Malárie formovala náboženství starověkého Říma

Nová studie Sebastiana Khemla, Tomáše Glomba a Aleše Chalupy z Centra pro digitální výzkum náboženství (CEDRR) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se zaměřila na dosud neprozkoumaný vztah mezi léčitelskými kulty bohů Asklépia a Apollóna a rizikem výskytu malárie na území dnešní Itálie, Sicílie a Sardinie.

„Zkoumáme období Římské říše, ale musíme brát v úvahu, že největší objem latinských nápisů, které v analýze reprezentují prostorový výskyt kultů božstev, je datován do prvních tří století našeho letopočtu. Výsledky tedy nejvíce vypovídají o tomto úseku dějin Římské říše, kterou malárie sužovala dlouhodobě,“ říká Tomáš Glomb. 

Starověké léčitelské kulty byly zcela zásadní kulturní institucí Římské říše, která nabízela nejen duchovní, ale v případě Asklépiova kultu i „praktickou“ lékařskou pomoc. „Lidé přicházeli do jeho chrámu se záměrem zde přenocovat, přičemž se jim měl zdát prorocký sen, který je měl navést na správnou léčbu. Apollón, i když sám nebyl pouze léčitelem jako Asklépius, byl patronem medicíny a lékařství. Oba kulty tedy představovaly alternativu k starověkému lékařství, aniž by vůči němu nutně stály v opozici; často naopak fungovaly komplementárně,“ vysvětluje Sebastian Kheml. 

„O samotném vztahu mezi oběma božstvy a malárií máme jen minimum informací, a ty, které se dochovaly, jsou spíše anekdotického rázu. Tak je tomu třeba u římského řečníka Aelia Aristida, který se v mládí nakazil nemocí často interpretovanou jako malárie, jež ho svou intenzitou a délkou trvání přivedla k horlivému vyznavačství Asklépia,“ doplňuje Kheml. 

Pro prostorovou přítomnost náboženských kultů byly využity epigrafické nápisy v latině, zatímco míra malarického nebezpečí byla odvozena z tak zvané Torelliho mapy. Tato mapa vznikla v roce 1882, tedy ještě před úspěšným vymýcením malárie z italského území a na základě kombinace archeologických, literárních a přírodovědných indicií lze usuzovat, že rozšíření malárie zůstávalo po dlouhá staletí relativně stabilní. 

„O malárii lze obecně říci, že patří mezi nejnebezpečnější nemoci lidstva, a to samozřejmě platí i pro Římskou říši. Je tomu tak i proto, že se velmi často vyskytuje v extrémně úrodných nížinných oblastech, takže lidé byli historicky ochotni riskovat svou nákazu či nákazu svých podřízených a otroků. Nehledě na to, že Římané nevynalezli účinnou léčbu (což koneckonců zůstává problém dodnes), nebyl rozpoznán ani způsob jejího přenosu, tedy skrze nakaženou komáří samičku rodu Anopheles,“ poznamenává Kheml.

Na území dnešní Itálie lze z dochovaných pramenů zmínit řadu regionů postižených malárií, přičemž za nejnebezpečnější jsou považovány ostrov Sardinie a Pontinské mokřady, ležící přibližně sedmdesát kilometrů jižně od Říma. „Sardinie měla dokonce tak špatnou pověst, že ji Martial v jedné ze svých básní přirovnal k samotné smrti. Nakonec je třeba zmínit, že město Řím bylo touto nemocí také zásadně poznamenáno, což bylo velkou motivací pro bohaté senátory trávit léto na venkově a vyhnout se tak nepříznivému ‚zkaženému vzduchu‘, jak malárii vysvětlovali,“ dodává Kheml. 

Článek The Impact of Malaria on the Spatial Distribution of Healing Cults in Roman Italy, Sicily, and Sardinia: A GIS Approach publikovaný v časopise Open Archaeology přináší několik poznatků. „V první řadě je to poznatek o tom, jak významně mohou ekologické faktory ovlivňovat úroveň lidského života a zpětně se promítat do rozšíření určitého typu kulturního jednání. A v souvislosti s klimatickou změnou nás mohou vést k zamyšlení nad tím, že v budoucnu můžeme být svědky zintenzivnění kulturních reakcí na tuto změnu,“ říká Aleš Chalupa. 

Autoři se rozhodli zkoumat problematiku v digitálním geografickém informačním systému pomocí prostorové analýzy. „Tím, že výskyt malárie v historické Itálii, Sicílii a Sardinii je zmapován v podobě geokódovaných zón, a také tím, že v online databázích latinských nápisů zmiňujících římské bohy máme pro každý nápis souřadnice nálezu, můžeme si je promítnout v geografickém informačním systému (GIS) na mapě a zkoumat jejich vztahy,“ udává Tomáš Glomb. 

Zkoumání prostorových vztahů spočívalo ve dvou rovinách. „V té první jsme počítali, jakou plochu v metrech čtverečních každého zkoumaného regionu lze považovat za zónu s vysokou pravděpodobností malárie, následně jsme se dívali na množství nápisů zmiňujících jednotlivé bohy v daném regionu a spočítali, zda intenzita nápisů s lékařskými bohy roste v regionech s větším zatížením malárií. Na té druhé rovině jsme pro místa s latinským nápisem měřili vzdálenost v metrech k nejbližší zóně postižené malárií a statisticky vyhodnocovali, zda nápisy zmiňující lékařská božstva leží obecně blíže těmto zónám než božstva jiná. V obou případech se prokázalo, že skutečně nápisy Asklépia a Apollóna jsou koncentrovanější v oblastech, které byly s velkou pravděpodobností ohrožené malárií,“ vysvětluje Glomb.

Přestože měli Římané o jedné z nejnebezpečnějších nemocí světa poměrně rozsáhlé znalosti, stále zůstává obtížné rekonstruovat, jak na její hrozbu kulturně reagovali. „Způsobů, jakými se lidé v Římské říši snažili chránit před malárií, existovala celá řada. Žádný z nich však nelze považovat za skutečně účinný, snad s výjimkou toho, kdy lidé opustili nebezpečné oblasti, jako tomu bylo u bohatých senátorů. Antická medicína sice byla plná názorů a doporučení ohledně malárie, kterou znali skrze její nejtypičtější symptomy – terciální a kvartální horečky – avšak jen naprostá menšina z těchto rad měla pozitivní účinek,“ říká Kheml.

Lidé tíhli i k různým náboženským praktikám, jako jsou ochranné amulety a kouzla. „Například slavné abracadabra bylo původně zaříkávadlo, které vás mělo ochránit proti terciální horečce. V neposlední řadě existovalo také několik léčitelských božstev: od specialistů zaměřených přímo na malárii, jako byla bohyně Febris (latinsky horečka), až po univerzálně uctívané léčitele Asklépia a Apollóna,“ doplňuje Kheml.

Studie Sebastiana Khemla, Tomáše Glomba a Aleše Chalupy představuje příklad interdisciplinárního výzkumu, který kombinuje klasické historiografické přístupy s výpočetními metodami a nástroji přejatými z geografie či statistiky. Přináší tak nový pohled na to, jak zásadní environmentální faktory, jako jsou nemoci, historicky ovlivňovaly lidskou kulturu, podobu jejích projevů a výskyt jejích institucí. 

„Nové poznatky nám potvrzují, že vypořádávání s environmentálními fenomény a riziky epidemií pomocí náboženství je pevně spojeno s lidskou civilizací napříč dějinami. Když se podíváme na výzkumy kulturních reakcí na pandemii covid-19, tak se shodují ve zjištění, že spiritualita a náboženské reakce během covidu nabývaly na větší intenzitě,“ popisuje vliv pandemií na lidské chování Tomáš Glomb. 

Glomb zároveň uvádí zajímavý příklad z nedávné situace. „Badatelka Jeanet Sinding Bentzen ve studii In crisis, we pray: Religiosity and the Covid-19 pandemic zjistila, že v prvních měsících pandemie lidé ze 107 zemí vyhledávali na Googlu výsledky s klíčovým slovem „modlitba” s četností o třicet procent větší než předtím. Jinými slovy, zdá se, že náboženská reakce na šíření nemocí a environmentální hrozby je lidstvu vlastní jak ve starověké Římské říši, tak dnes.“

Autorka: Hana Hložková

Grafika: Archiv CEDRR

Zdroj: Masarykova univerzita