„Prestiž se má přesunout od titulů časopisů ke kvalitě a skutečnému přínosu jednotlivých výsledků, s transparentními a vícerozměrnými indikátory a kariérními dopady, které odměňují kvalitu, ne kvantitu.“ Ačkoliv to v oficiálních závěrech londýnské konference takto uvedeno nebylo, z diskusí a příspěvků jejích účastníků – snad s výjimkou vydavatelů – vyplývá jednoznačná shoda, že toto je cesta k udržitelné budoucnosti.
S tím jde ruku v ruce výzva, že výzkum musí investovat do komunitně řízené, interoperabilní a dlouhodobě financované otevřené infrastruktury (repozitáře, metadata, identifikátory, preprinty) s jasnou správou a pověřením. Účastníci konference pořádané britskou Royal Society se shodli i na potřebě zefektivnit a zprůhlednit peer review – více otevřených postupů, uznání práce recenzentů, rychlý screening preprintů – a průběžně měřit, jakou přidanou hodnotu recenze skutečně přinášejí.
Další doporučení směřují k přesměrování výdajů a obchodních modelů k otevřeným alternativám s důrazem na „value for money“ (včetně kritického vyhodnocování transformačních smluv a podpory neziskových „diamantových“ řešení) a k posílení integrity a transparentnosti: včasné sdílení dat a kódu, kvalitní metadata a provenience, jasné politiky korekcí a retrakcí. Důraz byl kladen na globální rovnost a inkluzi (snižování poplatkových bariér, rozvoj regionálních kapacit, férové sdílení nákladů) a na odpovědné využití AI se standardy transparentnosti a menší závislostí na proprietárních indexacích – s preferencí otevřených nástrojů pro vyhledávání. Konference tak naznačila i proveditelnou trajektorii změny: propojit hodnocení, infrastrukturu, recenzní procesy a financování do soudržného rámce, který posílí kvalitu, důvěryhodnost a dostupnost vědecké komunikace.
O budoucnosti vědecké komunikace
„Budoucnost vědeckého publikování“ – tak se jmenovala konference, kterou pořádala britská Royal Society ve svém sídle v Carlton House v Londýně letošního 14. a 15. července. Účastníci konference, přednášející i panelisté, celkem asi 150 osob, převážně z anglofonních zemí, ale také z Kanady, Etiopie, Brazílie, Japonska, Číny a dalších zemí, byli vybráni tak, aby vyjadřovali názory a postoje praktikujících vědců, výzkumných organizací, univerzit, poskytovatelů finanční podpory, nejrůznějších vládních i nevládních orgánů a spolků, vydavatelů, různých podpůrných služeb a konsorcií.
Větší část dvou dnů pracovních jednání se odehrávala v panelech a v následných, v Česku nevídaně intenzivních, komentářích a dotazech z pléna a závěrečných plenárních diskusích. „Musím přiznat, že tak náročnou a intenzivní konferenci nepamatuji. Konference byla perfektně organizovaná a pevnou rukou ji skvěle řídil Sir Mark Walport, sekretář pro zahraniční záležitosti a viceprezident Royal Society,“ sdílel svůj zážitek z konference Martin Svoboda, ex-ředitel Národní technické knihovny.
Jaký je současný stav vědeckého publikování a kam směřuje?
Cílem konference, která se věnovala třem základním tématům: 1. Co by mělo vědecké publikování dělat? A pro koho? 2. Směrem k důvěryhodnější literatuře a 3. Vědecké publikování v měnícím se světě, bylo prozkoumat současný stav vědeckého publikování a uvážit pravděpodobný vývoj a významné změny, které mohou nastat v příštím desetiletí. Výsledky konference budou zveřejněny ve formě zprávy a budou také podkladem pro úvahy o budoucnosti vědeckých publikačních aktivit Royal Society.
Postřehy autora textu z konference
Následující text je pokusem o přiblížení obsahu jednání a opírá se o Summary note, o vlastní zápisky a poznámky. Pod hlavičkou „Diskuse“ jsou pak uváděny komentáře a názory diskutujících na závěr každého dne vydestilované ze screen-shotů běžícího Slido s pomocí ChatGPT; zde nejde o názory či postoje autora, ale o snahu zachytit bohatý proud řečeného, bez jakéhokoliv pokusu o hodnocení.
Téma prvního dne: Dvojí role vědeckého publikování je problém
„Výzkum není kompletní, dokud není publikován,“ řekl Sir Mark Walport. Dodal však, že „recenzní řízení pod tlakem skřípe“. To může souviset s rostoucí internacionalizací na jedné a prohlubující se specializací na druhé straně. Dvojí role vědeckého publikování jako nástroje šíření znalostí a současně měřítka pro hodnocení kvality – a tím financování atd. je vnímána jako problém.
Co potřebují vědci?
Zaznělo také, že vědci na začátku kariéry mají potřebu rychle publikovat kvůli kariérnímu postupu, jejich nadřízení mohou dávat přednost pomalejšímu publikování v prestižnějších časopisech. V jakékoli fázi kariéry však potřebují důvěryhodné repozitáře znalostí. Existují však obavy ze „záplavy literatury vytvořené umělou inteligencí“. Všichni vědci potřebují spravedlivé hodnocení své práce, včetně vytváření opětovně použitelných dat, ale publikování jejich výzkumu musí pro ně být rovněž finančně dostupné.
V diskusi o mezinárodní dostupnosti znalostí – i jejich publikování – vyvstala i otázka dominance angličtiny v odborných textech a je třeba podotknout, že byl cítit příklon publikovat v národních jazycích s tím, že dnes lze texty bez problému překládat. To silně rezonuje v globálním kontextu, dominance angličtiny je vnímána různě. Hledání společných postupů brání i publikační zvyklosti různých oborů: počítačová věda a jaderná fyzika proti matematice a historii mají zcela jiné publikační tempo.
Co potřebují další zainteresované strany?
Otevřená dostupnost a sdílení vědeckých poznatků je výhodné nejen pro vědce, ale i knihovny nebo vlády. Na druhé straně se vydavatelé i výzkumníci obávají, že otevřeně přístupné články budou využívány k výcviku umělé inteligence, „která nedokáže zachovat jejich kontext ani argumentaci“. Knihovny těší dostupnost „otevřených“ časopisů, ale narážejí na horentní poplatky za zpracování článků. Padla výzva k vydavatelům, aby „vstoupili do jednání v dobré víře a vedli konstruktivní dialog“. Znovu zaznělo konstatování, že dva účely publikování – sdílení znalostí a hodnocení – nejsou v souladu. „Máme tendenci nahrazovat kvalitu hodnotou značky“.
Oddělení sdílení a hodnocení výzkumu by znamenalo méně se zaměřovat na časopisy, resp. články v nich, ale zavést nové způsoby hodnocení a kontroly kvality. Účastníci setkání diskutovali o stávajících a vznikajících iniciativách rychlého sdílení výzkumu, vzájemného peer-review a hodnocení.
Diskuse po prvním dnu: recenzní proces, otevřený přístup, nové metriky
Diskutující zdůraznili potřebu nově promyslet recenzní proces: tradiční systém byl kritizován pro svou pomalost a neprůhlednost. Diskutovány byly alternativy jako otevřené či post-publication recenzní platformy (např. VeriXiv). Možností se zdá být i oddělení publikačního a recenzního řízení: napřed publikovat bez recenze (to stojí peníze a zdržuje), pak na nezávislé platformě hodnotit. Dalším tématem je oceňování recenzentů a diverzita: podpora nezávislých recenzních platforem (např. PREreview), návrhy na zavedení systémů uznání práce recenzentů.
Open Science a komunikace: důraz byl kladen na otevřený přístup, transparentnost, spolupráci mezi institucemi a komunikaci s veřejností, spolupráce na sdílené infrastruktuře zajišťující integritu a integrace publikací s mechanismy otevřené vědy. Padl i návrh hledat centrální modely financování otevřeného přístupu, které by dokázaly podpořit rozmanité časopisy a vydavatele. S tím souvisí i návrh na institucionální vlastnictví výstupů: nahradit autory v metadatech institucemi, čímž by se přenesla odpovědnost a prestiž z jednotlivců na organizace.
Posun prestiže od časopisů k článkům: rostoucí tlak na hodnocení kvality samotných článků bez ohledu na impakt faktor časopisu. Je třeba nových metrik, které půjdou nad rámec ukazatelů na úrovni časopisů. Reformy v publikování musí být propojeny s reformami hodnocení, aby se zmírnil tlak na neustálé zvyšování publikačního výkonu.
Téma druhého dne: překonané časopisy a přehodnocení způsobu měření dopadu výzkumu
„Časopisy jsme již překonali,“ říká Richard Sever z openRxiv s odkazem na hledání článků pomocí vyhledávačů, zejména za pandemie covid-19. Baronka Alex Freemanová konstatovala, že články v odborných časopisech, které plní několik různých rolí, „způsobují mnoho problémů ve vědeckém světě“ a navrhla místo toho publikovat „fragmenty“ a analyzovat výzkumná data, metody a další výstupy nezávisle na narativu článku. Již existuje řada iniciativ, které zkoumají nové způsoby sdílení výzkumu mimo tradiční systém časopisů, v takových systémech ovšem bude obzvláště důležité filtrování informací s ohledem na spolehlivost/věrohodnost obsahu – zejména když stávající recenzní řízení „je stále obtížnější udržet“. Zdá se, že nenajdeme řešení „one size fits all“ a skončíme u různých systémů pro různé potřeby a obory – u „systému systémů“, jak jej nazývá Sir Mark Walport. Odpovědnost za správu vědeckých publikací by měla být rozdělena mezi všechny zúčastněné strany – říkají zejména zástupci vydavatelů.
Jako cestu ke zvýšení důvěryhodnosti vědeckých publikací vidí někteří vydavatelé v otevřenějším a transparentnějším systému vzájemného hodnocení, což zasedání vesměs akceptovalo. Například Nature bude zveřejňovat komunikaci mezi recenzenty a autory. EMBO Journals sděluje, že „jen velmi málo lidí se rozhodlo“ nesdílet recenzní posudky. Publikování recenzí na stránkách, jako je PubPeer údajně umožňuje lidem „zaměřit se spíše na obsah než na to, kde je publikován“. Diskuse na stránkách jako PubPeer odhaluje podvody a chyby, bylo by třeba vymyslet systematičtější způsob, jak zabránit publikování takovýchto článků. Technická a technologická řešení mohou rovněž pomoci budovat důvěru v systém publikování výsledků výzkumu. I zde ovšem panuje obava z „privatizace“ řešení pro publikování výsledků výzkumu, která již existují v módu open-source, a na nichž lze stavět. Padla výzva k vytvoření „zdravého ekosystému“ partnerství veřejného a soukromého sektoru namísto toho, aby velká vydavatelství skupovala malé projekty a „těžila z nich jednotlivé části“.
Nový ekosystém vyžaduje přehodnocení způsobu měření dopadu výzkumu. Je široká shoda na tom, že samotná publikační aktivita a tím méně impakt faktory časopisů jsou vhodným způsobem hodnocení výzkumu. Koalice pro pokrok v hodnocení výzkumu (CoARA) vybízí organizace, aby hledaly nové způsoby hodnocení excelence ve výzkumu, což ovšem vyžaduje spolupráci zainteresovaných stran.
Je zřejmé, že je nezbytná větší spolupráce mezi vydavateli, poskytovateli finanční podpory, výzkumnými organizacemi a dalšími. Jedním z problémů, který je třeba kolektivně vyřešit, je ekonomika vydavatelství. Tomasso Valletti z Imperial College London připomněl, že ziskové marže největších vydavatelů jsou mimořádně vysoké a že tato nerovnováha přetrvává, protože vědci mají i přesto zájem publikovat v malé skupině vybraných prestižních časopisů. Je tedy nutné najít publikační systémy, které budou schopné „fungovat v rámci (finančních) omezení institucí“. Padly návrhy financovat vědecké publikování kolektivnějším způsobem, podobně jako infrastrukturu nebo veřejné služby. Budoucnost vědeckého publikování by tedy měla být založena na spolupráci a mezinárodní spolupráci. Princip publikování s otevřeným přístupem sice reflektuje některé hodnoty vědecké obce, ale je roztříštěný a zahrnuje (až příliš) širokou škálu časopisů z celého světa. Heather Joseph ze SPARC vidí nyní vědecký výzkum ve Spojených státech pod „enormním tlakem“ a některé stávající systémy se mohou dokonce zhroutit. Dodala však, že to může být šance pro nové příležitosti, a vyzvala k „důvěře v komunity“.
Diskuse po druhém dni: financování, hodnocení, důvěryhodnost, sdílení
Úloha poskytovatelů financí: poskytovatelé finanční podpory jsou vyzýváni k aktivní roli, protože disponují rozhodovacími nástroji pro změnu publikačního prostředí. Nutno zvýšit transparentnost nákladů a „value for money“, rozvíjet neziskové a komunitní modely (vč. Diamond OA), odklánět se od čistě APC‑orientovaných přístupů a motivovat k soutěži na úrovni služeb a kvality.
Transformace hodnoticích systémů: apel na reformu mechanismů, podle nichž jsou hodnoceni vědci i instituce, včetně větší podpory institucionálního publikování. Omezit závislost na metrikách na úrovni časopisů (např. JIF), sladit kariérní iniciativy s kvalitou a společenskou hodnotou a zmírnit tlak na kvantitu publikací.
Důvěra a transparentnost: zaznívaly výhrady vůči důvěryhodnosti velkých komerčních vydavatelů. Cestou může být i budování inkluzivních modelů řízení s účastí všech klíčových aktérů a férovým sdílením nákladů. Podporovat koalice ochotných, mezinárodní spolupráci a poučení z inovací mimo Global North; změna by měla být kolektivní, nikoli vnucovaná shora.
Role univerzit a otevřeného sdílení výsledků výzkumu: výzvy, aby univerzity zrychlily řešení případů podvodů a podpořily zveřejnění všech výsledků výzkumu, nejen těch „pozitivních“.
Rizika a technologie: zavést rámce pro odpovědné využití AI a omezit závislost na proprietárních indexačních platformách; podporovat otevřené standardy, provenienci a ověřitelnost výstupů výzkumu.
Volání po radikální změně: zazněly hlasy požadující skutečné systémové přenastavení publikačního trhu ve prospěch otevřené vědy.
Co dodat závěrem?
Konference širokým záběrem prozkoumala snad všechny neuralgické body soudobé vědecké komunikace a potvrdila, že zejména oblast vědeckého publikování prochází zásadní proměnou. Ta se netýká jen technických aspektů otevřeného přístupu, ale i základních hodnot vědecké komunikace, posuzování a hodnocení.
Přes všechny pozitivní, často i velmi realisticky vyhlížející návrhy, nedošla konference k závěru, že „něco je shnilého ve státě dánském“. Tedy, že je nutno hledat u kořene problému, kterým je hodnocení kvality vědecké práce a na ně navázané odměňování, kariérní postupy, financování týmů, ústavů a institucí. Při něm je stále příliš velká – až zásadní – váha kladena na publikační výsledky a méně se hledí na množství dalších – byť hůře měřitelných aspektů.
Při hodnocení vědeckých výsledků samotných pak více váží „venue“, tedy kde je výsledek publikován a méně je prověřován jeho skutečný „merit“, tedy přínos do světového poznání. Dokud se toto nezmění, mají vydavatelští žraloci jako „garanti špičkové kvality publikovaných výsledků“ a „správci trvalého záznamu vědeckého poznání“ o existenci postaráno. Jak říká Tomasso Valletti, hlavní ekonom Imperial College, konkurovat jim pro jejich ekonomickou sílu nelze, chceme-li změnu, musíme vytvořit komunikační systémy schopné fungovat v rámci finančních omezení vědeckých institucí.
Konferenci uzavřel Sir Mark Walport závěrečným prohlášením, kde zdůraznil „potřebu bránit vědu“ a řekl, že „pokud chceme udržet veřejné uznání vědy, musíme se hodně zlepšit“. Jak se ukazuje stále zřejměji, udržitelná budoucnost vědeckého publikování a reforma „hodnocení vědy“ jsou spojené nádoby a nelze vyřešit jednu bez druhé. Návrhů na nejrůznější zlepšení jednotlivých detailů zazněly spousty. Ale k radikálnímu otočení kormidla se ke zklamání nás, účastníků z Česka, ale zjevně i většiny ostatních, konference nedobrala.
Slovy Tancrediho v Lampedusově Gepardovi: „Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit!“ (Giuseppe Tomasi di Lampedusa: Gepard, SNKLU 1963, str. 34)
Autoři: Eva Dibuszová a Martin Svoboda
Příspěvky z rubriky Názory nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.
- Autor článku: ne
- Zdroj: Martin Svoboda
