Firmy se tak i díky podpoře z veřejných zdrojů „učí komunikovat s výzkumem, učí se zadávat výzkum, pracovat s výsledky výzkumu“. Češi by se podle Havlíčka mohli dále inspirovat tím, jak americké státy či města podporují různé inkubátory a akcelerátory, kde se i díky komercionalizaci výsledků výzkumu rodí nové firmy. „Pokud nebudeme podporovat vznik nových společností a chuť mladých lidí podnikat, nebudou tu za dvacet, třicet, čtyřicet let žádní čeští vlastníci firem. Všichni budou pracovat v nadnárodních firmách a v podstatě se staneme loutkami v rukou nadnárodních vlastníků,“ uvádí Karel Havlíček.
Jak dnes hodnotíte spolupráci mezi menšími firmami, které zastupuje vaše asociace, a výzkumnými organizacemi?
Určitě je na vyšší úrovni než před pár lety. Před dvaceti lety bylo téměř nemyslitelné, aby malá firma spolupracovala v rámci nějakého projektu s výzkumným ústavem nebo univerzitou. Před deseti lety se tu v tomto ohledu objevili první pionýři. A dnes musím říct, že taková spolupráce je už celkem běžnou záležitostí. To platí zejména v případě firem výrobního charakteru, které jsou orientované na export a cítí silnou potřebu inovovat. Proto začínají spolupracovat s různými výzkumnými či univerzitními pracovišti. Částečně je to dáno i tím, že pro takovou spolupráci mohou získat podporu z národních či evropských zdrojů. Firmy se hlásí do různých tendrů, vytvářejí různá konsorcia a začínají spolupracovat.
Jakou roli tady sehrává dialog firem, výzkumníků a vlády o prioritách výzkumu v rámci takzvaných národních inovačních platforem, které vznikly v posledních letech?
Dvojí. Za prvé přímou, praktickou, což se týká těch firem, které se samy do podobných aktivit zapojily. A za druhé i nepřímou, protože se o možnostech spolupráce více mluví. Firmy vidí, že někdo jiný už s výzkumnými organizacemi spolupracuje, zapojuje se. Mohou sledovat, jestli tyto aktivity přinášejí výsledky nebo nikoliv. Někdo má obavu, že zapojení do projektů podpory výzkumu bude spojeno s přílišnou byrokracií a vysokou závislostí na tom, že pak musí naplnit určitá kritéria. Někdo je a priori proti jakékoliv podpoře. A někdo s ní zase dokáže docela šikovně pracovat.
Občas i ze strany podnikatelů zaznívá názor, že by si aplikovaný výzkum měly financovat firmy samy...
Do určité míry to chápu v případě firem, které už jsou dobře etablované. Tuzemské firmy ale podnikají také v medicíně, kosmickém průmyslu, genetice a dalších oborech, které mají třeba desetiletý inovační cyklus – od zahájení nějakého výzkumu až do fáze komerčních výsledků. Investice do takového výzkumu si menší firmy prostě nemohou dovolit. Neříkám, že by se mělo všechno dotovat. Na druhou stranu jsem ale pragmatik. Jenom v současném plánovacím období od roku 2014 tu máme k dispozici 130 miliard korun zdrojů pro podnikatelskou sféru z evropských strukturálních fondů. Namísto diskuse, jestli je to správně nebo špatně, se je snažme smysluplně využít. Nemá smysl je dávat tam, kde si firmy bez problémů pomohou samy, ale má smysl je investovat do vysoce inovativních projektů, kde je dlouhý životní cyklus. Tedy například tam, kde se malé firmy do výzkumu samy nepustí, protože se obávají rizika, že se výsledky dostaví třeba až za těch deset let.
Má být kritériem to, jestli už firmy v dané oblasti investují do nějakého krátkodobějšího výzkumu? S tím, že investice z veřejných zdrojů by měly být logickým doplňkem, pokud jde o související dlouhodobější výzkum?
Obvykle to tak je. Pokud firmy získají podporu z veřejných zdrojů, dostávají řádově v rámci jednotlivých projektů 30-40 procent financí. Zbytek si stejně musí dofinancovat ze svého. Nemá smysl si hrát na hrdiny a tvrdit, že nic nepotřebujeme. Nejsme sami, kdo podobnou podporu čerpá. Když česká firma před patnácti dvaceti lety získala nějakou podporu, znamenalo to konkurenční výhodu. Dnes je bohužel v některých odvětvích konkurenční nevýhodou, když takovou podporu nezískáte – vzhledem k tomu, jak ji bez zábran čerpají ve Španělsku, Portugalsku a dalších zemích. Jsou určitá odvětví, kde se poskytují evropské peníze a ostatní země je přijímají.
Firmy se učí zadávat výzkum
Evropské peníze dnes tvoří jen část celkových výdajů na výzkum. Pokud vezmeme celkový poměr výdajů z veřejných zdrojů – tedy těch národních i evropských – na jedné straně, a na druhé straně soukromé výdaje, vychází to zhruba jedna ku jedné. Ve vyspělých zemích bývá podíl soukromých zdrojů podstatně vyšší.
Jasně, ale dívejme se také na to, proč si soukromé podniky zatím nezadávají více smluvního výzkumu u výzkumných organizací. To není jenom otázka poptávky podniků. Záleží na nabídce ze strany výzkumníků, firmy mohou mít pocit, že jim nikdo nenabízí optimální podmínky, optimální produkt, tedy něco, co tu firmu skutečně posune dál. To neznamená, že by ty výzkumné organizace nebyly kvalitní, ale že očekávání firem bývají odlišná.
Může tedy v tomto ohledu pomoci stát? Vracíme se vlastně ke smyslu podpory kolaborativního výzkumu, spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem, o které jsme mluvili už na začátku... Jak to vnímáte?
Je správné, pokud ty peníze přispějí k tomu, že se vytvoří nějaké konsorcium, nějaký klub, kdy se dá dohromady třeba malá firma s větší firmou, univerzitou nebo výzkumným pracovištěm. Malé firmy získají částečný příspěvek, ale hlavně v tom vidím ten vyšší rozměr – firmy se učí komunikovat s výzkumem, učí se zadávat výzkum, pracovat s výsledky výzkumu. To samozřejmě ještě neznamená, že vždy dosáhnete skvělého výsledku. Ale pokud ty finanční prostředky směřují do výzkumu, vývoje, inovací, inovací vyšších řádů, je to rozhodně rozumnější, než když končí v čistém provozu a třeba jen prodlužují agonii firem.
Kritici poukazují na skutečnost, že se tu v minulosti za evropské peníze vybudovalo až příliš mnoho výzkumných infrastruktur, výzkumných center, jejichž vyhlídky byly nejisté. V posledních letech je tu spíše snaha zaměřit se na využití už stávajících infrastruktur, nabídnout je ke smysluplným aktivitám. Zájem projevují například izraelští vědci, kteří ve své zemi často podobná výzkumná centra nemají. Vidíte potenciál v tom, že je budou využívat soukromé firmy?
Ten potenciál tu je, ale bylo by lepší, kdybychom to od počátku dělali opačně – výzkumné infrastruktury měly vznikat na základě poptávky trhu nebo poptávky těch institucí, které je nakonec budou využívat. Tady to uvažování bylo odlišné: máme peníze, vybudujme infrastrukturu, luxusně ji vybavme a nabídněme ji. To bylo špatně. Ani Silicon Valley nevzniklo tak, že někdo vybudoval obrovskou infrastrukturu a začal tam lákat firmy. Řekl bych, že se to v několika posledních letech lepší. Tyhle dobrodružné projekty už takhle nevznikají.
Spíše je tu snaha dosáhnout udržitelnosti těch stávajících infrastruktur?
Přesně tak. Za prvé podpora udržitelnosti těch stávajících, ale ony se samozřejmě v určité fázi musí uživit samy. Za druhé už se neinvestuje tak intuitivně, dnes je tu spíše snaha soustředit se na méně kvalitních projektů, za nimiž budou stát skutečně klíčové instituce, které jsou nositeli změny, inovací či obecně výzkumu v dané oblasti.
Směřujeme k lepšímu hodnocení
Vrátil bych se ještě k těm národním inovačním platformám. Záměrem bylo právě to, aby priority v oblasti podpory aplikovaného výzkumu nevznikaly jenom na základě nějakého intuitivního rozhodnutí nebo jen na základě rozhodnutí vládních úřadů či akademických institucí. Měly vycházet z konzultací se soukromými firmami a jejich asociacemi. Začíná to fungovat?
Za poslední dva, tři, čtyři roky se v tomto ohledu opravdu udělal kus práce. Projevuje se tu snaha přejít od kvantity ke kvalitě, monitorovat a vyhodnocovat dosavadní podporu výzkumu na bázi vyčíslitelných ukazatelů. Neříkám, že to musí být vždy ukazatel, který měří profitabilitu – můžeme na to nahlížet z různých úhlů, od těch čistě ekonomických až po přínosy pro celou společnost. Jsem přesvědčen, že právě vyčíslitelné ukazatele bychom měli do budoucna využívat mnohem více než dosud. Musíme vědět, do jakých odvětví sypeme peníze a co nám to v určitém časovém horizontu přináší. Budeme-li například investovat veřejné peníze do biotechnologií, bylo by přirozené, aby někdo zmonitoroval, co se s tímto odvětvím stalo po třech, pěti či deseti letech. Vznikla nová pracovní místa? Kolik bylo nových patentů, jiných měřitelných výsledků? Jak se změnila celková výkonnost odvětví, obrat, export? Pokud pak zjistíme, že se odvětví neposouvá kýženým směrem, ještě to neznamená, že jsme všechno dělali špatně. Ale minimálně to bude signál k určitému přibrzdění, přehodnocování. Obecně platí, že nám v české ekonomice, v českém prostředí často chybí data. Příliš spoléháme na intuici.
Vláda letos na návrh vicepremiéra Pavla Bělobrádka schválila nový způsob hodnocení výzkumných organizací, který jste předtím projednávali také v Radě pro výzkum, vývoj a inovace. Hodnotit se už nebude pouze na základě jednotlivých výstupů – tedy takzvaného kafemlejnku. Jedním z kritérií, podle nichž bude hodnocena výzkumná organizace jako taková, má být právě i spolupráce se soukromým sektorem. Asi je důležité, aby se zapojili také hodnotitelé ze soukromé sféry?
Bezpochyby, pokud tu má být spolupráce mezi výzkumnými organizacemi a soukromou sférou. Ten nový systém hodnocení je podle mého názoru vyvážený. Samozřejmě že každý, kdo bude chtít, si na něm nějaké mouchy najde. Když se mění vyhodnocování tuzemského výzkumu, pochopitelně vždy najdete spoustu odpůrců i spoustu těch, kterým to naopak vyhovuje. Důležité je, že nová metodika zahrnuje kvalitativní i kvantitativní pohled. Nikdo by neměl na základě nového systému hodnocení získávat méně financí než dosud, ti lepší by ale měli získat navíc o něco více než ti horší. Projednávání nové metodiky jsem se přímo účastnil, takže mohu garantovat, že se neprosadily žádné lobbistické tlaky. Lidé, kteří ten nový systém tvořili, měli jeden cíl – aby to prospělo českému výzkumu jako celku.
Podporujme inkubátory – jako v USA
Mimo jiné také předsedáte výzkumnému nanotechnologickému klastru. Firma Nanopharma, která je dceřinou společností vaší skupiny Sindat, patří k nejúspěšnějším českým start-upům. Jak vnímáte start-upovou scénu v Česku? A měl by stát podpořit rozvoj firem v té úplně počáteční fázi komercionalizace výsledků výzkumu – takzvané „seed-stage“?
Nemyslím si, že by stát měl investovat do začínajících firem, kapitálově do nich vstupovat. Může se to ale vyzkoušet na nějakém menším projektu, zda by to vůbec fungovalo. Investovat by měly především soukromé subjekty. Daleko lepší je vytvořit státní podporu inkubátorů, akcelerátorů, center, kde tyhle firmy nebo firmičky vznikají, ať už jim budeme říkat spin-offy, start-upy či nějak jinak. To funguje všude na světě. My se někdy díváme na jakoukoliv státní, regionální nebo municipalitní podporu skrze prsty, tvrdíme, že deformuje tržní prostředí. Zastáncům těchto názorů bych doporučil, aby se pořádně podívali, jak to funguje ve Spojených státech.
Co by tam zjistili?
Cestuji do Ameriky poměrně často, hodně spolupracujeme s tamními firmami. A musím říct, že třeba podpora start-upů v rámci různých inkubátorů je velmi silná prakticky ve všech státech Spojených států. Ve výrazně vyšší míře, než je tomu u nás nebo v některých jiných evropských zemích. Přitom by člověk řekl, že se tam pohybuje ve velmi liberálním prostředí. Američané si ale velmi dobře uvědomují, že musí podporovat vznik a rozvoj malých firem – zejména v současné době globalizace a extrémní ekonomické integrace. Tedy v době, kdy se ti větší stávají ještě většími a kdy ti menší – na rozdíl od situace před třiceti čtyřiceti lety – čelí daleko větším bariérám. Mnozí lidé mají daleko větší hrůzu z toho, že by začali podnikat, protože pochopitelně mají strach, že je ti velcí vůbec nenechají vyrůst. Proto jednotlivá americká města, regiony a státy cíleně podporují hnízda, kde se sdružují malé firmy a kde nejenom sdílejí kanceláře, zasedačky, techniku, přístroje, ale také společně využívají například služby v oblasti mentoringu a poradenství.
Mluvíte o podpoře na úrovni jednotlivých amerických států či měst. V podmínkách České republiky by to ale asi muselo být spíše na národní úrovni?
Ano, jsme malá země, víceméně srovnatelná s jedním státem USA. A ani naše dosavadní výsledky nejsou špatné. Málokdo to ví, ale v Česku vyrostly stovky start-upů, které se uchytily ve Spojených státech, ale například i v Irsku nebo ve Velké Británii. Přesto se ve Spojených státech pořád můžeme hodně učit. Američané dávají do rozvoje začínajících firem opravdu velké peníze. Všichni vědí, že část těch peněz je předem ztracená, z některých firem nakonec nic nebude. Tyto investice se ale vyplatí díky té spoustě firem, které přežívají a dosahují úspěchů. Musíme si uvědomit, že pokud nebudeme podporovat vznik nových společností a chuť mladých lidí podnikat, nebudou tu za dvacet, třicet, čtyřicet let žádní čeští vlastníci firem. Všichni budou pracovat v nadnárodních firmách a v podstatě se staneme loutkami v rukou nadnárodních vlastníků.
Doc. Ing. Karel Havlíček, Ph. D., MBA
Vystudoval stavební fakultu ČVUT, dále PIBS při Manchester Metropolitan University, doktorské studium dokončil na podnikohospodářské fakultě VŠE v Praze, kde se rovněž na fakultě financí a účetnictví habilitoval na docenta. Od devadesátých let hájí zájmy podnikatelů, zastává pozici předsedy představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Je spolumajitelem skupiny SINDAT, podnikající od roku 1990 v oblastech středního průmyslu a nových technologií. Mnoho let se angažuje v akademickém prostředí, na Vysoké škole finanční a správní je děkanem fakulty ekonomických studií. Je nejcitovanějším tuzemským autorem na téma řízení malých a středních podniků, napsal pět odborných knih a publikoval v tuzemsku i zahraničí více jak stovku článků. Je členem Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace a Rady vlády pro konkurenceschopnost a hospodářský růst. Mimo mateřštiny hovoří anglicky, německy, rusky, španělsky, francouzsky a částečně čínsky.
Rozhovor zpracoval Jan Žižka, konzultant a publicista, který spolupracuje s vládní sekcí pro vědu, výzkum a inovace. Je analytikem webu oEnergetice. Od devadesátých let působil jako novinář v řadě českých médií, zabýval se především ekonomikou a zahraniční politikou. V posledních letech se zaměřoval na odvětví energetiky – hlavně ekonomické, politické a byznysové souvislosti. Mimo jiné byl reportérem týdeníku EURO a zástupcem šéfredaktora deníku E15.
