Jak byste ve stručnosti popsal, o čem Váš výzkum je a v čem je unikátní?

Zkoumáme, jak v přírodě souvisí rozmanitost biologických druhů s jejich vnitrodruhovou genetickou rozmanitostí. Pochopení obecného principu je totiž důležité například v praktické ochraně přírody. Výzkum budeme provádět na modelovém systému australského společenstva octomilek a jejich parazitoidů. Propojení studia druhové a genetické rozmanitosti je zatím na začátku, i když oba obory zvlášť už existují desítky let a mají tisíce kvalitních výsledků. Výzkumů, které by propojovaly obě oblasti, je ale minimum.

Proč budete studovat australské společenstvo, když se octomilky i jejich parazitoidi vyskytují také v České republice?

Společenstvo australských octomilek a jejich parazitoidů je tak akorát rozmanité. Má přibližně 6 druhů octomilek i parazitoidů, což je optimální počet pro navazující laboratorní experimenty v mikrokosmech. V České republice se v průběhu sezóny jednotlivé druhy octomilek vyskytují spíš postupně, než že by jich bylo hodně najednou, což se pro potřeby našeho výzkumu nehodí. Navíc mám tropické oblasti rád a zajímají mě. Ale například na Papui Nové Guinei, kde jsem v rámci doktorského studia zkoumal parazitoidy housenek, byly stovky druhů housenek, jejich paraziotidů i rostlin. To je systém, který je už tak složitý, že jej můžete pozorovat, ale bez manipulace v laboratoři těžko pochopíte, jak funguje, o což já se ve svém ERC projektu snažím.

Štěstí přeje připraveným

ERC projekt jste podával celkem třikrát. Věřil jste, že byste mohl na poslední pokus grant získat?

Vůbec jsem nevěřil, že by to tentokrát mohlo vyjít. Při prvním podání jsem ve druhém kole po pohovoru dostal dobrou známku („A“), takže jsem dostal ERC-CZ, který mi nyní běží. Když jsem žádal podruhé, tak jsem úspěch očekával, ale ani jsem nepostoupil do druhého kola na pohovor, což pro mě bylo velké zklamání a rozčarování. Napotřetí jsem už nebyl motivovaný žádost podávat, ale musel jsem, protože je to jedna z podmínek ERC–CZ. A ukázalo se, že je to tak dobře nastavené.

Proč jste si tentokrát nevěřil?

Vzhledem k době od mého doktorátu jsem musel žádat o úroveň výš než dříve, tedy o ERC Consolidator, což mým šancím na úspěch nepřidávalo. Při prvních dvou pokusech jsem prací na žádosti strávil hodně času, takže tentokrát jsem udělal jen méně rozsáhlé úpravy. Když mi přišla pozvánka na online pohovor, pořád jsem si myslel, že jsem na spodních příčkách žebříčku, ale už ve mně byla malá jiskřička naděje. Na pohovor jsem se ale samozřejmě připravil poctivě.

Jak se říká, štěstí přeje připraveným…

Ano, ale zároveň to také ukazuje, že je mylné se domnívat, že dokážete odhadnout ten nejvhodnější čas, kdy žádost podat. Je třeba žádat častěji, než by vám možná připadalo rozumné.

V čem se tedy lišily okolnosti v letech, kdy jste grant podával neúspěšně, a tentokrát?

Při posuzování projektů hraje roli také náhoda. Žádosti jsou hodně vyrovnané, takže záleží na mnoha faktorech. Roli může hrát složení panelistů a jestli někoho z nich váš projekt zaujme, jaké dostanete recenzenty a tak dále. Myslím, že mezi projekty, které jsou úspěšné a dalšími patnácti v panelu, není žádný zásadní rozdíl. Já jsem letos nikoho z panelistů neznal. Ze zkušenosti jiných ale vím, že je výhoda, pokud v něm máte nějaké osobní vazby, takže mě přidělení podpory potěšilo o to více. Nemusí to být hned váš spolupracovník, ale stačí známost třeba z konference, protože je to známka toho, že jste zapojeni do mezinárodní komunity.

Posunula se nějak hlavní myšlenka Vašeho projektu mezi první a poslední verzí?

Základní myšlenka zůstala stejná, ale projekt se samozřejmě vyvíjel. Po prvním podání jsem měl opravdu hodně relevantních komentářů a do projektu jsem je zapracoval. Změnilo se také teoretické zasazení myšlenky do kontextu literatury. V mezidobí totiž vyšly studie, které mi umožnily ukázat, že moje výzkumné téma je ještě důležitější, než jsme si původně mysleli. Vyšly články nejen o octomilkách, ale i o dalších organizmech, například slonech, které ukazují, že evoluce dokáže být opravdu velmi rychlá a že i během několika generací se může nastavení organizmu velmi rapidně proměnit.

Stojí za to zkusit si napsat ERC projekt i jenom z toho důvodu, že si žadatel ujasní své myšlenky a směr?

Psaní ERC projektu je především veliká výzva. Každého podle mě posune, když si zkusí říct, co by mohl vědě dát a prozkoumat. Jít do toho s tímto nastavením je prospěšné, i když grant nedostanete. Dokonce ani když výsledek není ERC-CZ, nebo vás nepozvou do druhého kola. Stále je to přínos. Nerozlišuji vědce na nějaké kasty těch, kteří ERC projekt dostali, a těch co ne. Je třeba ocenit každého, kdo se tuto výzvu rozhodne přijmout.

Kolik času je podle Vás projektu potřeba věnovat, aby byl dobrý?

Aby žádost dávala smysl, tak je potřeba začít přemýšlet nad obsahem projektu třeba rok nebo alespoň půl roku dopředu. Je mi jasné, že najít si čas mezi psaním článků nebo žádostmi, které mají vědci větší šanci získat, je těžké. Já sám jsem měl naivní představu, že rok dopředu budu mít žádost hotovou celou, ale nepodám ji, a ještě rok ji budu vylepšovat. To se samozřejmě nestalo, ale nějaký čas na zpětnou vazbu od kolegů mi zbyl. A nutno říci, že málokomu se podaří uspět hned napoprvé.

Máte nějaká doporučení, která by pomohla napsat kolegům vědcům dobrý projekt?

Když jsem psal grant poprvé, tak jsme si udělali psací kroužek s kamarády, kteří také ERC projekt podávali. Několikrát jsme se sešli a pomáhali jsme si formulovat a cizelovat myšlenky. Sice jsme byli přímí konkurenti, ale vzhledem k tomu, že hlavní konkurence jsou vědci ze západní Evropy, tak jsme si navzájem pomohli. To pro mě bylo velmi užitečné. Filip Kolář, který byl součástí skupiny, svůj ERC grant získal v roce 2019 a já nyní, takže to byla velmi úspěšná strategie.

V čem Vás svými radami kolegové ovlivnili?

Věděl jsem, že mám dobrý modelový systém, na kterém je možné hodně ukázat a do první pracovní verze grantu jsem napsal všechny myšlenky, které mi přišly smysluplné. Nápadů ale bylo moc a byly hodně různorodé. Kolegové mi pomohli uvědomit si, že si musím vybrat jeden nejzajímavější problém a na něm to celé postavit.

Co Vám ještě pomohlo při psaní žádosti?

Absolvoval jsem několik seminářů, na kterých se vědci dozvědí, jak psát žádosti o ERC granty. Projekt jsem také posílal kolegům z ČR i zahraničí s prosbou o komentáře. Zpět se mi vrátilo hodně užitečné zpětné vazby. Při psaní běžných grantových žádostí nebývá zvykem žádat kolegy o radu, ale ERC je vnímán jako něco výjimečného, takže je slušná šance dostat od kolegů promyšlené připomínky.

Čas, který věnujete vlastním myšlenkám, nepřijde vniveč

Jsou podmínkou pro získání ERC grantu i publikace v prestižních časopisech, jako je Nature nebo Science?

Můj příklad ukazuje, že ne. Já mám práce v oborově kvalitních časopisech, ale ani jeden z této úrovně. Chtěl bych povzbudit ostatní kolegy, kteří na tom mohou být stejně, že absence podobných publikací nemusí být překážkou k získání grantu.

Pravděpodobně byste ale na ERC projekt nedosáhl, pokud byste za sebou neměl tříletou postdoktorandskou zkušenost z Oxfordu...

Nejspíš by to bylo o hodně těžší. Zahraniční zkušenost je podle mě nesmírně důležitá. Jednak pro formování osobnosti, ale také pro propojení se světovou vědou. Ve srovnání s Oxfordem se v Česku hodně bavíme o tom, jak se nám daří nebo nedaří získávat granty a méně mluvíme o vědě jako takové. V Anglii jsem se o odborných tématech bavil i s lidmi, se kterými nebyla na první pohled možná vzájemná spolupráce. Ale už to, že se někomu snažíte vysvětlit, co a proč vás zajímá, vás posune dál.

Byl Váš návrat zpět do České republiky těžký?

Z Oxfordu se do České republiky vrací poměrně jednoduše. Než jsem odešel, tak mi v Biologickém centru řekli, že mě tady rádi uvidí zpátky. Takže jsem mohl být více v klidu.

O práci na několik dalších let máte nyní asi jasno. Kde ale obecně berete inspiraci k vědeckým projektům?

Ve vědě kupodivu není potřeba zásadních nápadů moc, protože trvá roky, někdy i vyšší roky nebo desítky let, než se nápady zpracují. Když jsem získal první GAČR, tak jsem si řekl, že jeden den v týdnu místo sezení v práci pojedu někam vlakem na výlet a budu si číst články, psát do sešitu a přemýšlet. Samozřejmě, že jsem to nikdy nezrealizoval. Když jsem dostal druhý projekt, tak jsem si frekvenci stanovil na jednou měsíčně a, to je důležité, zapsal termíny do diáře. Výlety jsem zrealizoval jen dva, pak přišla proticovidová opatření a přestalo být zábavné jezdit vlakem. První výlet nebyl výjimečný, ale při druhém jsem přišel na zajímavý nápad, který mě hodně posouvá dál. Je to podobné, jako s přemýšlením nad ERC projektem. Čas, který aktivně věnujete hraní si s myšlenkami, nikdy nepřijde vniveč.

Autorka: Vědavýzkum.cz (TM)

Jan Hrček

Jan Hrček se specializuje na molekulární ekologii. Vede Laboratoř experimentální ekologie na Entomologickém ústavu BC AV ČR. Jeho výzkum se zaměřuje na vzájemné soužití hmyzu a jeho přirozených nepřátel a může být využit v biologickém boji proti škůdcům. Již ve své doktorské práci popisoval potravní vztahy listožravých housenek a jejich parazitoidů a přitom vyvinul molekulární metodu, která umožňuje najít a určit parazitoidy uvnitř housenek. Tato nová univerzální metoda našla rychle uplatnění v základním i aplikovaném výzkumu. Rovněž vyvinul nový modelový systém založený na společenstvu octomilek a jejich parazitoidů. Jako postdoktorand pracoval Jan Hrček tři roky na Oxfordské univerzitě. V roce 2016 získal Fellowship J. E. Purkyně pro význačné perspektivní vědecké pracovníky a v roce 2017 byl oceněn Prémií Otta Wichterleho.