Michael Murphy, nový prezident Asociace evropských univerzit. Foto: Irish Universities Association

V době silné americké a stále silnější asijské konkurence, přetrvávajících výrazných rozdílů mezi západo- a východoevropskými univerzitami, blížícího se brexitu a nových evropských programů financování výzkumu má Michael Murphy za to, že je potřeba vytvářet sítě univerzit, které budou navzájem úzce spolupracovat. „Musí se do nich zapojit univerzity z celé Evropy a tématem číslo jedna musí být solidarita. Zároveň musíme využít vynikající úroveň evropského vysokoškolského vzdělávání k posílení vlivu Evropy ve světě. Není ale možné mít jenom pár elitních institucí, které rozdělují téměř všechny finance,“ řekl pro magazín vysokých škol Universitas Murphy.

Pokud se Evropa chce stát světovým lídrem, musí mít mimo jiné oporu ve stabilních univerzitách a špičkovém výzkumu. S tím se pojí nutnost zdvojnásobit rozpočet nových evropských programů výzkumu a inovace. Jak k tomu dodává Murphy: „Jestliže chce Evropa být silným partnerem, musíme respektovat to, že výzkum a inovace jsou stěžejní součástí evropské ekonomiky.“

Michael Murphy už nasbíral ve vrcholném vedení řadu zkušeností. Po více než dvanácti letech strávených v Británii a USA, kde pracoval ve výzkumu na prestižní Chicagské univerzitě, se vrátil zpět do Irska, aby se stal děkanem lékařské fakulty a následně prezidentem na University College Cork. Tu vedl deset let v období provázeném finanční krizí a škrty v irském vysokoškolském sektoru.

Jste prvním Irem v čele EUA. Irské univerzity si za posledních 60 let vedly velice dobře – v žebříčcích například Irsko předčí Českou republiku. Máte za to, že univerzity ve východní Evropě jsou stále pozadu za těmi západoevropskými, jak uvádí některé studie?

V první řadě bych chtěl říct, že nejsem příznivcem žebříčků tak, jak se v současnosti vytváří, protože metodologie používaná pro jejich tvorbu má řadu nedostatků. Abych ale odpověděl na vaši otázku: ano, mám za to, že jsou. Navštívil jsem řadu východoevropských zemí a viděl jsem, jaký dopad na ně má odliv mozků a znevýhodněná pozice, v níž se univerzity následně ocitají. Proto kladu důraz na koncept solidarity při vytváření sítí univerzit. Mám koneckonců osobní zkušenost s tím, jaké to je v takové nevýhodné situaci být. Narodil jsem se v Irsku padesátých let, kde naše rodina žila v domě bez elektřiny a vody a s venkovním záchodem. Značně jsme vytěžili z evropské solidarity a dnes má Irsko dobře šlapající ekonomiku a kvalitní univerzity. Takže z vlastní zkušenosti vím, že to jde.

Co k tomu přispělo?

Změna vyžaduje dobré vedení, uvážlivé vyčlenění zdrojů na vzdělání a výzkum a také podporu od ostatních členů EU. Irsko je podle mě velice pozitivním příkladem toho, jak účinný může solidární program být. Náš budoucí evropský systém vysokoškolského vzdělávání proto musí stavět především na solidaritě.

Zatím to nicméně vypadá, že se Evropa přiklání spíše k méně solidárnímu modelu. Británie se chystá unii opustit. Domníváte se, že to oslabí pozici irských univerzit nebo univerzit z kontinentální Evropy?

Brexit samozřejmě představuje výzvu a je tu hrozba, že by mohl narušit vztahy ve výzkumu a způsobit problémy oběma stranám. Britské univerzity jsou jedny z nejlepších vysokoškolských institucí na světě jak ve vzdělávání, tak ve výzkumu, inovacích a globalizaci. Případný odchod Británie z EU by znamenal otřes a mohl by ohrozit stávající vztahy ve výzkumu a mobilitě studentů.

Už víte, jestli britské univerzity, případně jejich asociace Universities UK, zůstanou po brexitu členy EUA?

Britské univerzity budeme nadále považovat za členy evropské rodiny univerzit a uděláme vše, co bude v našich silách, abychom zmírnili možné nepříznivé dopady brexitu na studenty a zaměstnance vysokých škol. Stále ještě je ale možné, že k brexitu nedojde, a to by bylo pro celý univerzitní sektor vůbec nejlepší řešení.

Nový britský premiér Boris Johnson nicméně prohlásil, že chce být s brexitem hotový do konce října. Myslíte si, že Irsko naváže bližší vztahy s univerzitami jiných evropských zemí? Co se týče spolupráce ve výzkumu, je pro Irsko stále tou nejbližší zemí právě Británie.

Irské univerzity měly vždycky úzké vztahy s jinými evropskými zeměmi, a pokud mě paměť neklame, tak podle nejnovější analýzy, kterou jsem viděl, spolupracujeme v rámci evropských programů o něco více s německými univerzitami než s těmi britskými. Irské univerzity se vždycky orientovaly na Evropu, odjakživa jsme věrnými členy evropské rodiny. Irští výzkumníci budou i nadále spolupracovat s těmi nejlepšími výzkumnými skupinami v Evropě, bez ohledu na jejich zeměpisnou polohu, a vypořádají se s brexitem, jak nejlépe to půjde.

Bez ohledu na situaci okolo brexitu teď budou končit největší evropské programy financování výzkumu a inovací. Jak se k tomu v probíhající debatě staví EUA?

Pokud se Evropa chce stát světovým lídrem, musí výrazně navýšit investice do výzkumu a inovací. Musíme na výzkum vyčlenit mnohem více financí, než kolik měly doposud přidělené programy Horizont.

Jak velký rozpočet byste považovali za přiměřený?

EUA přišla s návrhem zdvojnásobit stávající rozpočet na výzkum. Existují pádné důvody pro to, aby se cílová částka zvýšila na 160 miliard eur, a současně musíme přesvědčit země po celé Evropě, že by i ony měly navýšit své rozpočty na výzkum a splnit závazky, které si daly před téměř dvaceti lety v Lisabonu. Pokud ale EU prošlape cestu k vyšším investicím do výzkumu, může to stimulovat i růst výzkumných rozpočtů jednotlivých zemí. Stávající program je relativně málo efektivní v tom smyslu, že úspěšnost podaných žádostí o financování je extrémně nízká a na velké množství vynikajících výzkumných záměrů se tak finance nedostanou. Do přípravy žádostí se vkládá spousta energie i peněz, které se tak vlastně promrhají, protože není k dispozici dost financí. A ta čísla opravdu nejsou malá: téměř 85 % vysoce kvalitních žádostí podaných do programu Horizont 2020 nezíská financování z důvodu nedostatku prostředků. To je spousta peněz, které přijdou vniveč, a také ztráta potenciálních inovací pro Evropu. Podle posouzení dopadů vypracovaného Evropskou komisí koneckonců každé euro vynaložené na Rámcový program pro výzkum a inovace EU, Horizont 2020, znamená pro náš průmysl přidanou hodnotu ve výši 13 eur. Není tedy těžké si spočítat, že navýšení investic se vyplatí.

Co dalšího by Evropa ve vysokoškolském sektoru potřebovala, aby se její vliv ve světě zvýšil?

Musíme vytvořit úzce propojené sítě univerzit. Je nesmírně důležité zapojit instituce ze všech částí Evropy a využít tak veškerou naši kapacitu. Americký a čínský systém několika málo elitních institucí pro nás není řešením. Evropa má instituce na špičkové úrovni po celém kontinentu, takže je potřeba univerzity propojit a naplno využít jejich kapacitu.

Budeme tedy podle vás mít v budoucnu v Evropě namísto jednotlivých institucí těsně propojené sítě univerzit, které budou schopné čelit stoupajícímu tlaku z Asie a tradičně silné konkurenci z USA?

Když se podíváme na nejbližší desetiletí, je pravděpodobné, že rozsah a naléhavost nejrůznějších problémů, jako jsou změny klimatu, omezené zdroje a podobně, budou vyžadovat, aby svět jako celek změnil systém rozhodování a dokázal reagovat pružněji. Je pravděpodobné, že více rozhodnutí bude probíhat na globální úrovni a že je budou dělat zástupci velkých geopolitických regionů. Tradiční národní státy se stále častěji politicky a ekonomicky sdružují do větších celků. Děje se to v Evropě, ale i v jihovýchodní Asii a Jižní Americe. V současné době spolu o dominantní podíl na vlivu velmi tvrdě soupeří USA a Čína, já jsem ale přesvědčený, že v nadcházejících desetiletích musí u hlavního stolu sedět i Evropa. Abychom se tam dostali, musíme být politicky i ekonomicky co nejsilnější. Kvalitní výzkum, inovace a vzdělání na to budou mít zásadní vliv a role univerzit tak bude naprosto klíčová – musí být ale těsně propojené, abychom dokázali využít to nejlepší bez ohledu na zeměpisnou polohu v rámci Evropy. Proto mám také tak vysoké mínění o Macronově iniciativě z roku 2017.

Nedávno vybrané pilotní sítě jsou jenom začátek: teď musíme celý systém rozvinout. Musíme to být my sami z univerzitního sektoru, kdo bude podávat návrhy na rozvoj iniciativy evropských univerzit. Zatím jsme pro to neudělali dost a musíme začít jednat a úzce spolupracovat s Evropskou komisí a s národními vládami, abychom program posunuli dál.

Pět českých univerzit nedávno založilo elitní výzkumnou asociaci. Máte na mysli i takové sítě?

Mám za to, že každý krok, který vede k větší spolupráci univerzit, je dobrý. Čím více budou spolupracovat, tím lépe. Mám ale problém s konceptem „elitních“ institucí. Podle mého názoru jsme v Evropě velice tvrdě pracovali na tom, abychom omezili, když už ne zcela vymýtili, nerovnost v přístupu ke vzdělání. Mám obavu, že ustavení vybrané skupinky elitních institucí, kam se budou koncentrovat zdroje, povede v Evropě k nerovnostem toho druhu, jaké už teď vidíme ve zbytku světa.

Kde konkrétně?

Konkrétně ve Spojených státech. Myslím si, že současné neduhy americké politiky lze do velké míry přičíst nerovnosti ve společnosti. A jednou z příčin této nerovnosti je i nerovný přístup ke kvalitnímu vzdělání včetně toho vysokoškolského.

V těsnější spolupráci s univerzitami v USA tedy řešení nevidíte?

Spojené státy byly po mnoho desetiletí světovou jedničkou v otevřenosti a mezinárodní spolupráci. Bohužel se mi ale zdá, že dnes se USA stahují víc do sebe a uzavírají se před světem. Zároveň je v USA patrný významný demografický posun: zanedlouho už přestanou být zemí, kde je většina obyvatel evropského původu. Je tedy důvod se obávat, že tradiční partnerská spolupráce mezi Evropou a USA už možná nebude tak otevřená, jak jsme byli zvyklí. Všichni ale čelíme společným problémům, které překračují národní hranice i hranice kontinentů a které dokážeme vyřešit, jen pokud budeme všichni spolupracovat. Na výzvy, kterým lidstvo v dnešní době čelí, bude potřeba zkombinovat a propojit výstupy ze všech univerzit světa.

Mluvili jsme o penězích na výzkum a inovace. Velké debaty se teď ale vedou okolo narůstajícího napětí mezi výzkumem a výukou a stížností na to, že tlak na výzkum odvádí peníze z výuky mladších studentů.

Ano, je tu tendence mluvit o napětí mezi výzkumem a výukou, a tak by to rozhodně být nemělo. Tyto dvě funkce univerzit by se měly navzájem doplňovat a měly by si být naprosto rovné. Univerzity vždycky měly a budou i nadále mít důležitou roli ve vytváření znalostí a ve vzdělávání a profesní přípravě nové generace. Ale ano, jsem toho názoru, že musíme zapracovat na tom, abychom mezi výukou, vzděláváním a výzkumem nastolili opět rovnost v úctě, které se těší. Tyto tři věci by měly zcela samozřejmě být úzce propojené a naše instituce by je neměly vnímat jako souběžné cíle, které spolu navzájem soupeří.

Je to ale převážně výzkum, co přináší univerzitám peníze a prestižní umístění v žebříčcích.

Už na začátku jste zmínila žebříčky jako důležitou věc a já jsem na to reagoval s tím, že jim příliš nefandím, protože podle mě stávající žebříčky kladou příliš velký důraz na výzkum, neměří další aspekty, na které cílíme, a lze pochybovat o jejich validitě. Autoři žebříčků momentálně nejsou schopni spolehlivě porovnat kvalitu výuky a vzdělávání a to, že pověst instituce se dnes odvíjí téměř výhradně od úrovně výzkumu, není pro vysokoškolský sektor zdravé. Musíme důrazně zakročit proti vytváření zvrácených pobídek.

Chcete tím říct, že bychom měli přestat hledět na žebříčky? Nebo že bychom si měli vytvořit vlastní? A mohla by takové žebříčky vytvářet právě EUA?

Je to něco, nad čím se musíme zamyslet. Žebříčky jsou nejspíš nevyhnutelné, měli bychom ale ve spolupráci s agenturami, které je vytváří, přepracovat jejich podobu, aby nám o univerzitách podávaly ucelenější obrázek. Měli bychom se vzdát konceptu seřazování univerzit od první po osmnáctitisící a dát raději přednost metodám, které hodnotí univerzity v celé šíři jejich funkcí. A měli bychom se také podívat na to, jestli by státní a mezinárodní instituce pro kontrolu kvality nemohly upravit své výstupy tak, aby stávající žebříčky nahradily nebo doplnily.

Když už mluvíme o komplexní povaze univerzit, zaujalo mě, že EUA vydává prohlášení se silným důrazem na akademické svobody a autonomii univerzit. Nedávno vydala prohlášení na podporu turecké akademičky pronásledované za to, že podepsala mírovou petici. Měly by se univerzity vyjadřovat k politice?

Univerzity by v zásadě měly vždy říkat pravdu, bez ohledu na politické důsledky. Naší prací je nacházet nové poznatky a sdílet je s veřejností. Vždycky bychom měli zaujímat postoje, které jsou založené na důkazech a kritickém myšlení, a mluvit upřímně.

Jsem toho názoru, že bychom neměli váhat předkládat fakta a přispívat tak k tomu, aby byla veřejná diskuze podložená věcnými argumenty. Je to další užitečná funkce, kterou ve společnosti plníme.

A co když prezident země odmítne jmenovat profesory, které už schválila výzkumná rada univerzity?

Situace univerzit se v tomto směru samozřejmě za posledních padesát let zkomplikovala. Vysokoškolské vzdělávání je dnes masová záležitost a vlády hrají ve financování univerzit větší roli, než tomu bylo dřív. Před sto lety bylo univerzitní vzdělání exkluzivní záležitost financovaná z větší části z poplatků za studium. Dnes v řadě zemí poskytují větší část financování univerzitám vlády. V angličtině máme lidové pořekadlo v tom smyslu, že ten, kdo platí dudáka, si taky vybírá, co se bude hrát. Vlády se snaží svou finanční páku využít k řízení univerzit. A je také pravda, že hodnocení autonomie, které EUA provádí, ukazuje za ty roky na postupné omezování akademických svobod v řadě zemí, i když ne ve všech. V zásadě ale všichni víme, že autonomní systémy vysokoškolského vzdělávání si vedou lépe a že země, které univerzitám dopřávají větší nezávislost, jsou na tom obecně ekonomicky lépe. Zapojení vlády nebo hlavy státu do výběru vysokoškolských profesorů by ve většině zemí Evropy bylo – podle mého názoru oprávněně – považováno za absurdní.

Zastával jste už řadu vedoucích rolí, mimo jiné jste byl deset let prezidentem University College Cork. Je vedení ostatních něco, co vás vždy zajímalo?

(směje se) Ne, nikdy jsem se neplánoval stát prezidentem, ať už čehokoli. Začínal jsem u medicíny a medicínského výzkumu. [Pozn. red.: profesor Murphy má za sebou dvacetileté působení v klinické farmakologii a kardiologii. Studoval například snižování krevního cholesterolu u starších osob s cílem zjistit, zda je možné snížit riziko infarktu.] V životě ale obecně platí, že pokud vaše ambice naráží na limity vytvořené prostředím, ve kterém pracujete – dostupnost budov, vybavení nebo lidí, interní politika institucí – pak logicky dojdete k závěru, že můžete uspět jedině tehdy, když změníte pravidla nebo najdete další zdroje. A pak zjistíte, že abyste mohli situaci změnit, musíte na to nejdřív mít potřebné mocenské páky. Člověk na tohle všechno přichází postupně, a přesně tak to bylo i v mém případě.

Jaké nejobtížnější rozhodnutí jste musel udělat jako čelní představitel univerzity?

Stal jsem se prezidentem v obtížném období finanční krize, kdy mě čekalo devět let rozpočtů plných škrtů a úsporných opatření. Rozpočet univerzity se seškrtával každý rok: za deset let poklesl příjem na studenta o 25 %. Vláda nám dala pokyn snížit počet zaměstnanců a zaměřit se na placení účtů a důchodů. Tou nejobtížnější věcí tedy pro mě bylo propouštění. Navzdory úsporám se ale do konce mého působení ve funkci univerzita rozrostla, měli jsme více studentů, narostl objem univerzitních nemovitostí – měli jsme více pozemků, budov i výzkumných zařízení – a vzrostl i příjem z výzkumu. Znovu jsme prokázali, že univerzity jsou velice houževnaté instituce s velice chytrými zaměstnanci a studenty, kteří vždycky najdou cestu ven z krize. Univerzity existují už tisíce let. Moudrý rektor nebo prezident si je vědom toho, že má v rámci univerzity k dispozici spoustu vědomostí a zkušeností. Tajemstvím úspěchu tak podle mě nejspíš bude být otevřený nápadům a naslouchat ostatním.

Kdysi jste řekl, že politická korektnost nemá na vašem kampusu co dělat a že rolí univerzit je nastavit zrcadlo mocenským silám. Co jste tím chtěl říct?

Člověk nesmí zapomínat, že vlády přicházejí a odcházejí a že při strategickém rozhodování je potřeba hledět daleko dopředu a nezaměřovat se přespříliš na bezprostřední budoucnost. Je potřeba se podívat na to, co bude společnost potřebovat v příštích desetiletích, a spravovat univerzitu tak, aby současná situace nepřevážila střednědobý a dlouhodobý výhled. Vlády a jejich priority se pravidelně mění a jen bláhový rektor by se zaměřil výhradně na to, co chce vláda, která je zrovna u moci. Máme odpovědnost vůči společnosti, jejíž součástí je i vláda, té ale nesloužíme.

Když už jsme u vedoucích představitelů univerzit, máte za to, že by univerzitní rektoři měli mít před nástupem do funkce za sebou akademickou kariéru, nebo by to měli být například profesionální manažeři z firemního prostředí?

Tady se s vámi můžu podělit o svůj osobní názor. Velice úspěšná akademická kariéra je nezbytným předpokladem, protože pokud chcete být dobrým vedoucím univerzity, musíte se těšit vážnosti mezi kolegy z akademického sektoru. Univerzitu můžete dobře vést jen tehdy, pokud rozumíte složitosti, historii a tradici akademického prostředí. To je moje osobní zkušenost a můj osobní názor.

V severní a západní Evropě se stále častěji snažíme zajistit kompetentnost vedení využitím profesionální metodologie: kandidáty hledáme po celém světě, vybírají je představitelé akademické obce a zástupci veřejnosti a nakonec je schvaluje univerzitní rada. Ani to vám nikdy nezaručí, že ten člověk bude skutečně schopný, zvyšujete ale šanci na úspěch. V Irsku jsme rektory a prezidenty univerzit před dvaceti lety přestali volit a místo toho teď máme nastavený profesionální proces výběru, po kterém následuje schválení radou. Kandidáti s těmi nejlepšími akademickými předpoklady se hledají po celém světě. Máme na to odbornou komisi, která je prověří, pozve je na pohovor a nejlepšího kandidáta potom navrhne řídicímu orgánu univerzity, kde jsou zastoupeni představitelé zaměstnanců, studentů a absolventů a zástupci firemního sektoru a vlády (10 % členů). Tento orgán potom navrženého kandidáta schválí nebo odmítne.

Poté, co jste čtyři roky pracoval ve výzkumu v Londýně, jste strávil dalších více než osm let v klinické farmakologii a medicíně na Chicagské univerzitě. Co vám tato zkušenost dala?

Na předměstí Hyde Park, kde se univerzita nachází, žije asi 80 procent zaměstnanců univerzity, takže celá ta čtvrť překypuje intelektuálním životem. Pamatuju si jeden bytový dům, kde bydleli tři držitelé Nobelovy ceny. Potkávat se v místním obchodě s laureáty Nobelovy ceny je pro studenty opravdu motivující zážitek. Největší dojem na mě na Chicagské univerzitě udělalo absolutní zaměření na špičkovou úroveň – být v tom, co děláte, nejlepší na světě. Univerzita samotná i její studenti se řídí hodnotovým žebříčkem, který má vždy za všech okolností zajistit excelentní výkon. Průměrnost je nepřijatelná. To je moje nejsilnější vzpomínka na tu dobu a zároveň něco, co se snažím vnést i do své práce.

Mluvíte o excelenci, ale není ten americký důraz na to být nejlepší přehnaný? Nezvyšuje to jen dál tu nerovnost, o které jsme mluvili?

Ne. Excelence není totéž co elitářství. Odhodlání být nejlepší je samo o sobě hodnota, která je dosažitelná pro jakoukoli instituci v kterékoli zemi. Oba bohužel víme, že ve skutečnosti se člověk běžně potkává s lidmi, kteří se spokojí s průměrností. Samozřejmě, že to, jestli se vám skutečně podaří dostat se až na špičku, závisí na řadě okolností, a že vaše šance se dramaticky liší podle toho, ve které jste zemi a na které instituci. Víme, že ne všichni mají stejné možnosti, ať už z historických, politických nebo ekonomických důvodů. Podle mě ale snaha o excelenci spočívá v tom, že se člověk snaží odvádět co nejlepší práci v rámci daných možností.

Autor: Petra Polčáková

Rozhovor vyšel 19. 8. 2019 na webu Universitas pod názvem "Evropa se nemůže spoléhat jen na pár elitních institucí. Potřebujeme silnou síť univerzit"

Michael Murphy (60)

• prezident EUA 2019–2023
• profesor klinické farmakologie se zaměřením na základní a klinickou farmakologii léků působících na kardiovaskulární systém, zejména těch používaných při managementu rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění
• 2007–2017 – prezident University College Cork (UCC)
• 2000–2007 – děkan Faculty of Medicine and Health, UCC
• 1992–2000 – klinický farmakolog a lékař, Mercy University Hospital, Cork
• 1984–1992 – odborný asistent lékařství a farmakologie, University of Chicago
• 1980–1984 – Research Fellow/Senior Registrar, Royal Postgraduate Medical School, Londýn
• je autorem více než 100 původních publikací o léčebných postupech u rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění a samotných kardiovaskulárních chorob
• zastával řadu vedoucích pozic, mimo jiné byl prezidentem UCC, vicekancléřem Irské národní univerzity, předsedou vládního úřadu pro výzkum ve zdravotnictví Health Research Board of Ireland, předsedou Asociace irských univerzit, předsedou Stálé pracovní skupiny evropských nemocničních lékařů a členem rady irské národní zdravotnické služby Health Service Executive
• od roku 2017 je členem rady EUA a je také předsedou řídicího výboru pro vzdělávání a výuku (Learning & Teaching Steering Committee) EUA
• žije v Irsku
• s manželkou Siobán má 3 děti