facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

IOCB Tech, s.r.o. - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

David Karabec: Je nezbytně nutné, aby k sobě akademie a průmysl našly cestu

31. 12. 2020
David Karabec: Je nezbytně nutné, aby k sobě akademie a průmysl našly cestu

S advokátem Davidem Karabcem jsme si povídali o přístupu k duševnímu vlastnictví ze strany akademické sféry i průmyslu, o důležitosti transferu znalostí a také o mediaci jakožto možnosti, jak řešit spory v oblasti duševního vlastnictví mimosoudní cestou. Řeč byla i o vzniku nového centra, které se má zaměřit právě na otázku mediace.

Karabec

Sledujete změnu v přístupu k duševnímu vlastnictví v podnikatelském a akademickém sektoru?

Podle mého názoru se ochrana duševního vlastnictví zcela určitě pohybuje správným směrem. Mám zkušenost, že podnikatelská i akademická sféra si její význam uvědomuje. O tom svědčí mimo jiné zvýšený zájem o vzdělávání v této oblasti. Sám jsem v posledních dvou třech letech zaznamenal výrazný zájem ze strany univerzit i výzkumných organizací o školení v oblasti duševního vlastnictví. Osobně jsem jako lektor zajišťoval již celou řadu přednášek. Dokonce jsme s jednou technickou univerzitou naplánovali celý seriál přednášek v oblasti ochrany duševního vlastnictví na příští rok.

Jaké vidíte mezery v této oblasti? Co dělat pro jejich zlepšení?

Jako velmi nutnou vnímám osvětu, je třeba, aby si akademičtí pracovníci uvědomovali komerční potenciál, který jejich výsledky mají. Zaregistroval jsem, že jsou již velmi zdatní, pokud jde o formulaci patentových přihlášek. Myslím, že mají dobře zavedené procesy v tom, jak převést výsledky výzkumu do fáze patentu. Nyní je ale třeba se více zabývat transferem znalostí a technologií, stejně tak i zaváděním patentovaných řešení do praxe. Tam je potřeba ještě udělat velký kus práce. Přednášky, které jsem dříve směřoval do základního pochopení autorských či průmyslových práv, dnes už soustředím speciálně na transfer. To znamená, že se bavíme o licenčních smlouvách, o tom, jak výsledky výzkumu přetavit do praxe tak, aby to univerzitám a výzkumným organizacím přinášelo užitek v podobě zejména licenčních poplatků. s tím ruku v ruce jde i ochrana know-how a obchodního tajemství, jakož i nastavení interních procesů.

A jak je na tom v tomto ohledu podnikatelský sektor?

V českých podnicích je povědomí o ochraně duševního vlastnictví stále malé, projevuje se to v počtu podaných patentových přihlášek, kde je stav setrvalý nebo se zlepšuje jen mírně. Za znepokojivý považuji nárůst licenčních smluv na ochranu know-how. Podle mě je to nežádoucí jev, je třeba se soustředit hlavně na patentové přihlášky s vysokou přidanou hodnotou, ve smyslu zejména vynálezecké činnosti. Ochrana know-how je z mého pohledu velice křehká na rozdíl od patentu. Podnikatelé stále nedoceňují význam ochrany patentovými přihláškami, obávají se vysokých nákladů, přestože existuje řada podpůrných programů zejména v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. Osobně v tom vidím problém, protože touto cestou se z hlediska mezinárodních hodnocení moc neposuneme, a druhá věc je, že ochrana know-how je obtížná a poměrně snadno zranitelná, přičemž v případě jeho porušení je vymáhání práv k know-how či obchodnímu tajemství velice náročné.

Často se hovoří o tom, že jednou z překážek při transferu je fakt, že akademická sféra a průmysl hovoří „jinou řečí“. Co bychom měli udělat proto, aby si začaly více rozumět?

Akademie a průmysl jsou skutečně dva odlišné světy, ale je nezbytně nutné, aby k sobě našly cestu a dokázaly spolu komunikovat. V tomto směru mají velkou roli centra transferu technologií. Je totiž na nich, aby dokázala komunikaci mezi oběma subjekty zprostředkovat a předat z obou těchto světů co nejvíce informací, a to formou, kterou přijme akademie i průmysl. Když se na to dívám očima podnikatelů, se kterými jsem ve velmi úzkém kontaktu, tak oni velmi často vůbec nevědí, že mohou spolupracovat s univerzitami či výzkumnými organizacemi. Tyto světy stále nejsou dostatečně propojeny. V akademickém prostředí se pořád setkávám s tím, že se řešení dělají tak zvaně „do šuplíku“. Vznikne z toho pár článků či přednášek, ale do praxe se to řešení nikdy nedostane. Tady je stále co zlepšovat a nezbývá, než na tom systematicky pracovat.

V poslední době se v souvislosti s transferem hojně skloňuje téma spin-off společností. Jaký na ně máte názor?

Se spin-offy zatím nemám žádnou výrazně negativní zkušenost. Z právního hlediska je to nesmírně komplikovaná záležitost. Jde i o otázku jejich financování, která s sebou nese celou řadu rizik. Myslím, že je to dobrý způsob transferu znalostí do praxe. Osobně bych ale spíše doporučoval z mého pohledu jednodušší řešení spočívající v uzavření licenční smlouvy nebo smlouvy o společném výzkumu a vývoji mezi univerzitou a subjektem, který je na ní nezávislý, protože tím pak odpadne celé spektrum složitých právních vztahů, které přináší řadu třecích ploch i rizik pro osoby, které se toho účastní. Osobně bych proto hledal typově jednodušší řešení a doporučoval více spolupracovat s nezávislými soukromými subjekty. Vztah mezi nimi by pak měl být založen na základě kvalitně zpracovaných písemných smluv.

Jak tedy akademickou sféru i podniky k transferu motivovat?

Je to otázka hodnocení výsledků výzkumu a vývoje i finanční motivace obou stran. Právě v tomto bodu se snažím trpělivě vysvětlovat význam licenčních smluv, případně smluv o společném výzkumu a vývoji, jejichž cílem je transfer založený na licenční smlouvě nebo prodeji patentu. Kromě toho máme spoustu dalších možností, ale všechny by měly směřovat k transferu. Praxe to potřebuje a myslím si, že proto by se výzkum měl na praxi zaměřit. Je to ale celé neorané pole, je třeba vysvětlit podnikům, že tu pro ně výzkumná základna existuje, a najít cesty, jak je propojit. Tam se domnívám, že to zatím nefunguje tak, jak by mohlo. Centra a kdokoli další by se měl snažit tyto světy propojit. Existuje k tomu i řada podpůrných programů, které lze využít ve prospěch zejména malých a středních podniků.

Pomáhá v tomto směru nová Inovační strategie? A jakou roli zde hraje Úřad průmyslového vlastnictví?

Jsem o tom přesvědčen. Inovační strategie ČR 2019-2030 poprvé v řídicích dokumentech zakotvila význam ochrany duševního vlastnictví. Je to nesmírný posun na cestě mezi inovační lídry Evropy, kterými se chceme stát. Osobně se zajímám o pilíř duševního vlastnictví, kde je hlavním gestorem právě ÚPV. Myslím si, že úřad dělá maximum proto, aby došlo k posílení vnímání důležitosti ochrany duševního vlastnictví, včetně osvětové činnosti, kde realizuje také celou řadu publikačních i vzdělávacích aktivit a snaží se o prosazení ochrany duševního vlastnictví do školních osnov. V tuto chvíli úřad podporuje i vznik nového IP mediačního centra.

Co by mělo být cílem tohoto centra?

Připravované mediační centrum by mělo být speciálním institutem zaměřeným na alternativní řešení sporů, které vznikají v oblasti duševního vlastnictví. Mediace je metoda známá, využívá se už řadu let v zahraničí. Centrum má pomoci řešit spory mimosoudními metodami, zejména formou mediací, případně konciliací a dalšími alternativními metodami řešení sporů (ADR). Význam duševního vlastnictví je tak veliký, že spory by se neměly běžně dostávat k obecným soudům, protože soudní řízení jsou nejen zdlouhavá a s nejistým výsledkem, ale také jsou veřejná. Ve veřejném soudním řízení může snadno dojít ke ztrátě komerčního potenciálu patentů nebo know-how či k vyzrazení obchodního tajemství, což je pochopitelně nežádoucí. Navíc takové spory jsou často velmi komplexní, zasahují do různých právních, ekonomických a technických odvětví. Proto je potřeba, aby takové spory byly řešeny mimo běžné obecné soudy, k čemuž se nabízí právě možnost mediací za asistence proškolených mediátorů, kteří jsou specialisty v oblasti duševního vlastnictví a mohou oběma stranám pomoci najít řešení. Mediace jsou neveřejné a strany, včetně jejich právních zástupců, jsou vázány povinností mlčenlivosti. Kromě toho mediace šetří čas i náklady. Snahou je, aby takové mediační centrum bylo vybaveno kvalifikovanými mediátory, a pokud to bude možné, tak najít cesty, jak mediace zařadit do řízení před ÚPV. To je ale ještě dlouhá cesta. Vše se děje s účelem pomoci zejména univerzitám, výzkumným a vývojovým pracovištím, malým a středním podnikům, jakož i majitelům patentů a dalších průmyslových práv, a nabídnout jim moderní možnosti, jak skutečně efektivně řešit jejich spory. Úspěšnost mediací je podle zahraničních statistik okolo 75 %, což je velmi motivující číslo.

Jaký je v současnosti zájem o řešení sporů pomocí mediace?

Myslím, že si své místo na slunci ještě bude muset vydobýt. Jde o způsob řešení sporů, který v Česku nemá tradici. Vycházíme za zákona, jenž je teprve osm let součástí našeho právního řádu. S mediací jsme se mohli setkat v některých typech řízení, kdy soud mediaci nařídil jako povinnou součást soudního řízení, což je některými účastníky řízení vnímáno poměrně negativně. Na druhou stranu účastníci řízení, kteří mediaci vyzkoušeli, tak mohli být příjemně překvapeni, že se dá i zdánlivě neřešitelná věc vyřešit smírně. Pro všechny strany to pak znamenalo přínos v podobě ušetřeného času a nákladů. V některých případech je pak příjemným bonusem i to, že se podaří upravit vztahy mezi účastníky tak, že se obnoví vzájemná důvěra, případně se i na základě mediačního řízení založí nová spolupráce. Podstatou řízení je, že mediátor tam není v roli rozhodce, není tam v roli soudce, ale je to někdo, kdo řídí proces mezi účastníky takovým způsobem, aby vytvořil podmínky k dohodě mezi účastníky. Účastníci jsou vedeni k tomu, aby si sami vytvořili obsah dohody, kterou pak mediátor, případně účastníci či jejich právní zástupci sepíší. To je řešení jejich sporu a základ budoucí spolupráce. Výsledkem tedy je, že žádná ze stran neodchází ani poražena, ani jako vítěz. Výsledkem je pro obě strany přijatelná dohoda. To se u soudu s výjimkou soudního smíru obvykle nikdy nestane.

Máte nějaké plány, jak mediaci více přiblížit veřejnosti?

Máme v plánu celou řadu přednášek, článků, budeme se do projektu snažit maximálně zapojit odborníky, například Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) nebo Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) nám již slíbily svou aktivní účast a proškolení prvních mediátorů. Slibujeme si od toho nejen zvýšený zájem o tuto oblast řešení sporů, ale i obecně podporu mediací jako takových. Mediace se ve vyspělé kultuře západních států začaly aplikovat v Kanadě a USA už v 70. a 80. letech minulého století. K nám se dostaly teprve před osmi lety, přijetím zákona č. 202/2012 Sb. o mediacích. Mediace jsou pro nás tedy stále nové a musíme se s nimi naučit pracovat. Osobně v mediacích vidím ale velký potenciál, zejména v oblasti ochrany duševního vlastnictví.

S jakými typy sporů se v oblasti duševního vlastnictví obvykle setkáváte?

Já se zejména setkávám se spory mezi autory děl autorských či původci technických řešení, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, mezi výzkumnými a vývojovými pracovišti, mezi malými a středními podniky, mezi jednateli a společníky, ale i mezi všemi těmito skupinami navzájem. Dále se řeší spory vyplývající z úmyslného či nedbalostního porušení práv k obchodnímu tajemství a know- how, jakož i spory mezi majiteli práv a osobami, která jejich práva k duševnímu vlastnictví porušují při své podnikatelské činnosti, což má obvykle i dopad do hospodářské soutěže, případně i do trestněprávní roviny. Velmi často vznikají spory z toho důvodu, že nejsou dobře nastavena interní pravidla pro nakládání s výsledky výzkumu a vývoje, což často vede k nedorozumění v tom, kdo má k čemu jaká práva a jak a nimi může nakládat. Pak se také často setkávám se spory z nekvalitně připravených smluv, případně se situací, kdy smlouvy chybí úplně.Doporučuji proto, aby všechna výzkumná a vývojová pracoviště, jakož i malé a střední podniky myslely na to, že musí mít ochranu duševního vlastnictví řádně ošetřenou, a to především kvalitně zpracovanými smlouvami a interními předpisy, včetně vhodných organizačních a technických opatření.

Děkujeme za rozhovor!

 

Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali.


David Karabec

Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze absolvoval v roce 1988, kde také získal v roce1989 doktorský titul v oboru právo. Od roku 1996 působí jako advokát. Ve své odborné advokátní praxi se věnuje zejména problematice průmyslových a autorských práv, licencí, ochraně know-how a obchodního tajemství, nekalé soutěže, jakož i procesnímu zastupování klientů v těchto oblastech práva. V roce 1999 absolvoval Institut průmyslově právní výchovy ÚPV a v roce 2019 dokončil dvouleté specializační studium Master of public administration v oblasti výzkumu, vývoje a inovací (MPA VVI), kde získal manažerský titul MPA. Aktuálně si doplňuje vzdělání postgraduálním studiem (LL.M.) alternativního řešení sporů (mimosoudní řešení sporů, mediace, arbitráž) v oblasti ochrany duševního vlastnictví. V roce 2017 založil specializovanou konzultační, poradenskou a vzdělávací společnost JUDr. David KARABEC, s.r.o., která se zaměřuje na konzultační, poradenskou, vzdělávací a publikační činnost v oblasti ochrany autorských a průmyslových práv, licencí, ochrany know-how a obchodní tajemství, nekalou soutěž a franchising. Společnost provozuje vlastní Školící a mediační centrum v oblasti ochrany duševního vlastnictví.