Sleduji s rostoucími obavami debatu o reformě českých univerzit. Jako proděkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy i jako vědec, který se nedávno vrátil ze zahraničí. Přestože sdílím přesvědčení, že současný systém potřebuje změny, navrhovaná reforma podle mého názoru vychází z povrchní analýzy, nebezpečně omezuje akademickou samosprávu a míří směrem, který je v evropských zemích podrobován rostoucí kritice.
V pondělním projevu při příležitosti jmenování profesorů a profesorek ministr školství Robert Plaga v Karolinu mimo jiné pronesl: „U vás profesorů a profesorek očekávám zvýšený důraz na akademickou integritu. Její součástí je i péče o akademickou obec a o vysoké školství jako takové. To také znamená nezavírat oči a nebýt lhostejný k tomu, že zaostávám za těmi, od kterých se chceme inspirovat a na které chceme aspirovat“.
Jelikož jsem mezi nově jmenovanými profesory byl – a zároveň se vracím z téměř dvacetiletého působení v zahraničí – naposledy jako profesor na Kodaňské univerzitě, cítím povinnost se vyjádřit – a ohradit se proti několika problematickým bodům celé reformy. Vnímám to jako onu péči o akademickou obec, po které pan ministr volá.
Nemluví ze mě jenom moje zahraniční zkušenost – s českým prostředím jsem byl stále v kontaktu, nejen jako akademik, ale rovněž jeho hodnotitel. V letech 2021–2023 jsem byl členem panelu Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI) a přímo se podílel na hodnocení odborných výstupů. Loni jsem pak jako člen mezinárodního panelu strávil celý týden na Masarykově univerzitě v rámci vládního hodnocení. Nahlédl jsem tak celkem detailně pod pokličku fungování jedné ze špičkových českých univerzit a mohl o ní diskutovat s kolegy ze zahraničí.
Od letošního února působím také jako proděkan na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (UK). V tomto textu však vyjadřuji svůj osobní názor.
Co mi tedy vadí?
Povrchní analýza jako základ hluboké reformy
Celá reforma vychází z analýzy, kterou pro ministerstvo vypracovali jeho dva bývalí úředníci, vystupující pod hlavičkou Institutu pro rozvoj vysokého školství (IRVŠ). Jakkoli díky ní někteří chválí ministerstvo za „evidence-based“ přístup, v odborném (společensko-vědním) kontextu by obstála stěží. Je totiž postavena na snaze obhájit předem vybrané řešení a ignorování možných alternativ. Prosazuje centralizaci a chce zásadně omezit akademickou samosprávu.
Analýza používá rétorickou šablonu, v níž autoři český model označují za anachronismus, který kromě ČR přežívá „snad jen v Bulharsku nebo Slovinsku“. Tím se snaží vyvolat dojem, že české vysoké školství je izolovaným ostrovem zaostalosti. Tento dojem však drží pohromadě jen díky tomu, že z detailního srovnání vypadly země jako Rakousko, Francie, Itálie, Španělsko nebo většina německých spolkových zemí. Pokud do úvahy zahrneme tyto státy, ukáže se, že silná role akademiků v řízení institucí není českou anomálií, ale standardní součástí evropské akademické kultury, která úspěšně vyvažuje technokratické a tržní tlaky. Je určitě možné se bavit o jeho změnách, nikoliv však o radikálním potlačení, o které usiluje navrhovaná reforma.
Účelovost, s níž autoři analýzy IRVŠ přistupují k zahraniční praxi, ukazuje např. rozsáhlá srovnávací studie Convergence and Diversity in the Governance of Higher Education (Cambridge University Press 2020). Tu sice autoři analýzy v jedné poznámce pod čarou citují, lze se ale ptát, zda ji opravdu četli. Varuje totiž před „falešným empirismem“ – tendencí zaměňovat politickou rétoriku a módní manažerská klišé za reálné nástroje řízení, což pomáhá vytvářet iluzi, že celá Evropa konverguje k jednotnému modelu řízení. Na tvrdých datech kniha ukazuje, že zatímco tržní liberalizace a manažerská centralizace zapustily kořeny v anglosaském světě nebo v Nizozemsku, tak identifikovat tytéž principy v systémech takových zemí, jako je Německo, Francie, Itálie či dokonce Finsko, je v podstatě nemožné.
Tyto země si zachovávají silná národní specifika a pluralitní akademickou samosprávu. Jestliže tedy česká reforma tvrdí, že nás pouze přibližuje „evropskému standardu“, dopouští se metodologického klamu: evropský standard korporátního řízení univerzit neexistuje, existuje pouze účelový výběr několika málo zemí, které se autorům hodí do jejich narativu.
Přečtěte si také
Pokus o reformu vysokých škol – poprvé, podruhé, potřetí... Tentokrát v podání Roberta Plagy, který chce na jaře 2028 poslat do Sněmovny nový vysokoškolský zákon. Všechny předešlé pokusy o nový zákon, který by nahradil ten stávající z roku 1998, však ztroskotaly. Bude Robert Plaga úspěšnější než předchozí ministři?
Horší než diplomka?
Výběr zemí do podrobnější studie podle toho, že je autoři vnímají „jako velmi relevantní buďto díky velmi dobrým výsledkům, kterých jejich univerzity dosahují, nebo s ohledem na kulturní blízkost“ je jen ukázkou toho, jak NEdělat srovnávací institucionální analýzu. I při letmém čtení napadnou kohokoliv, kdo si někdy zkusil společensko-vědní výzkum, například tyhle otázky:
Dosahuje Kodaňská univerzita lepších výsledků než Univerzita Karlova díky svému systému řízení, nebo proto, že je mnohem lépe financována? Nevíme, respektive autoři analýzy to na základě jejich dat nemohou vědět (byť pravda může být obojí).
Proč autoři považují za „kulturně blízké“ Bavorsko a nikoliv jiné spolkové země (které neprošly tak dramatickými reformami), nebo dokonce Rakousko, se kterým sdílíme velkou část naší intelektuální a politické historie?
Jak si autoři analýzy vybírali své respondenty – mluvili i s akademiky, kteří v těch systémech tvoří? Proč se v analýze neobjevuje také rozsáhlá kritika jimi propagovaného modelu? Začít by mohli třeba uznávanou analýzou tzv. akademického kapitalismu, kterou v roce 2014 publikoval německý sociolog Richard Münch.
Sociální věda nabízí metodologické nástroje a poznání, které však v analýze zcela absentují. Kolega na Právnické fakultě UK, který se věnuje empirickému právnímu výzkumu a publikoval v předních světových časopisech (ano, i takové akademiky umí české univerzity vyprodukovat), analýzu komentoval tak, že by u něj neobstála ani jako diplomka. V našem prostředí je však zásadním východiskem pro největší změnu vysokoškolského zákona od roku 1998.
Hlavně „tiše a rychle“?
Autoři analýzy říkají, že „budou rádi, pokud se čtenářům k jejich analýze podaří přistoupit s otevřenou hlavou, a pokud se nad ní budou moct setkat ve věcné a konstruktivní kolegiální diskusi“. Je velká škoda, že ministerstvo, které má projednávání věcného záměru na starosti, jakékoliv smysluplné diskusi brání.
Jinak to nemohou chápat zástupci různých vysokých škol, kteří jsou zváni do tzv. fokusních skupin, kde se projednávají konkrétní obrysy reformy. Podklady pro jejich jednání totiž dostávají účastníci den či dva předem – což vede k jejich formálnímu „projednání“, těžko však ke společné kritické diskusi nad nimi. Navíc, na rozdíl od výchozí analýzy, nejsou podklady pro jednání veřejně přístupné, což jen posiluje dojem, že o kritickou oponenturu ministerstvo ve skutečnosti vůbec nestojí.
Přečtěte si také
Ústavní právník a držitel ERC Starting grantu Jan Komárek se minulý rok po 25 letech působení na zahraničních institucích vrátil do Česka a stal se proděkanem pro vědu a výzkum na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Své zkušenosti by rád přenesl i do českého systému. Jeho akademickou prioritou je kritická diskuze s kolegy a narušování falešné shody na tom, co je považováno za samozřejmé.
Akademické svobody – vážně
Ve zmíněném projevu ministr Plaga také řekl: „Akademické svobody považuji za nedotknutelné, institucionální autonomii a adekvátní participaci studujících a pracovníků vysokých škol za zcela zásadní“.
Tady se navrhovaných změn obávám nejvíce. Vyplývá to například z nejnovější zprávy Academic Freedom Index Update 2026, která staví chystanou českou reformu do velmi problematického světla. Podle ní české vysoké školství vykazuje mezinárodně mimořádnou stabilitu a de facto autonomii, která prokazatelně chrání svobodu bádání jednotlivých vědců. Zpráva naopak varuje před strmým pádem autonomie v USA, který byl způsoben tím, že do exekutivního řízení škol začaly agresivně vstupovat vnější tlaky.
Globální expertní data z roku 2026 jasně dokazují, že český model univerzitní autonomie funguje jako efektivní záruka akademických svobod, a varují před posilováním vnějších exekutivních vlivů. Proč se snaží IRVŠ a MŠMT tento systém rozbít, zrušit zákonnou autonomii fakult a nahradit ji hybridní radou s převahou externistů? Zahraniční zkušenost, kterou se analýza zaklíná, v nejnovějších datech mluví přesně proti ní. Akademická svoboda je v analýze zmiňována zejména odkazem na politické prohlášení ministrů Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání, nikoliv v souvislosti s tím, jak je v současné době pod tlakem – a daty, která to dokazují.
Reformu akademické samosprávy ano, nikoliv však její potlačení
Mnoho problémů analýza vystihuje, jakkoliv se mýlí v odhalování jejich příčin (nejčastěji to je totiž financování ze strany státu, které univerzitám a jejich vedení brání jednat strategicky – např. UK ještě dnes nezná finální částku, kterou ze státního rozpočtu letos dostane – a situace je obdobná každý rok).
Souhlasím s tím, že silná role studentstva v akademické samosprávě je v mnoha ohledech problematická, i s tím, že by samospráva měla být utvářena jinak, aby univerzita nebyla „volnou federací autonomních fakult“.
Neprotestoval bych proti posílení role rektora – pokud by se ovšem opíral o silný akademický senát – ve kterém by klidně mohli být zastoupeni (třeba ve zvláštní komoře) i „externisté”. Ti by univerzitě nedominovali, jako to je v navrhovaném modelu, ale byli by součástí jejích samosprávných struktur.
Rád se k tomuto tématu vrátím v podrobnějším článku. Nemohu však akceptovat model, v němž jsou klíčová rozhodnutí – zejména tedy výběr rektora, svěřen do rukou tělesu, kde mají akademici působící na univerzitě menšinu a které zčásti nepřímo (přes svoji komisi) jmenuje ministr vlády – protože to je cesta do nesvobody.
Univerzity jako instituce „pomalého myšlení“
Nakonec, zdá se mi, že ti, kdo navrhovanou reformu propagují, chápou společenskou odpovědnost univerzit zejména tak, že mají být jakýmisi „akceschopnými motory inovací“ – a zapomínají na unikátní úlohu, kterou univerzity po staletí měly: soustřeďovaly osobnosti, kterým šlo na prvním místě o přemýšlení, nikoliv o bezprostřední užitek či zisk.
Abychom tomu porozuměli lépe, můžeme si metaforicky vypůjčit slavný objev izraelských psychologů Daniela Kahnemana a Amose Tverského. Lidská mysl podle nich operuje ve dvou režimech: v rychlém, intuitivním Systému 1, který automaticky a s minimálním úsilím reaguje na bezprostřední podněty, a v pomalém Systému 2, který se aktivuje při složitých výpočtech, hluboké analýze a kritickém prověřování zjevných pravd.
Pokud tuto psychologickou mapu přeneseme na úroveň společnosti, pak univerzity jsou konstitutivní institucí společenského Systému 2 – jsou to chráněné prostory pro pomalé myšlení. Zatímco byznys a politická exekutiva se z povahy věci musí orientovat na logiku Systému 1, tedy na okamžité reakce trhu, rychlý zisk či prchavé nálady volebních cyklů, smyslem univerzity není na tyto momentální poptávky bezhlavě naskakovat. Reforma, která pod hesly „akceschopnosti“, „flexibility“ a „vnější užitečnosti“ prosazuje hierarchickou centralizaci a potlačení akademické samosprávy, tlačí univerzity do logiky Systému 1.
Jak tedy REFORMOVAT?
Pokud tvůrcům reformy jde o skutečně prospěšnou změnu, měli by na prvním místě univerzitám opravdu naslouchat: nikoliv jen anonymním aktérům, ale odborným hlasům, které se univerzitám, vysokoškolskému vzdělávání a vědeckému výzkumu dlouhodobě věnují. Tací nejsou jen v zahraničí – nesmírně inspirativní je například kniha od Karla Šimy a Petra Pabiana Ztracený Humboldtův ráj: Ideologie jednoty výzkumu a výuky ve vysokém školství (SLON 2012), do zahraničních debat také významně přispěli například socioložka Tereza Stöckelová, Marcela Linková nebo Jan Balon. Mluvil s nimi někdo? Četl jejich práce?
Vím, není čas…
Autor: Jan Komárek
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
Jan Komárek, úspěšný právní vědec, který se zabývá ústavním právem a teorií, a to jak v EU, tak v komparativním ústavním kontextu. Doktorát získal na Oxfordu, učil na London School of Economics a několik let působil jako profesor ve výzkumném centru iCourts Univerzity v Kodani. Nyní je proděkanem pro vědu a výzkum na PF UK a jeho prioritou je vytvořit smysluplné podmínky práce pro své kolegy. Je vášnivý skálolezec.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Jan Komárek
