Nobelovy ceny jsou rozdány. V čem spočívá přínos letošních oceněných objevů? Přinášíme jejich reflexi včetně postřehů našich předních vědců, kteří jsou odborníky v daných oborech, či dokonce s laureáty osobně a dlouhodobě spolupracovali.
Letošní ocenění pokrývají fascinující škálu lidského poznání – od zkoumání nejhlubších tajemství vesmíru za pomoci nepolapitelných částic přes řízení mozkových neuronů světlem až po ovládnutí zrcadlové symetrie molekul, jež je klíčem k moderním lékům. Věříme, že pohledy českých vědců z Akademie věd ČR, ELI Beamlines a univerzitních pracovišť vám pomohou pochopit význam letošních cen za fyziologii a lékařství, fyziku, chemii a ekonomii a jejich vazbu na Českou republiku.
Řízení neuronů pomocí světla
Nobelova cena za fyziologii a lékařství letos zamířila k průkopníkům optogenetiky – technologii, která doslova rozsvítila moderní neurovědy. Objevy německého biofyzika Petera Hegemanna a amerického neurovědce Karla Deisserotha umožnily integrovat světločivné bílkoviny do konkrétních nervových buněk a následně jejich činnost zapínat či vypínat pouhým světelným paprskem.
Význam tohoto přístupu přibližuje neurolog a neurovědec Přemysl Jiruška, vedoucí výzkumného centra EpiReC na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy: „Optogenetika představuje jeden z nejzásadnějších průlomů moderních neurověd. Dříve byl výzkum fungování mozku založen především na pozorování a zaznamenávání aktivity nervových buněk pomocí elektrofyziologických, mikroskopických a dalších metod. K jejich přímému ovlivňování se využívala zejména elektrická stimulace, jejíž zásadní nevýhodou byla omezená selektivita. Nebylo možné přesně určit, které typy neuronů stimulujeme a jak se jednotlivé populace nervových buněk podílejí na výsledném účinku.“
Díky genetickému vpravení světločivných iontových kanálů a pump do vybraných buněk dnes vědci dokážou řídit mozkové dráhy s milisekundovou přesností. Můžeme tak sledovat, jak mozek tvoří emoce a paměť, i jak vznikají závažná onemocnění.
Přemysl Jiruška se svým týmem v Praze využívá optogenetiku při výzkumu epilepsie, kde se experimentálně podařilo ukázat, že cílený záblesk dokáže vznikající záchvat přímo zastavit: „Velký potenciál má optogenetika také pro vývoj nových léčebných postupů. Experimentální studie například ukázaly, že lze pomocí optogenetiky zastavit probíhající epileptický záchvat. Systém dokáže rozpoznat jeho začátek a následně cíleně potlačit aktivitu neuronů, které se na záchvatu podílejí, nebo naopak aktivovat inhibiční neurony, které epileptickou aktivitu utlumí.
Podle Jirušky by tento objev mohl v budoucnu také zásadně ovlivnit rozvoj metod mozkové stimulace, k níž se v současnosti používá především neselektivní elektrická stimulace. „Nové technologie by mohly umožnit mnohem cílenější ovlivňování konkrétních neuronálních populací a okruhů, a to nejen pomocí světla, ale potenciálně také ultrazvukem či dalšími fyzikálními podněty. Právě takové selektivní zásahy do patologické aktivity mozku mohou v budoucnu otevřít cestu k účinnější a přesnější léčbě epilepsie i dalších neurologických onemocnění.“
Na fundamentální biofyzikální úrovni má k výzkumu Petera Hegemanna mimořádně blízko Miroslav Kloz z laserového centra ELI Beamlines v Dolních Břežanech. Jeho laboratoř se specializuje na ultrarychlá časově rozlišená měření a nobelisté jsou pravidelnými uživateli infrastruktury ELI Beamlines: „Provádíme časově rozlišená měření elektronických a vibračních spekter molekul v širokém časovém rozsahu. To znamená, že jsme schopni studovat, co se s molekulou děje jak ve femtosekundových kvantových časech, tak i mnohem později – v nanosekundách, mikrosekundách, milisekundách až po sekundy, tedy v časech běžně dostupných biologickému fungování i lidské intuici. Umožňujeme tak sestavit časovou mapu celého procesu biologického fotoreceptoru od absorpce fotonu až po případnou aktivaci, v tomto případě iontového membránového kanálu.“
Unikátní vlastnosti laserů v ELI umožňují sledovat různé časové škály v rámci jednoho experimentu šetrného ke spotřebě vzorků – propojují ultrarychlé děje na femtosekundové úrovni s chemickými procesy v řádu nanosekund až mikrosekund a s biologickou dynamikou proteinů v milisekundách.
Cesta ke Klozově spolupráci s čerstvým nobelistou vedla přes Nizozemsko a Johna Kennise. Biologické vzorky fotoreceptorů jsou velmi vzácné a jejich izolace nákladná, proto se český tým zaměřil na vývoj měřicích aparatur s extrémní citlivostí a minimální spotřebou vzorku. Pomocí pokročilého Ramanova rozptylu odhalili v Dolních Břežanech nečekané nesrovnalosti v tradičním pohledu na fotoaktivační mechanismus retinálních proteinů, což vedlo k sérii zhruba šesti společných vědeckých publikací přímo s Hegemannovou skupinou. Zjistili mimo jiné, že receptory mohou vzájemně komunikovat přenosem energie ještě před spuštěním samotného nervového signálu.
Miroslav Kloz však varuje před zjednodušujícím mediálním tlakem na okamžité praktické zázraky a připomíná podstatu základního výzkumu:
„Osobně nemám rád chronické prodávání vědy s tvrzením, že pomůže medicíně, vyléčí rakovinu nebo vrátí zrak nevidomým. Věda, která z dlouhodobého hlediska posunula lidstvo kupředu, totiž vždy vycházela ze snahy porozumět tomu, jak věci skutečně fungují, nikoli z hledání nějakého zázračného elixíru, jak je pěkně zachyceno ve filmu Císařův pekař.“
„Porozumět tomu, jak fungují neuronové sítě, je velká věc a každý posun tímto směrem může přinést velké výsledky. V této souvislosti rád připomínám anekdotu, podle níž se Michaela Faradaye po prezentaci jeho objevů v oblasti elektrodynamiky někdo zeptal: ‚A k čemu je ale ta vaše elektřina dobrá?‘ Dnes je zřejmé, že je velmi užitečná. Pokud něčemu opravdu porozumíme, vždy to stojí za to. Inženýrství a ekonomie mohou být orientovány na cíl, ale věda musí být orientována na pravdu a porozumění,“ dodává Kloz.
Přečtěte si také

Experimentální biofyzik Miroslav Kloz zkoumá molekulárně-biologické procesy v reálném čase prostřednictvím moderních laserů. A jak sám říká, za svou vědeckou kariéru vděčí náhodným příležitostem, například vzniku moderního centra ELI Beamlines, ve kterém působí po návratu z Nizozemí.
Neutrina polapená v antarktickém ledu
Nobelovu cenu za fyziku si letos odnese Francis Halzen, hlavní postava a duchovní otec experimentu IceCube – obřího detektoru zapuštěného hluboko do antarktického ledu. Halzen dokázal, že i téměř nepolapitelná neutrina lze zachytit a využít k odhalování těch nejenergetičtějších procesů v celém vesmíru.
Přínos tohoto monumentálního experimentu shrnuje částicový fyzik Jaroslav Zálešák z Fyzikálního ústavu AV ČR: „Letošní Nobelova cena za fyziku podle mě oceňuje především otevření zcela nového okna, kterým můžeme pozorovat vesmír. Francis Halzen a experiment IceCube ukázali, že i neutrina – částice, které s hmotou interagují jen mimořádně slabě a jejichž detekce je proto extrémně obtížná – lze využít jako kosmické posly a pomocí nich studovat nejenergetičtější procesy ve vesmíru. Objev vysokoenergetických neutrin astrofyzikálního původu tak položil základy neutrinové astronomie a významně přispěl k rozvoji multimessengerové astronomie, která propojuje informace z neutrin s pozorováním elektromagnetického záření, kosmického záření či gravitačních vln.“
Podle Zálešáka jde však i o ocenění širšího posunu v tomto oboru: „Neutrino již není pouze částicí, jejíž vlastnosti se snažíme změřit, ale stává se mimořádným nástrojem pro poznávání vesmíru.“

Neutrinový výzkum dnes zažívá nebývalý rozmach a prolíná se s astrofyzikou i kosmologií. Nastupující generace experimentů, jako jsou americký DUNE či japonský Hyper-Kamiokande, umožní nahlédnout do nitra explodujících supernov i zkoumat základní otázky původu hmoty.
Česká věda přitom nestojí stranou, jak zdůrazňuje Zálešák v souvislosti se zapojením tuzemských kapacit. „Pro českou částicovou fyziku je důležité, že nejsme pouze pozorovateli tohoto vývoje. České týmy se přímo podílejí na přípravě a výstavbě experimentu DUNE a další čeští kolegové jsou zapojeni do Hyper-Kamiokande.“
A s čím čeští fyzici v experimentu pomáhají? „V našem týmu ve Fyzikálním ústavu AV ČR se podílíme na vývoji a testování technologií pro obří detektory DUNE s kapalným argonem. Českou účast v DUNE dlouhodobě podporuje MŠMT prostřednictvím programu Velkých výzkumných infrastruktur, konkrétně infrastruktury FERMILAB-CZ. Právě taková dlouhodobá podpora umožňuje českým vědcům, technikům a studentům být přímo u vývoje a stavby experimentů, které budou určovat směr světové neutrinové fyziky v příštích desetiletích.“
Zrcadlový svět molekul
Nobelova cena za chemii ocenila dvojici vědců, kteří otevřeli dveře k dokonalé kontrole nad prostorovým uspořádáním hmoty: Henriho B. Kagana a Kenso Soaie. Jejich práce v oblasti asymetrické syntézy zásadně ovlivnila nejen moderní chemii, ale i celosvětovou farmacii.
Podstatu chirálních molekul i oceněného objevu vysvětluje organický chemik Ivo Starý z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR: „Asymetrická katalýza umožňuje cíleně připravovat jednu ze dvou forem chirálních molekul, které se od sebe liší jako předmět a jeho obraz v zrcadle. Chiralita není pouhou strukturní kuriozitou, ale fenoménem zásadním pro chemii i život, jehož klíčovými stavebními kameny jsou chirální aminokyseliny a cukry. Velký význam má chiralita také ve farmacii, protože u řady léčiv je nutné používat pouze jednu z jejich zrcadlových forem.“
Zatímco Henri B. Kagan popsal mechanismy tzv. nelineárních efektů, Kenso Soai učinil přelomový objev v podobě asymetrické autokatalýzy. Jde o unikátní jev, kdy vznikající látka sama katalyzuje produkci sebe samé a dokáže i zcela nepatrný, téměř zanedbatelný počáteční přebytek jedné zrcadlové formy dramaticky znásobit. Tím vědci získali zásadní vodítko pro pochopení toho, jak v rané fázi vzniku života převládla jedna forma molekul nad druhou.
„Kenso Soai má blízký vztah k České republice, kterou opakovaně navštívil jako přednášející. Spolupracoval také s výzkumníky z ÚOCHB AV ČR na studiu vlivu chirálních aromatických molekul na svou autokatalytickou reakci. Oba laureáti byli dlouhodobě považováni za horké kandidáty na Nobelovu cenu – očekávání, které se letos naplnilo,“ poznamenal Ivo Starý.
Jak očekávání řídí ekonomiku
Cena Švédské národní banky za ekonomické vědy na památku Alfreda Nobela pro rok 2026 byla udělena Robertu E. Hallovi ze Stanfordovy univerzity a Michaelu Woodfordovi z Kolumbijské univerzity za „mikroekonomické základy makroekonomické stabilizace“.
Oba ekonomové významně přispěli k rozvoji teoretických modelů vysvětlujících, jak se každodenní chování a rozhodování domácností a firem promítá do chodu celého hospodářství. Robert E. Hall se zaměřil na spotřební chování, fungování trhu práce a hospodářské cykly, zatímco Michael Woodford přetvořil moderní teorii měnové politiky objasněním toho, jak úrokové sazby a inflační očekávání přímo ovlivňují chování ekonomických subjektů.
Význam letošního ocenění shrnuje Marek Kapička, ředitel společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR CERGE-EI: „Bob Hall a Michael Woodford zásadním způsobem ovlivnili naše uvažování o fiskální a monetární politice. I díky nim se makroekonomie posunula od zastaralých keynesiánských modelů k moderní vědě, která o stabilizační politice uvažuje v konzistentním dynamickém rámci postaveném na mikroekonomických základech. Prakticky všechny centrální banky dnes tento rámec používají pro svoje analýzy.“
Práce obou laureátů přináší zásadní poučení pro centrální banky i vlády zejména v dobách zvýšené inflace a globálních nejistot. Podle Kapičky nelze hospodářskou politiku oddělit od toho, co lidé v budoucnu předpokládají:
„Klíčovou roli hrají očekávání lidí ohledně budoucího nastavení hospodářské politiky, která často omezují schopnost hospodářské politiky ovlivňovat ekonomiku již dnes: pokud lidé například očekávají, že vláda nebude ochotná zredukovat fiskální deficit v budoucnu, může se to projevit vyšší inflací v současnosti."
Podle Kapičky nebylo ocenění překvapením: „Již nějakou dobu se, zejména u Woodforda, čekalo, přínos obou laureátů je opravdu zásadní a široký. Z hlediska hospodářské politiky bych asi zdůraznil jeden faktor, který se jejich prací prolíná: úzká propojenost fiskální a monetární politiky a to, že o makroekonomické stabilizaci, včetně například stabilizace inflace, nelze uvažovat odděleně.“
Ocenění nese také silnou českou stopu a přímou osobní zkušenost. Michael Woodford v minulosti přednášel na výzkumných seminářích CERGE-EI a zástupce ředitele institutu pro výzkum Michal Kejak u něj na Kolumbijské univerzitě na podzim 2019 strávil sabatikální pobyt zaměřený na problematiku úvěrových cyklů: „Velmi mě potěšila jeho vstřícnost a ochota diskutovat. Zároveň mě zaujalo, jak rychle šel k podstatě problému. Nezůstalo jen u diskuze – během chvíle jsme stáli u tabule, psali rovnice a diskutovali nad nimi. Právě takové osobní setkání s mimořádným ekonomem je pro mě nezapomenutelnou zkušeností.“
Foto: Flickr, Wikimedia Commons
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
