Antonín Holý, jeden z nejvýznamnějších českých vědců, by dnes oslavil 90. narozeniny. Unikátní pohled na člověka, který svými objevy zásadně změnil léčbu onemocnění AIDS a hepatitidy B, přinášíme prostřednictvím svědectví lidí, kteří s ním spolupracovali a pojilo je s ním osobní pouto. Díky této zkušenosti Holého představují nejen jako fenomenálního vědce, ale i jako ředitele, kolegu a kamaráda. V neposlední řadě nastiňují význam a přínos jeho objevů pro českou vědu.
Antonín Holý se narodil 1. září 1936. Již od mládí se zajímal o chemii, a jeho otec mu proto v kůlně postavil malou laboratoř, kde mladý Holý trávil velkou část svého volného času. Není tedy překvapením, že se později rozhodl pro studium organické chemie. Tento obor vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1959 jej absolvoval s červeným diplomem. Svůj profesní život následně spojil s Ústavem organické chemie a biochemie československé a poté české Akademie věd (ÚOCHB), kam nastoupil v roce 1960 jako vědecký pracovník a postupně se vypracoval až na ředitele, kterým byl v letech 1994–2002.
Vědec, ne vývojář léků
Jeho nejvýznamnějším vědeckým úspěchem byl objev sloučeniny tenofovir, na kterou v roce 1984 získal patent. Látka vykázala mimořádný antivirový potenciál a stala se základem léků proti HIV/AIDS a hepatitidě B. Pro úspěch Holého a jeho kolegů byla také klíčová spolupráce s kolegy z belgické Lovaně, již zprostředkovali kontakt s americkou farmaceutickou společností Gilead Sciences, která se na vývoji léků podílela. Výsledkem spolupráce mezi Holým a farmaceutickou společností je, že lidé postižení virem HIV dnes mohou žít dlouhý a kvalitní život.
I přes zapojení do procesu komercializace látky ale Holý věděl, že chce být primárně vědcem. Ke spolupráci s farmaceutickým průmyslem se podle Zdeňka Havlase, jeho vědeckého kolegy a nástupce v pozici ředitele ÚOCHB, uchýlil především kvůli potenciálu látky, kterou objevil: „Tonda nikdy nechtěl být a nebyl ‚vývojářem‘ léků. Byl vědcem a hledal základní chemické principy biologického vývoje a interakcí. Chtěl, aby jeho látky tento proces ovlivňovaly, a to se mu dařilo. Ale když už měl takový preparát v ruce, považoval za povinnost vědce napomoci v jeho prosazení a uvedení na trh.“
A právě osobní zapojení Holého do procesu, který následoval po objevu látky, bylo pro vývoj léčiv klíčové: „Byl aktivním článkem celého řetězce komercionalizace. Byly to jeho látky a nikdo to nerozporoval. Proto měl i významné slovo při domlouvání licence a ve směřování jejich užití,“ popisuje Havlas.
Štěstí, nebo píle a vytrvalost?
Někdejší spolupracovníci Antonína Holého se shodují v jedné věci – měl mimořádné pracovní nasazení. Zároveň ale upozorňují, že nezanedbatelnou roli v jeho úspěchu hrálo vedle pracovitosti a výjimečné vědecké erudice i štěstí. „Náhoda to určitě nebyla, ale vytrvalost, píle a šťastná souhra okolností určitě sehrály svou roli,“ myslí si vědkyně Iva Pichová, která působila v kolegiu ředitele ÚOCHB v době, kdy byl v čele ústavu Holý.
Tomu, že Holému při jeho objevu přálo štěstí, napovídá i skutečnost, že virus HIV byl objeven až v roce 1983, zatímco Holý přitom získal patent na tenofovir už o rok později. V době, kdy látku vyvíjel, tak neměl tušení o účincích látky proti viru, který onemocnění AIDS způsobuje, a samotný lék Viread, který vyvinula firma Gilead Sciences, byl v USA schválen pro léčbu HIV/AIDS až v roce 2001.
Roli štěstí si připouštěl i sám Holý. Během procesu komercializace navíc nevypadala šance na úspěšný transfer vždy přejícně: „Tonda Holý nezastíral, že mu štěstí přálo. Tým z Lovaně prosadil smlouvu s firmou Bristol-Myers s formulací, že v případě ukončení testů ze strany firmy bude autorům vrácena licence a všechna data do té doby získaná. To se také stalo, to byla ta kapička štěstí ve chvíli, kdy byl další vývoj léků zastaven. Licence a data byla pak předána mladé chemické firmě Gilead v čele s Johnem Martinem, kamarádem, který dokázal získat prostředky pro další vývoj léčiv. To byla další, ne kapička, ale pořádná kapka štěstí,“ nastiňuje Havlas dramatické momenty během procesu transformace objevu v efektivní léčivo.
Štěstí měl Antonín Holý zřejmě i v tom, že se po naléhání kolegů rozhodl nejprve pro vývoj léků proti AIDS, nikoliv hepatitidě B. „Tonda Holý nechtěl dát souhlas k vývoji léku na AIDS. Jednak proto, že žloutenkou typu B je infikováno řádově více pacientů, než virem HIV, jednak proto, že byl přesvědčen, že za infekci HIV si může každý sám svým způsobem života. Nakonec se podrobil a souhlas dal, což byla (ekonomicky) další kapička štěstí, která umožnila se poté vrátit k vývoji léku na hepatitidu B,“ zmiňuje Havlas. Lék vycházející z Holého objevu byl totiž schválen pro léčbu hepatitidy B až v roce 2008.
Klíčový byl ale i přístup vedení firmy Gilead Sciences: „V roce 2001 byl v USA schválen Viread (tenofovir) pro léčbu HIV/AIDS. Zásadní pro tento úspěch bylo navázání spolupráce s belgickými virology a s Dr. Johnem C. Martinem, prezidentem Gilead Sciences. Bez osobní odvahy J. C. Martina by tyto léky nebyly uvedeny do praxe,“ popisuje Iva Pichová.
Stačilo, aby se Tonda podíval na molekulu, a věděl
Zároveň se však bývalí spolupracovníci Holého shodují, že jeho úspěch by nebyl možný bez jeho mimořádného vědeckého talentu. Marcela Krečmerová, jeho dlouholetá spolupracovnice, podotýká zejména důležitost jeho mezioborové erudice. „Holého výjimečnost spočívala v tom, že ač původním zaměřením syntetický organický chemik, měl navíc enormní rozsah znalostí z dalších přírodovědných oborů: z biochemie, biologie a medicíny,“ vysvětluje.
Právě to mu podle ní pomohlo ke správnému uchopení objevené látky. „Když se dílem štěstí a náhody jeho první molekuly ze série acyklických nukleosidových analogů ukázaly jako protivirově aktivní, dokázal ihned fundovaně komunikovat s biochemiky a virology, aby pochopil, jak látky fungují, tj. co se s nimi děje na molekulární úrovni a v buněčné kultuře, s jakými enzymy interagují, co dělají v živém organismu, jak se šíří, proč jsou některé toxické a jiné ne,“ vysvětluje. „Jako dobrý medicinální chemik měl cit ze strukturně aktivitních studií vyhodnotit, kterým směrem se ubírat dál. V pozdějších dobách, kdy už měl na kontě stovky biologicky aktivních látek se říkalo: ‚Stačí, aby se Tonda podíval na molekulu a řekne vám, jestli k něčemu bude,‘“ dodává.
Klíčové podle ní bylo i prostředí spolupracovníků, kterými se Holý obklopil: „Holý uměl se štěstím a náhodou pracovat. Dovedl si všímat všeho neobvyklého, hledat vysvětlení a získané poznatky aplikovat dále. Štěstím, a pravděpodobně tím úplně největším, bylo štěstí na správné lidi. Klíčové bylo setkání s belgickým virologem Erikem De Clercq v květnu 1976 na jedné malé nukleosidové konferenci v Göttingenu. Právě nadšení obou vědců pro stejnou věc, absolutní vzájemná důvěra a celoživotní přátelství umožnily dovést jejich společné projekty do úspěšného konce. Stejně tak klíčové bylo později spojení s americkým vědcem a ředitelem firmy Gilead Sciences Johnem Martinem,“ uzavírá.
Přísný šéf, ale i dobrý kamarád a hlavně člověk s úctou k ostatním
A jaký byl tento mimořádný vědec v mezilidské komunikaci? Jeho někdejší kolegové na něj vzpomínají jako na duší přátelského člověka, který ale na své kolegy v pracovním prostředí kladl nemalé nároky. Podle Ivy Pichové Antonín Holý „od svých kolegů očekával velké nasazení, neustálé prohlubování znalostí a stejný zápal pro vědu, jaký měl on sám.“
Pohled Ivy Pichové sdílí i Zdeněk Havlas: „Byl pro mě dobrým kamarádem, se kterým jsme se stýkali nejen v práci. Ale byl i náročným a přísným nadřízeným. Někdy mi připadalo, že až moc přísným, vyžadujícím stejné vědecké úsilí, jaké předváděl sám. A to byl hodně vysoký standard,“ vzpomíná.
Podobně Holého vnímala i Marcela Krečmerová: „Navenek působil přísně a sebevědomě a měl velké požadavky na pracovní nasazení a znalosti. Nebyl zvyklý lidem pochlebovat, jací jsou skvělí, a přesto se dalo vždycky poznat, že si vás a vaší práce váží. Za 25 let, kdy jsem v jeho týmu pracovala, mohu říci, že náš vztah byl plný tolerance, vzájemného respektu i osobního přátelství,“ sdílí svou osobní zkušenost.
„U známých a vysoce postavených osobností je známkou charakteru, jak se chovají nikoli k těm nad sebou, ale k těm pod sebou. Antonín Holý si velmi vážil technického personálu ústavu, pracovníků dílen, skladů, vrátných, uklízeček,… i jako ředitel znal každého z nich jménem a s každým rád prohodil pár přátelských slov. Často to bylo v metru či při čekání na tramvaj – osobního řidiče totiž dlouho odmítal, a to ještě i v době, kdy už byl vážně nemocný,“ vzpomíná Krečmerová.
Význam pro ÚOCHB i českou vědu
Výsledkem Holého přístupu bylo poskytnutí pomoci milionům lidí po celém světě. Kromě toho ale také vývojem léků pomohl svému domovskému ústavu ÚOCHB, kterému jeho patenty v letech 2001–2025 zajistily prostřednictvím licenčních poplatků několik miliard korun. Mimořádnost tohoto přínosu ÚOCHB přibližuje Zdeněk Havlas, který Holého vystřídal v pozici ředitele ústavu a zastával ji od roku 2002 až do roku 2012: „Prostředky získané z licencí zásadně ovlivnily podobu ústavu. Jednak ústav dostal nový ‚kabát‘, postavila se nová budova, vybavily se laboratoře, investovalo se do unikátních přístrojů, které umožnily vyšší konkurenceschopnost v rámci světové vědy. Byla změněna struktura ústavu, jenž se značně internacionalizoval. Přilákal tak spoustu nových a skvělých vědců. Jediné, co ústav neudělal a udělat nesměl, bylo finančně pomoci i jiným vědeckým institucím, třeba i ze zcela jiných oblastí.“
Výsledkem patentů byla pro ÚOCHB také jejich „investiční recyklace“ – ústav získal díky financování navazujícího výzkumu další patenty, ze kterých čerpal i po vypršení nejlukrativnějších patentů Holého. Roli přitom hrály znalosti, kterých ústav nabyl díky cestě, kterou Holý vyšlapal: „Ústav díky jeho patentům nabyl obrovských zkušeností s patentovou politikou a komercializací výsledků. Pro tyto účely má nyní rozsáhlý tým odborníků, který je k dispozici každému vědci, který přijde s něčím nadějným. I v tom jsme v rámci ostatních akademických pracovišť unikátní,“ vysvětluje Marcela Krečmerová.
Zatímco nejlukrativnější patenty Holého vypršely v roce 2017, ÚOCHB z dalších patentů navázaných na výzkum Holého čerpal i v letech následujících. V současnosti už ale platné nejsou, což podle Zdeňka Havlase nutí vědce ústavu přijmout podobné myšlenkové nastavení, kterým disponoval Antonín Holý.
„Základní licence Holého vypršely, navazující licence ještě přinesly ústavu nemalé prostředky, ale i ty skončily. Nějaký čas bude možné vystačit z naspořených prostředků. Ale je jasné, že pokud si má ústav udržet svoji vysokou úroveň, nebude se moci spoléhat na nejistou státní podporu a bude muset opět na svých výsledcích vydělávat, jak nám ukázal Tonda Holý. Těžko to bude tolik, co přinesly jeho patenty. Jeho úspěch byl celosvětově jedinečný, ale zároveň nám tímto úspěchem Tonda ukázal cestu. A už mnoho let se snažíme na něj navázat. Měly by tak činit i jiné vědecké instituce,“ zdůrazňuje Havlas.
Potřebu inspirovat se přístupem Holého směrem k vědeckému bádání podtrhuje i Iva Pichová: „Jeho příklad současným vědcům ukazuje, jak důležité je chránit vědecké výstupy patenty a navazovat spolupráce, které vedou k aplikaci výsledků. Holého výzkum je také důkazem toho, že základní výzkum musí být nejen interdisciplinární a systematický, ale i kreativní.“
Podle Marcely Krečmerové zase může příklad Holého sloužit jako důkaz, že převratné objevy nemusí nutně přicházet jen z USA nebo západní Evropy: „Výsledky práce Antonína Holého jsou pro českou vědu obrovskou inspirací. My jako národ neoplýváme přílišným sebevědomím. I po letech svobody máme stále tak trochu tendenci se ohlížet na západ jako na ty lepší. Holý ukázal celému světu, že jsou situace, kdy ti nejlepší můžeme být my. Když se v 80. letech objevila hrozba choroby AIDS, byla to katastrofa, nebyl lék, nikdo nevěděl, co s tím a jaksi se předpokládalo, že ta očekávaná ‚spása’ přijde z nějaké prestižní americké univerzity nebo možná velké farmaceutické firmy. A nakonec ta spása přišla z laboratoře z Dejvic.“
Foto: ÚOCHB AV ČR
- Autor článku: ano
- Zdroj: VědaVýzkum.cz
