hlavní partner portálu
Před necelým rokem byla na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy založena organizace Junior Faculty. Inspiroval ji koncept, který je hojně rozšířený ve Švédsku a v různých obměnách tvoří běžnou součást řady univerzit po celém svět. V českém prostředí se s ním můžeme setkat poprvé. Jedním ze zakladatelů a současným předsedou je autor tohoto komentáře.
Reformu českých vysokých škol bychom neměli posuzovat tak, jako by současný stav byl neutrálním výchozím bodem. Není. Je to konkrétní institucionální uspořádání, které něco chrání, ale také vytváří řadu vlastních problémů.
Markéta Martínková se zamýšlí nad revizí rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělání a s tím souvisejícím návrhem změny ve výuce chemie. „Úkolem vysokých škol je zaměřit se na zajištění dostatku takzvaných aprobovaných chemikářek a chemikářů, kteří žijí pro svůj obor a své nadšení dokáží předávat dál. Už nyní ale máme řadu skvělých vyučujících, třeba těch, jejichž svěřenci se účastní chemických olympiád. Inspirujme se u nich,“ navrhuje ve svém blogu prorektorka UK pro studijní záležitosti.
„Prestiž se má přesunout od titulů časopisů ke kvalitě a skutečnému přínosu jednotlivých výsledků, s transparentními a vícerozměrnými indikátory a kariérními dopady, které odměňují kvalitu, ne kvantitu.“ Ačkoliv to v oficiálních závěrech londýnské konference takto uvedeno nebylo, z diskusí a příspěvků jejích účastníků – snad s výjimkou vydavatelů – vyplývá jednoznačná shoda, že toto je cesta k udržitelné budoucnosti.
Do České republiky jsem před sedmi lety přišel jako zahraniční profesor a držitel grantu ERC. Díky odstupu, který mi tato pozice poskytuje, jsem si všiml systémových problémů, jež mnozí považují za samozřejmou součást akademického života. Odvolávání se na akademickou svobodu příliš často zakrývá nedostatek odpovědnosti, uzavřenost systému či neochotu řešit známé problémy. Navrhované reformy nejsou dokonalé, ale představují důležitý krok správným směrem.
Možná bude někomu tento titulek znít divně. Onen údiv je však vyjádřen v samotné otázce – zda je možné, či zda není možné dělat vědu jinak, než tomu bylo po předchozí staletí.
Česká neutronová asociace po prvním roce činnosti propojuje vědce napříč obory a posiluje postavení neutronového výzkumu v České republice.
Představte si běžnou scénu. Na LinkedInu se šíří post, že home office „podle studie z Harvardu“ ničí produktivitu. Někdo se zeptá na zdroj, autor na něj odkáže a tím to často končí. Odkaz na Harvard nebo „meta-analýzu“ často funguje jako statusový signaling.
V posledních dvou letech se na postdoka vydaly čtyři biochemičky s doktoráty z Prahy, každá do jiného koutu světa: do USA, do Japonska, do Německa a do Jihoafrické republiky. Jak se jim tam bádá a žije? Jaké jsou mezi zeměmi rozdíly a na co si dát pozor? O tom se dočtete v blogu Jany Pilátové (Lawrence Berkeley National Laboratory, USA), Karolíny Honzejkové (Okinawa Institute of Science and Technology, Japonsko), Veroniky Vetýškové (Leibniz Institute for New Materials, Německo) a Terezie Ticháčkové (Stellenbosch University, Jižní Afrika).
V příštích několika měsících Evropská unie stanoví podobu svého dalšího rámcového programu pro výzkum a inovace. Instituce se přou o velikost rozpočtu a na co ho utratit, ale málokdo si klade zásadnější otázku: jak se ho naučit efektivně utrácet? Experimentální metavědecká jednotka by Komisi umožnila testovat inovativní způsoby udělování finančních prostředků na výzkum s okamžitým dopadem.
Rut Bízková
Luboš Brabenec
Vladislav Čadil
Martin Dlouhý
Pavel Doleček
Martin Duda
Otakar Fojt
Ivan Foletti
Lukáš Kačena
David Karabec
Martin Fusek
Ondřej Havelka
Radim Hladík
Václav Hořejší
Jozef Hvorecký
Pavla Hubálková
Jiří Chýla
Miroslav Janeček
Marcel Kraus
Ladislav Krištoufek
Ondřej Machek
Vladimír Majer
Daniel Münich
Jiří Nantl
Eduard Petiška
Vlastimil Růžička
Martin Rychlík
Martin Srholec
Michael Šebek
Dalibor Štys
Jan Valenta
František Vácha
Martin Víta
Martin Vlach
Vladislava Vojtíšková
Jan Žižka
Jiří Zlatuška
Vojtěch Nosek
Jakub Čech
Tomáš Jakoubek
