Letos tomu je 30 let od sametové revoluce, která přinesla řadu změn, jež si v tomto roce můžeme připomenout. Kromě změny způsobu vládnutí a řízení státu, měla dopad také na systém řízení a podpory vědy, výzkumu a vývoje. Za zvláštní pozornost a zajímavost pak stojí snahy státu, ale i jednotlivců o uplatňování výsledků vědecké práce do praxe. Pojďme si některé významné momenty v historii tzv. transferu technologií a znalostí v polistopadovém Československu a později České republice připomenout, zavzpomínat a vzdát hold vybraným osobnostem a institucím, které se o to zasloužili. Odborný čtenář nechť mi jako ne-historikovi promine případné drobné nepřesnosti v uvedených faktech.

Než k tomu přistoupíme, pojďme si udělat krátký exkurz do českého i světového vývoje přenosu akademických výsledků do praxe pro pozdější srovnání. Jen na území české republiky bychom jej mohly vystopovat do 18. století, kdy vznikaly první spolky podporující vědu a přenos vědeckých výsledků do praxe jako např. Moravsko-slezská společnost pro podporu orby, přírodovědy a vlastivědy nebo Královská česká společnost nauk. Vědě samotné se pak ještě i v 19. století věnovali spíše jednotlivci, odborníci v prvních průmyslových podnicích, vynálezci a mnohdy profesoři univerzit, kteří se významně angažovali ve prospěch společnosti a prvních podniků, kde vznikala i první výzkumně-vývojová oddělení. Koncem 19. století do systémového přístupu k přenosu výsledků do praxe výrazně promluvila, díky pořádání průmyslových veletrhů, mezinárodně sjednocená dohoda o ochraně duševního vlastnictví (Pařížská unijní úmluva), ale i vytvoření jasné státní infrastruktury pro vědu a bádání ve formě České akademie věd a umění.

Ve 20. století lze první systémové přístupy o tzv. transfer znalostí vysledovat do USA 30. let, kdy vznikaly první univerzitní pracoviště poskytující licence k vynálezům. K velkému rozmachu aplikovanému výzkumu pak došlo po 2. světové válce, kdy tyto aktivity, zprvu pro státní zájem, začaly výrazněji podporovat některé státy včetně USA, Ruska, respektive Sovětského svazu, nebo Izraele. Začal závod o inovace.

Významným milníkem pro institucionalizovaný transfer technologií pak byl ve 20. století rok 1980, kdy byl v USA přijat tzv. Bayh-Doylův zákon umožňující výzkumným institucím vlastnit a poprvé volně obchodně nakládat se svým duševním vlastnictvím, což vedlo k masivnímu zrodu pracovišť transferu technologií na západ od nás.

Poválečný nástup komunismu v Československu znamenal pro výzkum u nás určité okleštění ve smyslu centrálního plánování a politického rozhodování s omezenými možnostmi jak svobodného bádání, tak i potřebného vybavení. Hlavním generátorem aplikovaných výsledků byly v té době výzkumné ústavy. Ústavy Akademie věd se spíše – až na výjimky – orientovaly na výzkum základní. 80. léta přinesla určité uvolnění a získání zkušeností s mechanismy přenosu výsledků výzkumu do praxe i ze zahraničí, včetně západní Evropy a USA. 

Porevoluční devadesátá léta byla v tehdejším Československu a posléze v Česku ve znamení nově nabité svobody, překotné transformace společnosti a privatizace státního majetku. Současně jsme byli svědky hledání nového systému řízení vědy, ale také poklesu poptávky po službách a výsledcích výzkumu a vývoje. Stát se snažil postupně vytvořit systém pro podporu výzkumu a vývoje, ale uplatňování výsledků v praxi, tedy transfer znalostí a technologií, jak jej chápeme dnes, nepatřilo tehdy mezi hlavní oblasti státního zájmu.

V té době byla aktivní celá řada odborníků a osobností, kteří disponovali zkušenostmi a znalostmi jak s aplikovaným výzkumem a vývojem, tak i s přenosem znalostí do praxe, a to ještě z dob před revolucí. Patřil mezi ně například profesor Armin Delong z Ústavu přístrojové techniky Akademie vědy ČR, vynikající vědec a zakladatel globálně úspěšné společnosti Delong Instruments Inc., ale také člen předlistopadové pracovní skupiny AV ČR zabývající se aplikací vědy a přenosem technologií či krátce předseda doznívající Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj v roce 1990.

Už v devadesátých létech někteří lidé, zejména blízcí Akademii věd, věděli díky zahraničním kontaktům o možnostech podnikání založeného na inovacích a výsledcích výzkumu a vývoje. První formou podpory pozdějšího transferu znalostí a technologií se tak v Česku stalo poradenství v oblasti podnikání a investování, a to i například formou budování a poskytování služeb tzv. podnikatelských inkubátorů. V roce 1991 vznikly v tehdejším Československu za podpory zástupců Evropské komise a asociace European Business and Innovation Network (EBN) tři podnikatelská inovační centra (BIC) – v Praze, v Brně a v Bratislavě, která poskytovala nejen znalosti, ale i prostory začínajícím podnikatelům za zvýhodněných podmínek a podporu zejména inovativních business projektů. Krátce na to vznikl ještě BIC v Plzni. Zde hráli klíčovou roli zakladatelé těchto organizací jako Pavel Komárek, Jaroslav Chaloupka, Jan Vrátník, Jana Klementová, Roman Linczényi a Štefan Vrátny.

Blízký vztah k inovačnímu podnikání založeném na akademických výsledcích dobře demonstrovalo podnikatelské a inovační centrum (BIC) v Praze, které bylo jako první součástí univerzity – v tomto případě Českého vysokého učení technického v Praze – a v portfoliu nabízených služeb mělo již tehdy toto centrum např. ochranu duševního vlastnictví, pomoc se zakládáním start-upů a propojování průmyslového a akademického sektoru. Hlavním iniciátorem byl Pavel Komárek, který v BIC Praha působil 15 let. Dalších 15 let až dosud působil a stále působí ve státní sféře jako významný propagátor a spolutvůrce systému transferu technologií v České republice podporující jeho rozvoj a formování. Patří ke klíčovým osobnostem rozvoje transferu u nás. Vedle sítě BIC, později certifikované Evropskou komisí a asociací EBN, vznikla v dalších krajích i řada podnikatelských center s akreditací SVTP.

Další významnou institucí zaměřující své služby již od počátku na podporu transferu znalostí a technologií bylo Technologické centrum AV (TC AV) založené v roce 1994. Technologické centrum je spojené s další výraznou osobností transferu technologií, a to Karlem Klusáčkem. Spolu se svým týmem a za souhlasu a účasti 5 ústavů AV ČR (Fyzikálního ústavu, Mikrobiologického ústavu, Ústavu chemických procesů, Ústavu fyziky plazmatu a Ústavu molekulární genetiky) založil organizaci s primárním posláním podpory transferu technologií. Přestože se koncem 90. let postupně více soustředila na podporu účasti a poradenství tzv. Rámcových programů EU na podporu výzkumu a vývoje (VaV), kterou dělá velmi úspěšně dodnes, stále poskytuje poradenství i v oblasti transferu technologií, např. skrze podporu přenosu technologií prostřednictvím mezinárodní databáze European Enterprise Network nebo pomocí inkubačního/akceleračního programu jako je ESA BIC Broker. Karel Klusáček se mj. podílel i na dalším důležitém milníku pro rozvoj a podporu přenosu výsledků do praxe, jako spoluzakladatel a první předseda agentury TAČR, o které se ještě zmíníme.

Z akademického prostředí vzešli i další odborníci stojící za vznikem institucí navázaných na transfer znalostí a technologií Pavel Švejda a Karel Šperlink, zakladatelé Asociace inovačního podnikání ČR (AIP ČR) a Společnosti vědecko-technických parků ČR (SVTP ČR), které se aktivně zapojovaly do politiky národní podpory a systému výzkumu a vývoje a předáváním know-how při budování a akreditaci inovačních center a vědecko-technických parků.

V pokračování článku se blíže zaměříme na období rozmachu transferu znalostí v Česku, které započalo s novým miléniem

Autor: Jakub Hruška

Jakub Hruška

Pracovník centra transferu technologií AV ČR, kde se specializuje na patentové a tržní analýzy. V oblasti podpory výzkumu a vývoje se pohybuje 20 let, kdy působil například v Podnikatelském a inovačním centru Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí, na Hospodářské komoře ČR a 5 let v Inovacentru Českého vysokého učení technického v Praze.. Vystudoval Vysokou školu báňskou – Technickou univerzitu Ostrava. Historií transferu se zabývá ve volném čase.