Do předsednického křesla MBiO mohla usednout již před čtyřmi lety. Tehdy ale – jak sama komentuje – se na funkci ještě necítila a nominaci odmítla. „Letos jsem si řekla: Buď teď, nebo nikdy! V řídicím výboru totiž může každý pracovat pouze dvě funkční období, další příležitost by tudíž nepřišla,“ prozrazuje s úsměvem sympatická bioložka. K rozhodnutí přispěl i pocit, že to dluží českým zakladatelům biologické olympiády, a vlastně i MBiO jako takové: „Přijetím nejvyšší funkce mohu též vyjádřit poděkování lidem, se kterými jsem spolupracovala, kteří mi byli vzorem a v Česku se zasloužili o tradici, prestiž a popularitu biologických olympiád. A co víc – v čele MBiO jsem první ženou!“ Lenka Libusová v koutku duše doufá, že by se mohla stát vzorem všem svým následovnicím, a rozhodně nemusí jít jen o ženy z oboru.
Promiňte mi neznalost, ale nestal se teď z vás – předsedkyně – člověk především zavalený lejstry; taková prestižní „sekretářka“?
(s úsměvem se na chvíli zamyslí) Nějaké papíry, respektive korespondence se členy naší soutěže, mne určitě čekají: vyřizování stížností, žádostí, proseb a podobně. Musím ale na druhou stranu říct, že řídicí výbor je šestičlenný a zahrnuje i funkci sekretáře. Takže mohu část práce delegovat na další kolegy ve vedení. Samozřejmě na určitou míru byrokracie jsem připravena – olympiádu navenek reprezentuji, tudíž podepisuji všechna důležitá lejstra. A co podepisuju, to také vždy čtu, takže i to mi zabere dost času. Vlastně právě z těchto důvodů jsem minulou nabídku odmítla, měla jsem strach, že nedokážu vše stíhat. Nutná časová dotace pro funkci předsedkyně by šla na úkor rodiny a dětí, tenkrát ještě malých.
Čím jste si své voliče získala?
To byste se měla spíše zeptat lidí, kteří mě zvolili. Jsem součástí mezinárodní olympiády od svých sedmnácti. Nejdříve jako účastník, později jako pomocník doktora Tomáše Soukupa, šéfa Koordinačního centra MBiO, které u nás v České republice máme. Znovu ráda připomínám, že jsme zakladatelskou zemí této soutěže! Do práce v olympiádě jsem se zapojila také jako mentorka neboli členka poroty. Skutečnost, že jsem dlouholetou olympiádní matadorkou na různých úrovních, mne oproti ostatním uchazečům – bylo nás sedm – zvýhodnila. A i díky vedení Koordinačního centra, kterého jsem se ujala po náhlém odchodu doktora Soukupa, jsem se zástupci všech zemí v pravidelném kontaktu. Zkrátka, všichni už mě znají a vědí, co ode mne mohou očekávat. Asi jsou spokojeni.
Vypadá to, že jste pro MBiO značka ideál, člověk, který by pro ni doslova dýchal.
To jste mě tedy rozesmála. Já totiž diplom za to, že dýchám za Biologickou olympiádu, opravdu letos na celostátním kole soutěže dostala! (se smíchem) Ocenění za „dýchačku“ mě upřímně potěšilo.
MBiO má už třicetiletou tradici. V čem se za tu dobu změnila, změnila-li se?
Princip, chcete-li duch soutěže, zůstává stejný. Samotné provedení se pochopitelně postupem času mění. Zatímco dříve byly základem soutěže znalosti a vědomosti, dnes chceme, aby mladí biologové více „syntetizovali“, tedy uměli své vědomosti využít pro interpretaci a hledání souvislostí. Aby rozuměli grafům, dokázali správně navrhnout vědecké pokusy, vyvozovali své vlastní poznatky z textů a podobně. Co se rozhodně nemění, je étos naší národní Biologické olympiády.
Na mezinárodní úrovni došlo k obrovskému nárůstu zemí, které se klání účastní – vezměte si, že dnes máme přes sedmdesát účastníků! Zpočátku šlo o partu kamarádů a biologických nadšenců, kteří se rádi každoročně potkávali. Bylo pro ně ohromnou zábavou studenty na soutěž připravit. Dnes je to mnohem více formální a prestižní záležitost. Navzdory složitosti a náročnosti soutěže se z ní však přátelský duch a nadšení nevytrácí.
A platí, že úspěšný olympionik má cestu ke studiu na vysoké škole umetenou?
Je pravda, že mnohé univerzity diplomy z MBiO zohledňují, pomáhají nositeli při přijímacím řízení ke studiu. Vidina cenného diplomu pak ale může být pro účastníky i jejich mentory obrovskou motivací, což může malinko zkalit celkovou atmosféru. Představte si, byla jsem toho svědkem, že studenti z asijských zemí dokonce brečeli, protože získali „jen“ stříbrnou medaili. Na vysvětlenou je třeba říci, že medailí je na MBiO udíleno mnoho – zlato si odváží deset procent nejlepších, následujících dvacet procent získává stříbro, dalších třicet procent pak bronz.
Naši studenti takové stresující zážitky, doufám, nezažívají. My jsme spolu s řadou dalších mentorů přesvědčeni, že i samotná účast v mezinárodní olympiádě je výjimečná. Však taky pokaždé na závěrečném vyhlašování výsledků MBiO bývá všem účastníkům zdůrazňováno: „You are all winners!“ Opravdu jsou to totiž všichni vítězové jednotlivých národních soutěží! A že jsou třeba na mezinárodní olympiádě předposlední, poslední, to mnoho neznamená.
To se vám to lehce mluví, když naši studenti jsou tak úspěšní! Čím to, že „tradičně“ medaile získávají? Nebude to třeba tím, že české školství není zase tak špatné, jak se o něm tvrdí?
(po chvilce zamyšlení) Stejně jako v běžném životě i zde to je o lidech a naše školství určitě stojí na učitelích – někdy horších, jindy lepších, někdy přímo excelentních. Ti buď dokážou žáky a studenty motivovat, nebo jim to zkrátka tolik nejde. Jsou gymnázia, odkud se opakovaně rekrutují úspěšní účastníci MBiO. V České republice se kolotoč olympiád roztáčí přechodem na nižší stupeň gymnázií, pokrývá osm let studia až do maturity. Proto disponujeme obstojně velkou členskou základnou mladých lidí, kteří ještě nemají specializaci, ale už se chytli drápkem a o přírodní vědy mají zájem. Část sice třeba z oboru odejde, ale pořád jich ještě dost zbývá. Z pozice kantorů a organizátorů naší Biologické olympiády jde o vskutku mravenčí práci. Jak se zdá, vyplácí se.
Zlatá doba české biologické olympiády pokračuje
33. ročník Internatonal Biology Olympiad (MBiO) se konal v červenci 2022 v arménském hlavním městě Jerevanu, zúčastnilo se jej 237 soutěžících z 62 zemí světa. Výprava České republiky dosáhla mimořádného úspěchu, všichni soutěžící získali medaile, a to včetně kovu nejcennějšího! Zlatý medailista Marek Pavlica navíc obsadil 5. místo celkového pořadí.
Foto: Český tým – zleva mentoři Antonín Reiter, Lenka Libusová, Jan Černý a soutěžící Marek Pavlica, Matěj Vostrčil, Daniel Čičovský, Matěj Pokorný.
Pak je asi logické, že mnoho „drápkem zaseklých“ přichází studovat k vám na Přírodovědeckou fakultu?
U nás na fakultě opravdu studuje či studovalo mnoho bývalých „olympioniků“. Vždyť v rámci České republiky jsme stále atraktivní vysokou školou pro studium biologie. Někteří nejlepší soutěžící odcházejí i do zahraničí, přičemž velkým zadostiučiněním pro mě je, že mnozí z nich se posléze na fakultu vracejí. I cesta z Cambridge na Albertov se děje a je reálná… V rámci fakultního života se mi pak moc líbí, že se nadšenci – bývalí účastníci olympiády – scházejí a pořádají akce pro mladší spolužáky. Zkrátka komunita olympioniků je zde neustále živá a otevřená nově příchozím.
A kde se láska k biologii vzala u vás, kdo vás k biologické olympiádě přivedl?
Už v páté třídě jsem měla třídní, která byla zároveň učitelkou přírodopisu. Ona si mě, pokud si správně pamatuji, vlastně pro Biologickou olympiádu vybrala. Chodila jsem následně také na biologický kroužek do Stanice mladých přírodovědců na Smíchově, kde byla vedoucí i členové kroužku nadšenci – vidíte, jak je důležité, aby vás někdo ve správnou chvíli dokázal nadchnout. Další životní cesta mne dovedla na letní odborné soustředění Běstvina, které je mezi mladými chemiky a biology v dobrém slova smyslu značně proslulé. Tam jsem potkala další lidi „ze stejné planety“. A také jsem studovala na Gymnáziu Botičská, odkud se pravidelně rekrutují úspěšní účastníci olympiády. Můj osud byl zformován a zpečetěn! (s úsměvem)
Jste doma na katedře buněčné biologie, doslova „přeplněné“ výjimečnými osobnostmi. Máte vůbec šanci se potkat? Víte o sobě?
No, my se opravdu jednou v měsíci úspěšně scházíme. Alespoň šéfům laborek se to daří. Na schůzi to kolikrát vypadá jako v hejnu vlaštovek, protože každý si chce říci své. Zorganizovat a ukočírovat vědce je leckdy vskutku těžké! Zároveň musím podotknout, že právě naše katedra je ukázkovým příkladem příjemných mezilidských vztahů, potkáváme se opravdu rádi.
Tým katedry buněčné biologie Přírodovědy, který Lenka Libusová „šéfuje“.
Biologickou olympiádou to samozřejmě nekončí, neboť vědci musí také bádat. V srpnu 2022 měla Lenka Libusová a její tým z katedry buněčné biologie PřF UK zásadní podíl na uveřejněné studii v prestižním časopise Nature Chemical Biology, kde zkoumali vlastnosti cytoskeletu v nervových buňkách.
Autor: Marcela Uhlíková
Foto: Petr Jan Juračka, Marcela Uhlíková
Článek vyšel v on-line magazínu Univerzity Karlovy Forum.
Lenka Libusová
Vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, obor vývojová biologie. Postgraduální studium absolvovala na Ústavu molekulární genetiky AV ČR. V letech 2006–2008 působila v rámci svého postdoktorského pobytu na Max-Planck Institutu v německém Freiburgu, v laboratoři prof. Rolfa Kemlera. Je odbornou asistentkou katedry buněčné biologie a kromě vědecké a pedagogické činnosti se též věnuje popularizaci biologie v rámci předmětové soutěže Biologická olympiáda.
V současné době se společně s dr. Marií Macůrkovou zabývá cytoskeletem, buněčným transportem a jeho významem pro přenos signálů. Hlavním modelovým organismem v tomto výzkumu jsou savčí tkáňové kultury a hlístice Caenorhabditis elegans. Lenka Libusová se zaměřuje především na mikroskopii, biochemické, molekulární a buněčně biologické metodiky.
O svých dětech (syn 13 a dcera 10 let) s úsměvem říká: „Od malička se mnou vyjížděly na biologická soustředění. Znají všechny členy mé laboratoře. Mé úspěchy i neúspěchy prožíváme společně. Ony samy mě před čtyřmi lety přesvědčovaly, abych příště prestižní post šéfky Mezinárodní biologické olympiády přijala. Říkaly, že na mě budou pyšné. A tak jsem to vzala!“
