facebooktwittergoogleinstagram

Věda a výzkum

Portál Vědavýzkum.cz - Nezávislé informace o vědě a výzkumu

Ernst & Young - hlavní partner portálu Vědavýzkum.cz

Hlavní partner portálu
facebooktwittergoogleinstagram

František Tůma: „Už tu má úvazek, známe ho." Kvůli takovému myšlení inbreeding bují

17. 3. 2020
František Tůma: „Už tu má úvazek, známe ho." Kvůli takovému myšlení inbreeding bují

Uzavřenost podnětům odjinud a zaměstnávání vlastních absolventů je pro školy hrozbou. Anglista a pedagog František Tůma z Masarykovy univerzity si to uvědomil už loni a napsal o tom společně s Petrem Knechtem studii nazvanou „Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost?“ 

Nabízí v ní přehled zahraničních výzkumů i návrhy, jak ze situace ven. Nejprve ale, jak říká v rozsáhlém rozhovoru pro Magazín Universitas, musíme nastavit vhodné podmínky a také překonat zavedené vzorce zaměstnávání postavené na známostech a „úlitbách bohům“.

František Tůma

Nedávná studie institutu CERGE-EI zjistila, že české vysoké školy jsou velmi inbreedované. Až dvě třetiny výzkumníků nabírají univerzity z řad vlastních absolventů či zaměstnanců. František Tůma společně s Petrem Knechtem z Masarykovy univerzity už loni vydali studii, v jejímž názvu inbreeding připodobnili k rakovině. A zkušenost s ním má Tůma i osobní: Sám byl v situaci, kdy měl zaměstnat v projektu někoho bez zkušeností a kvalifikace jen proto, že daný člověk měl na škole úvazek a známosti. „Jedna kolegyně zdůraznila, že to tak bylo na pracovišti vždy, a nazvala to úlitbou bohům,“ krčí rameny.

logo UniversitasJak míru inbreedingu snižovat? Myslet více na dopravní dostupnost, jazykovou asistenci a vybavenost – a samozřejmě zlepšit platy. Pro zavedení povinné mobility ale Tůma rozhodně není.

Z aktuální studie CERGE-EI vyplývá, že nejméně nabírají pracovníky ze zahraničí české univerzity a univerzity z ostatních zemí visegrádské čtyřky. Překvapuje vás to?

Takové výsledky mě příliš nepřekvapují. Když jsme loni s kolegou Petrem Knechtem připravovali přehledovou studii o akademickém inbreedingu, zkoušeli jsme si spočítat míru inbreedingu na pracovištích v našem nejbližším okolí, abychom věděli, jak moc je to závažné téma. A dospěli jsme k obdobným, ne-li ještě vyšším podílům absolventů dané instituce mezi zaměstnanci. Jedná se také o čísla, která zhruba odpovídají míře akademického inbreedingu třeba v Rusku nebo Portugalsku, což jsou země, kde je akademický inbreeding rozšířený a o kterých se lze dočíst ze zahraničních studií. Pro Česko jsme ale přesná čísla napříč obory dosud neměli k dispozici.

A je něco, v čem vás ta studie překvapila?

Za originální a velmi zajímavou považuji možnost zobrazit výsledky podle města, a nikoliv jen univerzity. Zde se ukazuje, že například na Univerzitě Karlově, a to napříč různými obory, působí z převážné části výzkumníci, kteří začínali vědeckou kariéru v Praze. Dost podobná je situace také na Masarykově univerzitě v Brně. Nejsem si jistý, jestli za tím stojí nižší ochota univerzit přijímat akademiky z jiných částí Česka, nebo zda jde o indikátor neochoty akademiků z Prahy nebo Brna se za prací přestěhovat, ale ta čísla každopádně dokreslují obrázek o situaci.

Čím to podle vás je, že tuzemské univerzity mají sklon k inbreedingu větší než univerzity ze západu Evropy? Je to mentalitou, systémem, penězi, nebo kombinace více faktorů?

Spíše jde o kombinaci více faktorů. Zahraniční výzkumy ukazují, že vyšší míru inbreedingu vykazují tradiční univerzity, které produkují a zároveň zaměstnávají nejvíce absolventů doktorského studia a které také v mnoha oborech patří k jediným institucím s akreditovaným doktorským studiem. V případě Česka hraje roli i to, že jsme malý rybník – možností, kam jinam jít v některých oborech po doktorátu dělat akademickou kariéru, není zase tak mnoho. Vysokou míru inbreedingu najdeme ale také na zcela nových univerzitách, které naopak často nemohou přilákat odborníky odjinud, a tak zaměstnávají své absolventy. Vedle peněz hraje určitou roli i institucionální, politické a kulturní prostředí. V zahraničních studiích se také velmi často problematizuje tendence raději zaměstnat „svého“ prověřeného absolventa a způsob vypisování výběrových řízení, která někdy bývají šitá na míru právě absolventům té mateřské instituce.

Zlepšuje se podle vás něco, nebo je to spíš stále horší?

Zlepšuje, například vypisování postdoktorandských pozic na českých vysokých školách je čím dál běžnější. Ovšem plat odborného asistenta, tedy absolventa doktorského studia, zůstává tristní a na řadě univerzit takový tarif neodpovídá ani aktuální průměrné mzdě. Například podle aktuálního vnitřního mzdového předpisu Masarykovy univerzity náleží odbornému asistentovi, tedy člověku s doktorátem, tarif ve výši 30 100 korun. Na Univerzitě Karlově jde o rozpětí mezi cca 23 a 35 tisíci korunami. Takže může být velmi obtížné některá místa vůbec obsadit, natož nabídnout místo uchazečům ze zahraničí.

Co dalšího by se mělo vyřešit, aby se situace změnila?

Dalším faktorem, který podle mě inbreeding podporuje, je špatná infrastruktura. Třeba při pracovní otočce do Prahy strávíte cestou z Brna a zpět minimálně pět hodin, budete-li mít štěstí a pojedou-li oba spoje včas. To spojení je opravdu špatné. Bylo by krásné překonat dvě stě kilometrů vlakem za hodinu nebo za devadesát minut, jak je to běžné třeba ve Švédsku nebo Německu. Pokud k infrastruktuře přičteme ještě neochotu Čechů se stěhovat za prací, tak není překvapivé, že akademici pracují tam, kde vystudovali.

O inbreedingu se obecně tvrdí, že je špatný. Že se tím univerzity zavírají před světem a před inovacemi. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je potřeba rozlišovat. Znám třeba výzkumnou skupinu, kde jsou všichni absolventi doktorského studia na stejné fakultě, dokonce značnou část z nich školil docent, který skupinu vede, a většina členů stále působí na stejné fakultě. Tato skupina nicméně pořádá pravidelné semináře, kde vystupují zahraniční hosté i výzkumníci z jiných univerzit, členové skupiny jsou zapojeni do mezinárodních sítí, publikují v prestižních zahraničních časopisech a jezdí do zahraničí na stáže i významné konference. Není asi překvapivé, že tato skupina je velmi otevřená lidem zvenčí. V tomto případě rozhodně nejde říct, že by inbreeding byl špatný. Vlastně jsem si ani nevšiml, že by se členové té skupiny sami ke studiu na stejné instituci, kde pracují, nějak pozorovatelně vztahovali.

Poznal jsem ale i skupiny složené převážně z absolventů stejné fakulty, kteří naopak tak otevřeni nebyli. Postupně došlo k tomu, že na společných setkáních zaznívaly pouze příspěvky spřátelených kolegů, podporovány byly pouze takové snahy, které odpovídaly koncepci vůdčí osobnosti, a odlišné názory nebo přístupy postupně přestaly dostávat místo. Někteří členové těchto skupin neměli téměř žádné zahraniční zkušenosti, vazby na zahraniční sítě byly značně omezené, rozhodně se nejednalo o vazby na vůdčí osobnosti nebo pracoviště v oboru. Podobně i zkušenosti členů skupiny s působením na jiných institucích byly mizivé. Tím, jak ze skupiny postupně odešli absolventi studia na jiných institucích, kteří měli odlišné názory nebo používali jiné výzkumné přístupy, se skupina ještě více uzavřela vnějšímu světu.

Aha, takže někdy inbreeding vadí a někdy ne...

V literatuře k akademickému inbreedingu se druhá zmíněná situace popisuje jako začarovaný kruh: skupina absolventů zaměstnaná na jednom pracovišti má tendenci přibrat mezi sebe další své absolventy, čímž se postupně snižuje mobilita a schopnost členů držet krok s rozvojem oboru. Dále se vnějšímu světu uzavírají, protože jim chybí zkušenosti odjinud. Produktivita skupiny i jednotlivců klesá, členové vycházejí čím dál více z interních zdrojů a informací a směřují většinu svých činností do naplňování nejrůznějších funkcí a agend na své domácí instituci, čímž se ještě více izolují. Taková skupina pak má tendenci mezi sebe přibírat další své absolventy, čímž se kruh uzavírá a míra inbreedingu na pracovišti se dále zvyšuje. Proto někteří autoři přirovnávají inbreeding k rakovině. Myslím si, že je to právě ta uzavřenost a provinčnost, které jsou pro akademické prostředí škodlivé. A inbreeding považuji za jeden z průvodních jevů, který může k této uzavřenosti přispět.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Universitas.cz.

 

Autorka: Zuzana Keményová 

 

K tématu inbreedingu dále čtěte:

  • Studie: Na jedné škole celý život. České univerzity nabírají příliš lidí z vlastních řad. Analýzu čtěte.
  • Anketa: Inbreeding je v Česku nad prahem toxicity.
  • Blog jednoho z autorů studie Martina Srholce.

František Tůma (34 let)

  • žije v Brně
  • působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na katedře anglistiky a amerikanistiky
  • garantuje program Učitelství anglického jazyka a literatury pro střední školy
  • vede výuku výzkumně a didakticky zaměřených předmětů, školí doktorandy
  • výzkumně se zabývá především problematikou interakce ve výuce, zejména angličtiny jako cizího jazyka
  • publikoval články v pedagogických a lingvistických časopisech (například Linguistics and Education, Slovo a slovesnost, Orbis Scholae, Pedagogika)
  • v časopise Studia Paedagogica publikoval společně s Petrem Knechtem přehledovou studii o akademickém inbreedingu Akademický inbreeding jako rakovina vysokého školství, nebo nezbytnost? Přehled zahraničních výzkumů a implikace pro českou vysokoškolskou politiku