenutí některé okolnosti vzniku dnešního systému. První porevoluční zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, měl obnovit akademické svobody a autonomii institucí, zpřetrhat vazby na někdejší stranické struktury a umožnit personální obměnu vedení vysokých škol.
Významnou roli při ní měly akademické senáty, v nichž vedle akademických pracovníků zasedali také studenti. Ti měli přispět k očistě a novému směřování vysokých škol. Role státu byla naopak s ohledem na zkušenost s centrálním plánováním a politickými zásahy do vzdělávání výrazně oslabena. Zákon zároveň přiznal právní subjektivitu vysokým školám i jejich fakultám.
Už v roce 1995 se však začalo intenzivně pracovat na novém zákoně. Když jsem si zpětně pročítal dokumenty z této doby, překvapilo mě, jak hluboké diskuse tehdy probíhaly.
Vnější aktéři upozorňovali, že vysoké školy jsou uzavřené a prakticky neexistuje mechanismus, který by do jejich fungování promítal veřejný zájem. Objevoval se proto návrh vytvořit vedle ministerstva konzultativní orgán s významnou politickou vahou, v němž by vedle vysokých škol byli zastoupeni také zaměstnavatelé, trh práce, kultura, věda a další společenské oblasti. Orgán by nezasahoval do vnitřních záležitostí škol, ale podílel se na strategii vysokého školství jako celku. Podobný princip obsahovalo také jedno z doporučení OECD z roku 1992. Jeho výrazným zastáncem byl Ladislav Čerych, tehdejší ředitel Střediska vzdělávací politiky při Univerzitě Karlově.
Během přípravy zákona vzniklo několik návrhů a jeden z nich vláda vrátila ministru Ivanu Pilipovi k přepracování. Sporným bodem bylo mimo jiné školné, proti němuž jsme jako studenti vystupovali. Jako kompromis jsme nakonec navrhli poplatky za překročení standardní doby studia a za další studium.
Přečtěte si také
Pokus o reformu vysokých škol – poprvé, podruhé, potřetí... Tentokrát v podání Roberta Plagy, který chce na jaře 2028 poslat do Sněmovny nový vysokoškolský zákon. Všechny předešlé pokusy o nový zákon, který by nahradil ten stávající z roku 1998, však ztroskotaly. Bude Robert Plaga úspěšnější než předchozí ministři?
Nedůvěra k vedení
Na dvou studentských konferencích, které se konaly v roce 1996 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a kam se sjeli studentští zástupci téměř všech tehdejších vysokých škol, jsme se shodli na tom, že „revoluční“ senáty se studentskými zástupci mají i po několika letech stále své opodstatnění. Považovali jsme se jako studenti za „hlídacího psa“ na vysokých školách, kritizovali jsme kvalitu výuky a se znepokojením sledovali různé aféry, které se objevovaly. Ano, zcela upřímně přiznám, že jsme tenkrát neměli důvěru v to, jak jsou fakulty a univerzity vedeny. V diskusích se skloňovaly ekonomické i akademické audity, které měly předcházet systémové změně a především převodu majetku. Nechci být selektivní a nikomu zpětně ubližovat, ale připomenu například přečerpání ročního rozpočtu na FF UK o 20 milionů korun z důvodu nedostatečné kontroly čerpání rozpočtů kateder, aféru s únikem správných odpovědí na testy přijímacího řízení na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (červen 1999) či kolaps účetního systému na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze.
Nakonec jsme do konečného znění zákona asi jako jediný významný studentský požadavek prosadili to, že studenti budou tvořit nejméně jednu třetinu a maximálně jednu polovinu členů akademických senátů. A to z toho důvodu, aby je hodnostáři vysoké školy brali vážně, aby měli sílu a legitimitu se ozvat. Zákon č. 172/1990 Sb. totiž složení senátu detailněji neurčoval. Zatímco například na Univerzitě Karlově ve „velkém“ senátu měli studenti paritu s akademiky (za každou fakultu dva akademičtí pracovníci a dva studenti), na některých vysokých školách neměli studenti ani jednu třetinu.
Díky různým politickým turbulencím (pád vlády Václava Klause), výměně ministrů a velkému tlaku především Univerzity Karlovy vše nakonec dopadlo tak, že byla přijata verze návrhu zákona, kterou téměř celou vypracovaly vysoké školy samotné. V souladu s novým právním předpisem se vysoké školy staly po vzoru obcí veřejno-právními korporacemi, na které byl převeden majetek. Fakulty a ostatní součásti byly zbaveny právní subjektivity, což pomohlo k určité centralizaci a posílení postavení rektorů. Dále zákon umožnil v naší republice, téměř jako poslední mezi zeměmi postkomunistické Evropy, vznik soukromých vysokých škol.
Zákon z roku 1998 měl být jen dočasným řešením
A dovolím si asi nejdůležitější poznámku k této části. Již při přijímání nového zákona panovala shoda na tom, že se jedná o dočasné řešení. Zákon měl vysokým školám umožnit další rozvoj (například pomocí efektivnějšího nakládání s vlastním majetkem) tak, aby byly schopné uspokojit zvyšující se poptávku po vysokoškolském vzdělávání. Hned po přijetí zákona se mělo začít diskutovat o tom, kam bychom chtěli směřovat dále: Jak by se školy vůbec měly řídit, jaká a proč bude role akademických senátů, jaké a proč budou mít zastoupení studenti, zda by jejich role neměla být především kontrolní, jak budou vypadat vztahy mezi fakultami a vysokou školou jako celkem, zda a jak se vrátíme ke školnému jako zcela legitimnímu zdroji příjmů či jakým způsobem bude uspořádán vztah mezi státem a vysokými školami – tj. zda se vysoký stupeň autonomie vysokých škol osvědčil nebo ho bude nutné korigovat. Zákon postavený na principech, které byly platné a relevantní v devadesátých letech minulého století, a zamýšlený jako dočasný, ale platí dodnes.
Zákon začal platit od ledna 1999 a já měl následně možnost strávit jeden rok studijního pobytu na Twente Universiteit v nizozemském Enschede. Tam jsem se na předním vědeckém pracovišti – Center for Higher Education Policy Studies (CHEPS) – po celý rok naplno věnoval vysokoškolské vzdělávací politice. Neskutečným zážitkem se pro mě stala setkání s lidmi z celého světa, které jsem do té doby znal pouze jako autory ikonických publikací a článků. S těmi jsem měl možnost hodiny diskutovat výzvy a překážky vysokoškolských systémů včetně toho českého. Následovaly dva trimestry na právnické fakultě Universiteit van Amsterdam a v roce 2023 jsem se vrátil do Enschede, kde jsem do tří let dokončil disertační práci. To znamenalo, kromě jiného, další tři roky inspirativních setkání s různými osobnostmi včetně bývalých ministrů či jejich poradců téměř z celého světa.
Co Česku doporučovali zahraniční experti
Mezitím Česko zpracovávalo podkladovou zprávu k hodnocení systému terciárního vzdělávání (Country Background Report), na které jsem měl možnost se částečně podílet. Tým expertů OECD následně předložil The OECD Review of Tertiary Education. Dokument byl publikován v listopadu 2006 a posloužil jako podklad pro Bílou knihu terciárního vzdělávání, kterou v roce 2007 začal zpracovávat odborný tým kolem Petra Matějů.
Osobně se domnívám, že dokument OECD, za kterým stáli Jon File, Thomas Weko a další členové týmu, je stále inspirativním a poučným čtením. Je ale psán velmi diplomatickým jazykem – pochválil dosažené úspěchy, naznačil slabé stránky a popsal možné cesty vpřed. Měl jsem však jedinečnou možnost s lidmi z autorského týmu hovořit mimo oficiální rozhovory – mimochodem Jon File působil právě na Twente Universiteit, kam se přemístil poté, co byl jednou z hlavních osobností přeměny jihoafrického vysokoškolského systému po pádu apartheidu. Upřímně míněné hodnocení stavu terciárního vzdělávání z úst autorů zprávy mohu shrnout a parafrázovat následovně:
Udělali jste obrovské množství práce – s nárůstem počtu vysokoškolských studentů jste se museli vypořádat za jednu dekádu, zatímco rozvinuté země na to měly minimálně dvakrát či třikrát více času. Máte poměrně velké ambice, co se týká ekonomického rozvoje. A vzhledem k tomu, že Česko s největší pravděpodobností neobjeví na svém území bohatá ložiska ropy nebo diamantů, tak budete závislí na vysoce kvalifikované pracovní síle. Ale to, jak máte nastavený systém terciárního vzdělávání v současné době, může být určitou překážkou. V zahraničí se masifikace vysokoškolského vzdělávání řešila často vznikem tzv. binárního systému – v roce 1965 zavedla nový systém (polytechniky) Velká Británie, o několik měsíců později Austrálie. Následovaly další země v Evropě – například Německo či Nizozemsko. Vy jste bohužel neudrželi systém vyššího odborného vzdělávání a terciér je tvořen z 80 procent vysokoškolskými institucemi založenými na humboldtovské tradici. V ostatních zemích zůstaly vysoké školy univerzitního typu (s důrazem na vědeckou činnost, výchovu doktorandů atd.) minoritní částí celého systému. Většinovou část tvoří prakticky orientované kratší studijní programy, do kterých se mnozí lidé vracejí i v průběhu zaměstnání. Jsou flexibilní, mají různé formy a hlavně se rychle mění. Když budete mít většinu studentů v institucích, které jsou založené na vědeckém poznání, habilitacích, profesurách, dlouhotrvajících akreditacích, tak můžete mít do budoucnosti problém. Hlavně vám na vysoké školy budou chodit lidé, kteří by v jiném systému navštěvovali jiné instituce. Může to znamenat vyšší studijní neúspěšnost a frustraci akademiků, kteří jsou zvyklí na jinou vstupní kvalitu uchazečů.
Přečtěte si také
České vysoké školství stojí před debatou, která může zásadně proměnit podobu univerzitní samosprávy. Současný zákon vznikl na konci devadesátých let a od té doby byl mnohokrát novelizován. Vysoké školy se za tu dobu proměnily v mnohem složitější instituce: soutěží o mezinárodní studenty i akademiky, řeší kvalitu doktorského studia, strategické řízení, financování, vztah fakult a rektorátů i tlak na větší otevřenost vůči společnosti.
V porovnání s většinou ostatních západních vysokoškolských systémů jste po pádu komunistického režimu (zcela pochopitelně) obdařili vysoké školy netradičně vysokou mírou autonomie, což souviselo s návratem svobody a demokratických principů do celé společnosti. Pro stát je v současné době velmi problematické vysoké školství strategicky řídit, protože se zřekl nástrojů, které by mu to umožnily. Netradičně vysoká zůstává autonomie jednotlivých fakult, pro rektory je velmi obtížné vysoké školy spravovat jako celek. Také je velmi netypická volba děkanů a rektorů akademickým senátem, který je tvořen pouze členy akademické obce. Vhodnější nám připadají otevřená výběrová řízení a také to, aby děkan byl „náměstkem“ rektora odpovědným za to, že jeho fakulta přispívá k plnění cílů vysoké školy jako celku. Celkově lze říci, že vysokoškolský systém zůstává izolovaným světem sám pro sebe a bude velmi komplikované přinutit vysoké školy a fakulty, aby reflektovaly široké zájmy společnosti, která je z veřejných prostředků většinově financuje, spíše než zájmy své a především svých interních aktérů. V některých zemích se podařilo vysokoškolské systémy reformovat, ale k tomu je zapotřebí silný premiér, silný ministr a silný náměstek.
Takto bych velmi stručně shrnul, co si pamatuji z jejich hodnocení českého vysokoškolského systému před 20 lety. A dodal bych ještě jednu skutečnost, kterou zaznamenali autoři zatím nepřekonané studie českého systému výzkumu a vývoje – jednalo se o průběžné a závěrečné zprávy projektu Mezinárodní audit výzkumu, vývoje a inovací v ČR a implementace jeho výsledků do strategických dokumentů, který probíhal v období 2009 – 2012. Můj domovský CHEPS byl zpracovatelem části podkladů k několika kapitolám, takže jsem opět mohl trávit mnoho neformálních hodin s těmi, kteří český systém hodnotili. Překvapil je především neskutečně vysoký stupeň nedůvěry a téměř bytostný odpor vědeckých a akademických institucí vůči politice, státu a veřejné správě. Něco takového nezažili v žádné jiné zemi. Stručně řečeno: dejte nám peníze, nechte nás na pokoji, my nejlépe víme, co máme dělat. Jakákoliv snaha o jejich řízení či změnu je vnímána jako omezování akademických svobod a ohrožení autonomie.
Dalším střihem se dostávám do současnosti, kdy se diskutuje předložený věcný záměr zákona o vysokých školách. Nemyslím si, že by vysoké školy v Česku byly špatné a celý systém fungování zralý na odpis. Stejně tak si ale nemyslím, že funguje tak, jak by mohl. Má své rezervy, potenciál ke zlepšení. To ví všichni, kdo systém znají či se v něm pohybují. Upřímně se domnívám, že beze změn bude velmi obtížně schopen (a to z různých důvodů) efektivně plnit své zásadní cíle. Za ten hlavní cíl u vysokých škol totiž považuji výchovu vysoce kvalifikovaných odborníků pro různé oblasti společenského a hospodářského života. Za vysoké školy to v České republice totiž těžko udělá někdo jiný.
Problém není jen v penězích
Domnívám se, že hlavním „úzkým hrdlem“ není ani nedostatek financí, ani systém řízení. Za zcela zásadní považuji to, že Česká republika (tj. země podobné rozlohy a podobného počtu obyvatel jako sousední Bavorsko) má příliš mnoho vysokoškolských institucí s ambicí či povinností být „výzkumnými“ jednotkami se vším, co s tím souvisí. Má rovněž příliš mnoho fakult, nepřehledné množství studijních programů a příliš mnoho výzkumných organizací či týmů s průměrným či podprůměrným výkonem pobírajících institucionální podporu či vstupujících do soutěže o podporu účelovou. Není tedy divu, že v tomto systému není dostatek prostředků. Ano, tento heterogenní a málo efektivní systém nemá dostatek financí a obává se o svou budoucnost. Ale tento robustní systém s mnoha duplicitami totiž vůbec nemusel a neměl vzniknout. Zatímco v rozvinutých zemích docházelo a dochází k fúzím, specializacím škol na různé obory, sdílení infrastruktur a dokonce k rušení oborů, v Česku až na výjimky vznikaly nové fakulty a výzkumná centra. Místo koncentrace lidí do týmů s „kritickou masou“ docházelo k dalšímu drobení a fragmentaci.
Vzhledem k tomu, že Češi jsou dle jedné studie, kterou jsem četl na konci devadesátých let, na předním místě mezi národy neochotnými přijímat zahraniční osvědčené vzory či se poučit z cizích chyb, tak jsme dobře míněným radám zahraničních expertů nenaslouchali a sami si vytvořili korporativistický systém, který bude velmi složité změnit.
Nový zákon sám o sobě nestačí
Vrátím se k diskusi nad novým zákonem o vysokých školách, na jehož potřebě se vlastně všichni aktéři opatrně shodují. A to také z toho důvodu, že Legislativní rada vlády už další novelizaci existujícího vnitřně nekonzistentního právního předpisu nepovolí. Po zkušenosti s vysokoškolskou politikou v Česku mě vlastně ani nepřekvapilo, že se od samotného počátku místo hledání odpovědí na základní otázky utápíme v detailech, například ve složení univerzitních rad. Je to samozřejmě důležitý detail, ale daleko důležitější je, kolik vysokých škol a fakult a jakého typu vůbec potřebujeme. Pakliže si řekneme (respektive neřekneme a budeme o tom mlčet), že stávající, dle mého názoru nevyhovující, strukturu terciárního vzdělávání ponecháme, pak si ale musíme současně přiznat, že to bude mít své důsledky, a to i finanční.
V Česku je zakořeněna představa, že na velké systémové věci je zapotřebí zákon. Tím si nejsem zcela jistý, protože máme mnohé případy, kdy se změnila s velkou pompou legislativa, lidé se nezměnili, instituce upravily základní dokumenty – a vesele se pokračovalo dál. Tou hlavní výzvou, která před vysokoškolským systémem stojí, není zavést nový kompromisní právní předpis, ale změnit kulturu institucí a chování lidí. Mnohé zajímavé a následováníhodné aktivity a projekty ve vysokoškolském i vědeckém prostředí ukazují, že věci je možné realizovat i za současného stavu. Samozřejmě to stojí mnoho energie a často vyžaduje odvahu a osobní statečnost.
Závěrem mě napadá jediné. Kdyby Češi dokázali jenom trochu naslouchat dobře míněným radám a poučit se z úspěchů a chyb ostatních, tak by možná nemuseli stát před těmi samými otázkami, jako před 30 lety. Ale možná je to jedno. Já se totiž nebojím. Dle jednoho úspěšného podnikatele, kterému jsem si kdysi rozhořčeně stěžoval na to, že vzdělávací systém včetně toho vysokoškolského neplní dobře své poslání, je Česko svou geografickou polohou, průmyslovou tradicí a také díky sousedství s Německem „odsouzeno“ k úspěchu. Ale možná by nevadilo pro ten úspěch něco málo udělat. A kdyby to šlo v nějaké vzájemné spolupráci státu, vysokoškolské komunity i ostatních zainteresovaných aktérů, tak by to bylo přinejmenším záslužné.
Autor: Aleš Vlk
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Aleš Vlk je absolventem oboru sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorského programu v oblasti vysokoškolské vzdělávací politiky na Twente Universiteit v Nizozemsku. Pracoval kromě jiného jako poradce v Agentuře CzechInvest a na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Působil jako lektor, facilitátor a moderátor ve společnosti alevia. V roce 2016 založil portál Vědavýzkum.cz. V současnosti je proděkanem pro vnější vztahy na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a externě vyučuje na Fakultě sociálních věd. Je členem International Advisory Board Biologického centra AV ČR a předsedou dozorčí rady České asociace manažerů a administrátorů ve výzkumu (CZARMA).
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
