Bára Cihlová, první Češka, která na studium v post-brexitové Británii sháněla finance pomocí crowdfundingu, se zamýšlí nad tím, proč je důležité podporovat studium nejen vědeckých a technických oborů, ale také studium práva.
S Editou Klapačovou jsem se seznámila letos v květnu, krátce poté, co byla přijata ke studiu práv na King’s College London, jednu z nejlepších univerzit na světě. King’s College London patří v Evropě mezi deset nejlepších, ve světě mezi třicet. Editu čeká studium programu, který otevírá dveře do evropských institucí, mezinárodní justice i k obraně lidských práv a spravedlnosti.
Stojí za zmínku, že King’s College vychovala čtrnáct nositelů Nobelovy ceny. Studovala tam Virginia Woolfová, která svým dílem přispěla ke změně pohledu na ženu ve společnosti, nebo laureát Nobelovy ceny míru Desmond Tutu, jenž se postavil apartheidu.
Podpora ve vzdělání dnes směřuje hlavně do vědy a technologií. Práva? Nejsou tak pohodlná, častěji politicky zabarvená, a možná je jejich pozice na ústraní pochopitelná. Přesto mě napadá: Co zbyde ze společnosti, která neinvestuje do těch, kdo ji mají dlouhodobě chránit? Právní rámec je buď pevný nebo se ohýbá pod tlakem mocenských zájmů. Je buď pojistkou, nebo jen funkční kulisou.
Nato se mi vtírá další otázka: Má však dnes, v době ultrarychlých změn, ještě smysl studovat právo na té nejvyšší úrovni?
Odpovědi hledám u nastupující generace právníků a právniček, specificky u Edity.
Cesta k právu
„Vždy mě zajímalo, jak právo formuje společnost a chrání její základní hodnoty,“ říká Edita. Fascinuje ji jeho dynamika – mění se s dobou, ale drží se principů.
Její vztah k oboru je ale i docela osobní. „Mou babičku srazilo na přechodu pro chodce auto, následně přišla o chuť a čich, byla hospitalizována na JIP, a řidiči nebyl odebrán ani řidičský průkaz,“ vzpomíná. V tu chvíli pro ni spravedlnost přestala být abstraktním pojmem. Stala se otázkou důvěry v pravidla a v to, že systém funguje.
Právo jako nástroj změny
Edita chce být advokátkou a později se věnovat lidsko-právní nebo mezinárodní agendě. Už nyní má kritický pohled na rozdíly mezi právními systémy: „Ve Velké Británii vnímám potřebu větší rovnosti v přístupu ke spravedlnosti a větší transparentnosti v rozhodovacích procesech,“ říká, přičemž obratně dodává, že to není na úkor efektivity. Naopak, například v britském trestním právu se tresty za jednotlivé činy sčítají, takže celková výše trestu může dosáhnout i stovek let.
Takto nastavený systém brání pachatelům a pachatelkám, aby se po propuštění opakovaně dopouštěli závažných trestných činů. Zatímco v Čechách se tresty za trestné činy nesčítají, „i za zvlášť závažný zločin může pachatel nebo pachatelka dostat ‚jen‘ deset let, kde zákonná sazba začíná.” Podle Edity je to příkladem prostoru pro systémová zlepšení. Zaráží mě, že příklady pro ilustraci nachází v prevenci činů tak závažných, jako jsou vraždy, teroristické útoky nebo znásilnění.
Co obnáší dostat vstupenku na světovou univerzitu?
Dostat se na King’s College znamená mnohem víc než jen mít dobré známky. Edita musela projít náročným britským přijímacím procesem – od britských právních přijímacích testů LNAT, přes psaní spousty esejů, až po tzv. personal statement, ve kterém musela „dokázat, že právě já jsem tou vhodnou uchazečkou“. Během příprav zároveň věnovala čas dobrovolnické práci a zoufale hledala způsoby, jak studium vůbec financovat. Obracela se na nadace a odborníky z akademické sféry, ale také využila nekonvenční cestu transparentních sbírek.
Překážky nejsou jen finanční
Není školné jako školné. Edita musí na King’s zaplatit „jen“ 12 tisíc liber na rok, ve srovnání třeba s 35 tisíci liber na rok, které platí zahraniční studenti a studentky biologických věd. Přepočteno na koruny jde asi o 340 tisíc korun ročně, u biologických věd pak téměř o milion. Je jasné, že jde o nemalé částky vyžadující podporu programů na finanční podporu studentů, ale zásadní je, že často nejde jen o peníze. Možná podstatnější je otázka, kdo má dnes vůbec šanci uspět: vědec nebo právník, programátor nebo básník? A kdo rozhodne, které studium je „dobrou investicí“ a které jen „drahým snem“?
Když jsem se Edity zeptala, zda se s nějakými předsudky ohledně studia práva sama setkala, odpověděla bez váhání: „Ano, zejména s představou, že právo je rigidní a odtržené od reálného života.“ Setkává se i s názorem, že právo je „sobecký obor“, ze kterého těží jednotlivec, ale chybí skutečný přínos společnosti. Přitom takové zjednodušení nepřipadá reálné ani mě. Jako vědkyně umím obhájit smysl vědy, ale zároveň vím, že její fungování v okolním světě není samozřejmostí. Stačí se dnes podívat na vědce a vědkyně v Americe, kteří kvůli politickým zásahům opouštějí zemi a hledají azyl v Kanadě a Evropě.
Edita připomíná, že bez práva by společnost upadla do anarchie a demokracie by tak nemohla vytvořit podmínky pro rozvoj vědy na dnešní úrovni. Dodává, že: „Právo a technologie se dnes vzájemně doplňují. Bez právního rámce nelze technologický pokrok bezpečně a spravedlivě využívat. Zároveň právo představuje řád, o nějž se opírá demokracie, která tak dopomáhá k rozmachu vědy.“
Jaký je plán? Co když to nevyjde?
Zajímá mě, co bude dělat, pokud peníze včas nezíská. „Znamenalo by to dočasné přerušení snu, ale určitě ne jeho konec. Usilovala bych o odložený start o jeden rok, během kterého bych se snažila získat zbývající finance na své studium.“
Nezní to jako rezignace, ale jako strategie. Dobře si uvědomuje, že každý další krok si žádá úsilí, nejen z její strany, ale i od těch, kteří ji podporují. „Tato solidarita mi dodává sílu a motivaci jít dál,“ ujišťuje mě a vyjadřuje vděčnost lidem, kteří jí pomáhají, ať už sdílením sbírky, navázáním nových kontaktů nebo finančním příspěvkem.
Závěr: Kdo si zaslouží šanci?
Příběh Edity není jen o přijetí na prestižní univerzitu, ani o těžké cestě, kterou dosud urazila. Spíše ukazuje, proč má smysl investovat do mladých lidí, kteří mají vnitřní motivaci a potenciál měnit svět kolem sebe, ať už se rozhodnou studovat přírodní vědy, nebo se naopak chtějí soustředit na společensko-vědní obory.
Z našeho rozhovoru mi utkvěla Editina věta: „Právo není jen obor. Je to nástroj změny a řádu.“ V roce 2025, kdy většina pozornosti patří umělé inteligenci a dlouhověkosti, není od věci připomenout, že bez funkčního práva zůstane jejich potenciál nevyužitý.
Autorka: Bára Cihlová
Zdroj: Czexpats in Science
Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Bára Cihlová je doktorandkou biochemie na Oxfordské univerzitě ve skupině Amandy Fisher, kde zkoumá roli RNA a chromatinu při utváření a přepisování buněčné identity. Molekulární a buněčnou biochemii (magistra: MSci) vystudovala rovněž na Oxfordu. Do světa vědy vstoupila v patnácti letech v laboratoři Evžena Bouři na ÚOCHB AV ČR. Později působila na oxfordské Dunn School of Pathology a absolvovala výzkumné stáže na Max Planck Institutu pro biologii stárnutí a na University of Cambridge. Je spoluautorkou prací v oblasti virových enzymů, ADP-ribosylace a nekódující RNA. Ve volném čase a mimo laboratoř bývá k zastižení v běžeckých botách nebo u malířského stojanu.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Czexpats in Science
