Co bylo hlavním impulsem ke vzniku NTC?
NTC bylo založeno už v roce 2000, takže jsme jedním z vůbec nejstarších výzkumných center, která vznikla jako vysokoškolský ústav. Konkrétně bylo centrum založeno z výzvy pro regionální výzkumná centra z Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Už od počátku NTC vznikalo jako centrum, které realizuje nejen základní výzkum, ale má velmi blízko k výzkumu aplikovanému. Řada našich zaměstnanců přišla ze 
Západočeské univerzity, ale vzhledem k tomu, že Plzeň je průmyslovým regionem, tak se jich část rekrutovala i z plzeňské Škodovky a okolních firem. Díky tomu tu vznikl unikátní mix akademiků i lidí z praxe, a tím i výjimečná organizační kultura. Spolupráce s průmyslem samozřejmě představuje i významný zdroj financování celého centra.
Na jaký výzkum se aktuálně zaměřujete?
Na NTC se zabýváme výzkumem v oblasti pokročilých materiálů, ekologických zdrojů energie, chytré mobility a kvality lidského života. Tato témata máme stanovená v naší dlouhodobé strategii. Máme zde excelentní výzkumné týmy, které se dlouhodobě věnují základnímu výzkumu a jsou naše témata schopny pokrýt teoreticky i experimentálně. Jsme v podstatě schopni zvládnout celý výzkumný cyklus od myšlenky až po prototyp. Když za námi firmy přijdou, tak požadují obvykle dvě věci. Buď mají nějaký problém, který vyžaduje rychlé řešení, anebo potřebují něco zlepšit či vyvinout. Hodně spolupracujeme s automobilovým průmyslem, ostatními výzkumnými organizacemi, ale i zahraničními firmami. Do budoucna bychom chtěli více komercializovat naše vlastní řešení.
Jaký je podle vás klíč k úspěšné spolupráci s průmyslem?
Často se setkávám s tím, že vědecká pracoviště mají excelentní výsledky i zaměstnance, ale stěžují si, že lidé z průmyslu za nimi sami nechodí. Problém je v tom, že firmy nevědí, že takové vybavení na vysokých školách existuje. Naprosto klíčové je tedy s průmyslem komunikovat. Uvedu příklad – když jsem na NTC přišel, tak mi kolegové říkali, že by rádi začali s průmyslem více spolupracovat a obchodovat. Já jim na to řekl, že slovo obchodovat je přeci od slova obcházet. To znamená, že nejprve je potřeba firmy obejít a zjistit, co vlastně potřebují, a pak jim to umět nabídnout.
A jaké jsou naopak překážky?
Někdy nás brzdí byrokracie. Jako veřejná instituce musíme dodržovat řadu byrokratických nařízení, která firmy často nechápou. Občas dochází k situacím, kdy průmysloví partneři odmítají podat společné žádosti o dotační projekty z důvodu přílišné byrokracie. V takovou chvíli nabízíme, že jim s tím pomohou naše projektové týmy. Ale chápeme, že pro malé a střední podniky je to obtížné. Jindy musíme na rovinu říct, že některé procesy jsou pro nás v daném čase obtížně realizovatelné. Například u nákupu materiálu je jednodušší, když si jej obstarají sami.
Další překážkou, kterou ale trpí celá Česká republika, je, že většina větších firem v Česku má zahraničního vlastníka. Ty si tedy ten opravdový výzkum a vývoj drží ve svých mateřských společnostech v zahraničí. Pro tuzemskou výzkumnou instituci je pak velmi obtížné dostat se k zásadním výzkumným tématům v centrálách velkých nadnárodních společností.
NTC spolupracuje také s fakultami a výzkumnými centry napříč univerzitou. Jak tato spolupráce funguje?
V rámci univerzity spolupráce funguje velmi dobře, spolupracujeme, vzájemně sdílíme a pomáháme si.
Nebylo by vhodné všechna výzkumná centra sloučit?
Čistě z pohledu řízení vědy a výzkumu i z pohledu velikosti výzkumných týmů asi ano, ale situace je složitější. Výzkumná centra, která jsou pod fakultami, mají důležitou roli také z hlediska akreditací. Odborníci, kteří tam pracují, tak na fakultách i učí a drží akreditace tamních oborů. V rámci ZČU by to tedy bylo celé složitější než například v CATRIN (přečtěte si také rozhovor s ředitelem olomouckého výzkumného centra CATRIN), kterou musím říct, že velmi obdivuji, a to nejen v oblasti vědecké, ale i manažerské. Držím jí palce, protože založením CATRIN se podařilo něco opravdu velkého. V Olomouci dokázali překonat přirozený odpor a strach z neznáma a povedlo se jim vytvořit velké výzkumné centrum. Myslím, že mají šanci vytvořit excelentní vědeckou instituci evropského formátu.
Fakulty mají výhodu v tom, že mají přímý přístup ke studentům a doktorandům. Jak vy řešíte situaci při hledání talentovaných výzkumníků?
Tohle je pro vysokoškolský výzkumný ústav složité. My jako ústav nemůžeme mít dle vnitřních norem vlastní studijní program. Fungujeme na bázi dohod s jednotlivými fakultami a katedrami. Naši kmenoví zaměstnanci třeba garantují některý z oborů na fakultách, máme také zástupce v oborových radách doktorských studií. Je to ale celé tak, že musíme našim zaměstnancům snížit úvazky s tím, že na zbývající část úvazku jsou zaměstnáni na dané fakultě. Tím pádem už ale touto částí úvazku nejsou naši zaměstnanci. Podílení se na výuce je pro vysokoškolský ústav problém. Máme řadu dotazů zejména od zahraničních doktorandů, zda by u nás mohli studovat. A my jim říkáme, že se musejí zapsat do studijního programu na některé z fakult, a oni nechápou, proč je nechceme u nás na NTC. Abych to tedy shrnul, tak by bylo lepší, kdybychom se mohli na výuce oficiálně podílet. V podstatě by nám stačilo mít možnost realizovat jeden doktorský studijní program a mohli bychom klidně garantovat, že bude otevřen pouze pro zahraniční studenty. Bohužel, ve stejné situaci jsou i jiné vysokoškolské ústavy.
Jak na vás dolehla pandemie?
Vzhledem k tomu, že pracujeme v mezinárodním prostředí, tak jsme na online komunikaci zvyklí. V oblasti vědy jsme měli věci, které se nemohly stopnout, takže v těch jsme pokračovali. Pandemie se nás tedy nedotkla v tom smyslu, že bychom ztratili na výkonnosti. Myslím si ale, že kdybychom měli zůstat na home office déle, tak by to nebylo dobré. Věda je i o tom, že se lidé potkávají, hovoří spolu třeba i na chodbě, u kávy. Neformální diskuze totiž také podporuje kreativní prostředí.
Na NTC působí také řada zahraničních pracovníků. Jak bylo toto ovlivněno vzhledem k omezeným možnostem cestování?
Velmi, dnešní věda je hodně o vzájemném setkávání a mezinárodní spolupráci. Navázat a udržet vztahy se zahraničním pracovištěm vyžaduje určitou snahu, která zahrnuje i setkávání lidí. Když toto není možné, tak je to problém. Trošku nás mrzí i přístup poskytovatelů podpory. Jde o to, že zdroje, které byly určené na cestování, a zcela objektivně jsme je nemohli vyčerpat, nám nechtějí prodloužit. Uděláme ale všechno pro to, aby nám zdroje prodlouženy byly.
Byli jste jednou z prvních součástí ZČU, která získala HR Award. Co to pro vás znamená?
Ocenění HR Award je pro nás velmi důležité, protože tím viditelně deklarujeme, že jsme součástí evropského výzkumného prostoru. Máme mezinárodní tým skvělých výzkumníků, kteří mají obdobné podmínky jako v Evropě. Věda se totiž nedá dělat lokálně, dnes jakýkoli větší výzkumný projekt řešíme s kolegy z celého světa, máme tu proto také zahraniční pracovníky. Abychom sem ale přivedli kvalitní výzkumníky ze zahraničí a mohli takové spolupráce mít, tak u nás musíme nastavit stejné podmínky, na které jsou zvyklí v Evropě. Samozřejmě velkým problémem jsou finance, ale aspoň podpora kolem by měla být srovnatelná.
Jak jste spokojený s hodnocením v rámci Metodiky 17+?
O Metodice 17+ toho bylo řečeno hodně. Myslím si, že je tu dobrá snaha posunout se od kvantity ke kvalitě. Pokud ale dochází k hodnocení velmi heterogenních škol, tak je to složité. Doufám, že do budoucna bude například více zahrnuta velikost pracovišť a jejich rozvoj. Je totiž velmi demotivační, když některá pracoviště neustále zvyšují svou kvalitu i výkonnost, a pak se to neodráží v nárůstu peněz, které za svou činnost dostávají. Další problém, který vidím, tkví v tom, že věda a výzkum se na vysokých školách staly zdrojem dorovnání nedostatečných příjmů ze vzdělávací činnosti. Znám řadu skvělých pedagogů, kteří výborně učí, vnímají to jako své poslání. Ovšem vzhledem k tomu, že samotná pedagogická činnost je méně finančně hodnocena, tak jsou tlačeni k tomu, aby dělali vědu. Oni ale vzhledem ke svému velkému pedagogickému vytížení opravdu nemají čas se naplno věnovat vědě a jejich publikace jdou takzvaně do šuplíku. Tímto způsobem ale de facto odčerpávají peníze těm, kteří dělají vědu a výzkum na plný úvazek.
Jak dopadlo hodnocení mezinárodním panelem pro NTC?
V mezinárodním hodnocení bylo NTC hodnoceno jako excelentní pracoviště. ZČU vzhledem ke své velké heterogenitě nebyla mezi institucemi se známkou A, ale je těsně pod čarou v úrovni B. Jinak celé hodnocení probíhalo velmi korektně, mezinárodní panel byl přísný, ale spravedlivý. Myslím si, že až se do budoucna odladí počáteční problémy, bude hodnocení velmi přínosné.
Jak vnímáte stav české vědy?
Řekl bych, že se neustále zlepšuje, díky tomu, že se daří získávat kvalitní vědce, i ty zahraniční. Po finanční stránce to ovšem ideální není, celkově bych ale řekl, že se stav české vědy zlepšuje. Aktuálně se snažíme dohnat západní instituce, ale problém je v tom, že pokud někoho chceme dohnat, tak musíme běžet rychleji než on. Pokud se tedy v současné době dostaneme na úroveň výkonnosti Německa, tak jej nedoženeme, protože jsme pořád kousek zpátky. Je nesmírně důležité, aby si toto uvědomovala i vláda a nesnažila se finance pro výzkum ořezávat. Bylo by tedy dobré podívat se do nejvyspělejších zemí světa a uvědomit si, že tyto země, zvláště po pandemii a vzhledem k novým výzvám, shodně výrazně navyšují rozpočty na vědu.
Stejně jako například Jiří Nantl na CEITEC MU nejste typickým vědcem na pozici ředitele výzkumného centra, ale spíše profesionálním manažerem. Vidíte to jako svou výhodu?
Musím říct, že ano. Ale i díky tomu, že základní vědecké návyky a mezinárodní praxi jsem získal již v minulosti. Dizertační práci jsem realizoval pod dohledem profesora Shaloma Schwartze z Hebrejské university v Jeruzalémě, kde jsem rok pracoval v jeho týmu. Dvouletou postdoktorskou stáž jsem absolvoval na UC Berkeley pod vedení profesora Richarda Schefflera. Pak jsem odešel do poradenského byznysu, kde jsem se věnoval corporate governance a práci s představenstvy a dozorčími radami akciových společností. Na univerzitu jsem nastoupil do pozice kancléře a poté jsem se dostal na výzkumné centrum, kde jsem byl zástupcem pro vnější vztahy a spolupráci se zahraničím. Už tenkrát jsem viděl, že mé předchozí manažerské zkušenosti budou pro NTC užitečné.
Řízení výzkumné organizace je opravdu manažerskou prací, která má svá specifika. Bohužel, někdy se stává, že se od excelentního vědce očekává, že bude excelentním manažerem bez toho, aniž by dostal příležitost získat manažerské zkušenosti či vzdělání. Proto jsme začali vzdělávat i naše vědce a výzkumníky, a to v negociačních dovednostech, komunikaci, v podávání zpětné vazby, hodnocení zaměstnanců i inovačním myšlení. Snažíme se naše týmy rozvíjet, protože když jsou v kontaktu s ostatními výzkumnými institucemi či firmami, tak přesně tyto dovednosti potřebují. Osobně jsem si za dobu své praxe plně uvědomil, že řízení výzkumné organizace je velmi náročná disciplína a je třeba ji brát s pokorou a velmi zodpovědně.
Děkujeme moc za rozhovor!
Za redakci Vědavýzkum.cz se ptala Sabina Ali
Petr Kavalíř
Před příchodem na NTC se Petr Kavalíř věnoval corporate governance akciových společností a změnám organizační kultury. Realizoval řadu poradenských projektů pro představenstva a dozorčí rady nadnárodních i českých společností. Na NTC přišel v roce 2014 z pozice kancléře ZČU. V centru měl jako zástupce ředitele na starost vnější vztahy a rozvoj mezinárodní spolupráce. Později řídil OPVVV projekt CENTEM+. Do čela NTC byl jmenován v roce 2019.
