Praha se stává významným centrem filozofie vědomí a umělé inteligence. K tomuto přesvědčení jsem došel během svého postdoktorského pobytu, který mi doporučily světově známé osobnosti filozofie. I oni vnímají Prahu jako místo, které ve filozofii hrálo a nadále hraje důležitou roli.
Na LinkedIn příliš často nepřispívám. Nedávno jsem tam ale sdílel zprávu o prodloužení svého postdoktorandského stipendia v Praze a příspěvek zaznamenal přes 20 000 zhlédnutí a více než 200 reakcí, což je podle mých měřítek opravdu hodně. Psal jsem v něm mimo jiné o tom, že se Praha rychle rozvíjí jako centrum filozofie. Některé čtenáře to překvapilo, jeden známý německý profesor filozofie však okamžitě odpověděl: „Praha vždy hrála ve světě filozofie důležitou roli!“
Proč si tedy myslím, že se Praha stává důležitým místem právě pro výzkum vědomí a umělé inteligence? Odpověď souvisí i s mou vlastní akademickou cestou, která mě nakonec přivedla právě sem.
Od vědomí k Praze
Ústřední otázky výzkumu vědomí, kterému se odborně věnuji, znějí: Proč činnost miliard mozkových buněk vede k subjektivnímu prožitku bodavé bolesti nebo šarlatového západu slunce? Mají obdobné subjektivní prožitky také zvířata – a potenciálně i systémy umělé inteligence? A liší se jejich prožívání světa od toho našeho?
Tyto otázky mě zajímají už od dětství a mám štěstí, že dnes tvoří základ mé každodenní práce. Jako filozof vědomí zkoumám, často ve spolupráci s neurovědci, jak může komplexní elektrochemická aktivita mozku vést ke vzniku subjektivního prožitku. Právě zájem o tato témata mě nakonec přivedl z Univerzity v Magdeburku na českou Akademii věd v Praze.
Do Prahy jsem na akademickou konferenci přijel poprvé v roce 2022, krátce po skončení pandemie. Setkal jsem se zde mimo jiné s Matthiasem Michelem, který se zabývá metakognicí – tedy schopností přemýšlet o vlastních myšlenkách – a dnes působí na Massachusetts Institute of Technology, a Berit Brogaard z Univerzity v Miami, která se proslavila mimo jiné výzkumem takzvaného slepého vidění.
Už tehdy na mě Praha udělala velmi dobrý dojem. A to jsem ještě netušil, že se sem za několik let vrátím, tentokrát na delší dobu.
„Měl byste jet do Prahy“
Krátce po této konferenci jsem absolvoval výzkumný pobyt v New Yorku u Davida Rosenthala, jednoho z předních zastánců vysvětlení vědomí pomocí myšlenek vyššího řádu. Ty interpretují vědomou zkušenost jako určitou formu uvědomování si vlastních mentálních stavů.
Během této doby jsem se na Newyorské univerzitě účastnil také setkání diskusní skupiny věnované filozofii mysli. Vedli ji David Chalmers a Ned Block, dvě z nejvlivnějších postav současné filozofie vědomí. Spolu s Rosenthalem výrazně přispěli k tomu, že se vědomí etablovalo jako legitimní předmět filozofického i vědeckého výzkumu.
Na jednom ze setkání této skupiny svou práci prezentoval také Jakub Mihálik z Filosofického ústavu Akademie věd ČR, který tehdy pobýval v New Yorku díky Fulbrightovu stipendiu. Rosenthal mi doporučil, abych se s ním seznámil. Popsal ho jako talentovaného a intelektuálně poctivého filozofa a naznačil mi, že by pro mě mohl být důležitým kolegou.
Když jsem později Rosenthala požádal o radu ohledně další akademické kariéry, doporučil mi právě Prahu.
Zpočátku jsem váhal. Není pro seriózní akademickou kariéru vhodnější zamířit do Spojených států, nebo Kanady? Po návratu do Německa jsem navíc ještě potřeboval dokončit disertační práci a pokračoval jsem ve svém působení na katedře teoretické filozofie na Univerzitě v Magdeburku.
O dva roky později se však možnost působit v Praze objevila znovu.
Na konferenci Asociace pro vědecké studium vědomí v Tokiu jsem se setkal s Tomášem Marvanem, vedoucím Oddělení analytické filosofie Filosofického ústavu AV ČR. Ve svém výzkumu se mimo jiné zabývá neurálními koreláty vědomí a otázkou, jak lze porovnáváním vědomých a nevědomých stavů mozku odhalovat mechanismy vědomého prožívání.
Krátce nato mi navrhl, abych se ucházel o postdoktorandské stipendium Feodora Lynena, které uděluje německá Nadace Alexandra von Humboldta. Než jsem se definitivně rozhodl, obrátil jsem se znovu na Davida Rosenthala. Nejenže mi doporučil, abych se o pobyt v Praze ucházel, ale napsal mi také doporučující dopis, v němž Prahu označil za velmi dobré místo pro mladého badatele, který se věnuje výzkumu vědomí.
Co jsem v Praze našel
Stipendijní pobyt jsem zahájil v říjnu 2025 a Praha moje očekávání předčila.
S Jakubem Mihálikem a Tomášem Marvanem pravidelně diskutujeme o nejnaléhavějších otázkách výzkumu vědomí – od obecnějších filozofických problémů až po analýzu složitých studií z výpočetní neurovědy. Společně s Jamesem Hillem z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Milanem Zemanem pořádáme pravidelné čtenářské semináře a organizujeme konferenci věnovanou otázce subjektivity.
Neméně důležité je pro mě také to, že zdejší prostředí umožňuje propojovat filozofii vědomí s výzkumem umělé inteligence. Řada pražských kolegů se AI věnuje z hlediska filozofie jazyka, filozofie vědy, etiky nebo samotného výzkumu umělé inteligence. Člověk se tak nesetkává pouze s odborníky ze své oblasti, ale také s lidmi, kteří stejný problém nahlížejí z perspektiv zcela jiných.
Příkladem je Centrum pro environmentální a technologickou etiku v Praze, které spoluzaložil Juraj Hvorecký. Na jedné z přednášek se zabýval takzvaným AI sycophancy, tedy tendencí systémů umělé inteligence přehnaně souhlasit s uživatelem a přizpůsobovat se mu. Vyzval přitom filozofy, aby pomohli tento jev přesněji konceptualizovat, a poskytli tak výzkumníkům umělé inteligence pevnější základ pro další práci.
Právě takové propojení filozofických otázek s aktuálními problémy vědy a technologií považuji za jednu z předností pražského akademického prostředí.
Místo, kam přijíždějí lidé z celého světa
Praha je zároveň častým dějištěm akademických konferencí, workshopů a přednášek. Od začátku mého pobytu jsme zde přivítali například Tima Cranea z Vídně či Otávia Buena z Miami.
Na workshopu v Plzni věnovaném pozornosti zase Carlos Montemayor ze San Francisco State University obhajoval tezi, že bychom se neměli nechat příliš rozptylovat debatami o možném vědomí umělé inteligence a zaměřit se spíše na aktuální problémy, například nad energetickou náročností AI nebo jejími dopady na pracovní trh.
Právě možnost vést podobné diskuse je důležitá. Filozofie vědomí ani filozofie umělé inteligence dnes nejsou izolovanými disciplínami. Prolínají se s neurovědou, informatikou, psychologií, etikou i otázkami společenských dopadů technologií. A Praha podle mé zkušenosti nabízí prostředí, v němž se tyto různé perspektivy mohou skutečně setkávat.
Akademická kariéra má i svou cenu
Příjezd do Prahy mi téměř pomohl zapomenout na stinné stránky akademické kariéry. Cítím se zde vítán a práce mě mimořádně baví. Akademický život však může být zároveň velmi stresující.
Dokud člověk nezíská stabilní pozici, má jen malou jistotu zaměstnání. Cestování po světě, prezentování vlastního výzkumu a budování mezinárodní sítě kontaktů se staly téměř nezbytnou součástí akademické kariéry. Přináší to mnoho příležitostí, ale také osobní cenu: člověk je daleko od rodiny a přátel, stěhuje se a cestuje z místa na místo.
Uvědomuji si také, že pro mě jako Němce, který vyrostl kulturně i geograficky relativně blízko České republice, je patrně snazší využívat výhod akademického života v Evropě než pro někoho s výrazně odlišným kulturním zázemím. Akademické prostředí stále není stejným způsobem otevřené pro všechny.
V Praze se však setkávám s mladými výzkumníky a výzkumnicemi z mnoha zemí, kteří zde mají podobně pozitivní zkušenost jako já. I to podle mě může být známkou širší proměny evropského akademického prostředí.
Praha jako centrum výzkumu vědomí a AI
Když se ohlížím za konferencemi, které mě do Prahy opakovaně přiváděly, za doporučeními kolegů ze Spojených států a Německa i za prvními měsíci svého postdoktorandského pobytu, stále více chápu, proč mi lidé jako David Rosenthal doporučovali právě Prahu.
Není to zásluha jen jednoho pracoviště ani několika výrazných osobností. Důležitá je jejich kombinace: silná filozofická tradice, aktivní komunita, mezinárodní kontakty a stále intenzivnější propojování filozofie s neurovědou a umělou inteligencí.
Právě proto jsem dospěl k přesvědčení, že se Praha stává důležitým místem pro výzkum vědomí a umělé inteligence.
Zůstává vlastně jen jedna překážka: čeština je krásný jazyk – jen kdyby byla trochu jednodušší. Naštěstí moji kolegové mluví velmi dobře anglicky.
Autor: Lukas Kob
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
- Autor článku: ne
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
