Vytisknout tuto stránku

Petr Šulc: Zakládání výzkumné skupiny v USA

14. 2. 2022
Petr Šulc: Zakládání výzkumné skupiny v USA

V tomto textu vám na základě své zkušenosti přiblížím, jak vypadá zakládání vlastní výzkumné skupiny na univerzitě v USA. Zahrnu proces od pohovoru až po několik prvních let vedení skupiny. Věnuji se pouze univerzitám a oboru přírodních věd, proces se trošku liší u národních laboratoří nebo výzkumných institutů, které nemají studenty, stejně tak jsou kritéria jiná v humanitních oborech.

petr šulc

Výzkumné univerzity se v USA dělí na několik typů, podle takzvané intenzity výzkumu. Velké výzkumné univerzity spadají většinou do nejvyšší kategorie R1, což jim umožňuje udělovat doktorské tituly. Tyto univerzity jsou primárně orientované na výzkum. Univerzity v kategorii R2 poskytují doktorské studium jen ve vybraných oborech. Další instituce se orientují na výuku a udělují pouze magisterské nebo bakalářské tituly. Zde shrnu své zkušenosti s výběrovým řízením na R1 školách. Proces je podobný i v dalších kategoriích škol, pouze se klade větší důraz na plán výuky než na výzkumné plány.

Přihlášky a interview

První krok k vlastní skupině začíná u přihlášky do výběrového řízení na pozici tenure-track assistant professor. Americké univerzity obvykle zveřejňují informace o nových pozicích od konce srpna do prosince, uzávěrka přihlášek bývá na konci kalendářního roku nebo začátkem ledna. Informace o otevřené pozici typicky univerzity rozesílají na katedry jiných univerzit se žádostí, aby je dále šířily. Také je dobré nově otevřené pozice pravidelně vyhledávat na Googlu. Některé mají velmi široký záběr (např. Jakýkoliv obor ve fyzice), jiné jsou více specializované (např. Výpočetní chemik na modelování proteinů). Přihláška zpravidla zahrnuje životopis uchazeče, výzkumný plán (research statement), plán výuky (teaching statement), a tři až pět doporučujících dopisů od bývalých mentorů (např. školitele/ky z doktorátu nebo postdoku) nebo spolupracovníků. Plán výzkumu je tří – až pětistránkový dokument, který popisuje dosavadní vědecké úspěchy a také navrhuje výzkum, kterému se chcete věnovat ve své budoucí samostatné skupině. Na plán výuky se klade menší důraz a je to asi dvoustránkový dokument o tom, jak chcete učit a jaká je vaše filozofie výuky.

Během normálního (tj. nepandemického) roku se otvírá řádově desítky pozic, které zhruba odpovídají vašemu profilu. Množství nových pozic se liší podle oboru, nová témata podléhají také trendům podle toho, jaký obor je zrovna populární. Setkal jsem se i s případy, kde kolega podal až 80 přihlášek. Výzkumný plán je třeba trochu přizpůsobit každé univerzitě, aby zapadal do jejich výzkumných témat a obsahovat seznam potenciálních u lidí, se kterými pak na univerzitě chcete spolupracovat. Každá univerzita může mít trošku jiné požadavky na dokumenty a strukturu online přihlášky na vyplnění, například přihlášky na kalifornské státní univerzity také zahrnují diversity statement, kde uvedete, jak chcete ve své výuce a výzkumu zahrnout a podpořit zástupce méně zastoupených menšin (z hlediska kultury, rasové příslušnosti, LGBT, genderu a socioekonomických podmínek).

Počítejte s tím, že příprava dokumentů, vyplňování formulářů a neustálé žádání vašich kolegů a školitelů, aby doporučující dopis poslali včas, je časově velice náročné. S trochou nadsázky se to stane hlavní pracovní náplní vašeho podzimu, výzkum pak už jen děláte „ve volném čase“. Univerzity začnou procházet dokumenty od kandidátů zpravidla ihned po uzávěrce během prosince a ledna. Množství kandidátů se liší podle univerzity a oboru, ale může jich být i sto a více na jedno místo. Čím prestižnější univerzita, tím větší bude konkurence. Jedním z důležitých kritérií je mít kvalitní prvoautorské publikace v prestižních časopisech v oboru. Od jednoho profesora z nejmenované prestižní kalifornské univerzity jsem slyšel i to, že „na jedno profesorské místo v molekulární biologii se nám hlásilo 140 kandidátů, nemám čas ty přihlášky číst, tak se dívám jen na ty, co publikovali v Nature, Cell nebo Science.“ Z mé zkušenosti však není prestižní publikace jediným, ale ani nutným kritériem. Důležité jsou také doporučující dopisy. Pokud máte vynikající doporučení od hvězdy vašeho oboru nebo od někoho, koho výběrová komise dobře zná a respektuje, velmi to vaší přihlášce pomůže. I návrh projektu je důležitý. Pokud se jedná o skvělý nápad, který má potenciál přinést univerzitě výborné výsledky a granty, může to kompenzovat třeba nedostatek publikací. Stejně tak je důležité, aby plán výzkumu vhodně doplňoval ostatní členy katedry: budete mít s kým spolupracovat, ale zároveň neděláte to samé, jako stávající profesor.

Nepříjemnou součástí procesu je to, že se univerzity zpravidla neobtěžují informovat neúspěšné kandidáty z prvního kola. Jedinou možností, jak se dozvědět, že vás nevybrali tedy často bývá to, že univerzita na své stránce zveřejní plánované semináře od kandidátů, mezi kterými se nenajdete. Pokud projdete prvním kolem, čeká vás během prosince až února seminář a pohovor. V posledních letech, zejména pak v době pandemie, jsou stále hojněji využívány skype před-pohovory (většinou tak půlhodinové). Na skype před-pohovor vyberou řádově desítky kandidátů, které dále protřídí a pozvání na osobní pohovor dostane 3-10 kandidátů. Mezi lidmi pozvanými na pohovor zpravidla převažují postdoci pracující v USA, ale výběrová řízení jsou otevřena zájemcům z celého světa a evropští uchazeči, např. juniorští vedoucí skupin z Max Planck Institutů v Německu, se také objevují mezi kandidáty. Samotná návštěva univerzity a pohovor zabere jeden až dva dny, během kterých kandidát odpřednáší dvě prezentace a absolvuje asi deset 30 – 60minutových setkání se členy katedry, včetně profesorů, kteří tvoří výběrovou komisi. První prezentace je klasická hodinová vědecká prezentace, obdobná těm konferenčním, kde uchazeč představí svůj výzkum. Přednáška bývá veřejná, otevřená všem zájemcům z univerzity. Druhá přednáška, tzv. chalk talk, je pak pouze pro profesory katedry. Původně, jak napovídá její název, se tato přednáška dělala s křídou na tabuli, ale dnes je to téměř vždy klasická prezentace v powerpointu. Věnuje se budoucímu výzkumu a projektům, které chce uchazeč realizovat. Během chalk talk je zvykem uchazeče trochu „grilovat“ záludnými dotazy. Kromě technických detailů projektu i obecnějšími dotazy typu: Proč je toto téma důležité? Představ si, že jsem z grantové komise a musíš mne během jedné minuty přesvědčit, že mám financovat tvůj projekt, co mi řekneš? Proč zrovna ty dokážeš tento projekt realizovat, čím se lišíš od jiných, kteří v tomto oboru už působí? O jaké granty se budeš ucházet? Jak chceš, aby si tě lidé pamatovali na konci kariéry, čím se proslavíš?

Výběrová komise si pak od všech účastníků chalk talk vyžádá jejich hodnocení a na jeho základě si kandidáty interně seřadí od nejlepšího po nejhoršího. Obvykle bývá otevřeno pouze jedno místo, ale v některých letech jich může být více a komise může nabídnout pozici více úspěšným kandidátům. S nabídkou se dlouho nečeká a většinou přichází během několika dní po posledním pohovoru. Jakmile se univerzita rozhodne, že o vás má zájem, nastupuje druhá část procesu: vyjednávání podmínek. Smutnou skutečností zůstává to, že mnoho uchazečů se do této fáze ani nedostane. Volných pozic je méně než kandidátů v daném roce a velká řada z nich skončí bez jediné nabídky a poté buď akademickou vědu opustí, nebo zůstanou na postdoku a zkusí přihlášku další rok. Z postdoků na amerických univerzitách jich nakonec získá tenure-track pozici na výzkumné univerzitě přibližně jen 15 %.

Startup package

Jakmile se výběrová komise rozhodne, že vám pozici nabídne, ozve se co nejdříve po telefonu. Pokud máte o místo stále zájem a nemáte již podepsanou smlouvu jinde, přichází na řadu vyjednávání o podmínkách smlouvy. Na výzkumných univerzitách bývá součástí tenure-track pozice i tzv. startup package, zahrnující peníze na rozjezd skupiny. Každá katedra má na startup package v daném roce určitý rozpočet, ale ten vám dopředu nesdělí. Naopak vy pošlete zhruba rozpracovaný rozpočet, který pokrývá očekávané náklady vašeho výzkumu na první dva až tři roky. To zahrnuje platy studentů a postdoků, které plánujete najmout, náklady na zařízení laboratoře a nákup nástrojů, peníze na plánované experimenty, cestovné na konference apod. Podle oboru se takový rozpočet může pohybovat řádově mezi stovkami tisíců až do miliónu dolarů. Univerzita na váš rozpočet reaguje o něco nižší protinabídkou a poté postupně smlouváte až dojdete k částce, se kterou oba souhlasíte. Pokud máte více nabídek, můžete je postavit proti sobě s tím, že přijmete tu, která vám nabídne lepší podmínky. Součástí vyjednávání je také druhá návštěva, během které můžete domlouvat další podrobnosti startup package, blíže poznat univerzitu a budoucí kolegy a podívat se po bydlení v blízkosti univerzity. Na rozdíl od interview jste teď v opačné situaci, kdy vás naopak lákají, ať nabídku přijmete. Mimo samotných financí může startup package zahrnovat i slib od katedry, že si můžete vybrat jeden nebo dva semestry volna, kdy nemusíte učit a věnovat se pouze výzkumu (obvykle v prvním roce, když budete rozjíždět svou skupinu). Další důležitým bonusem je tzv. spousal hire, tedy najmutí vašeho partnera či partnerky. Pro páry, kde oba pracují ve vědě, je často mimořádně těžké najít pro oba pozici na jedné univerzitě. Některé univerzity proto nabízejí, že pokud jejich nabídku přijmete, najmou na tenure-track pozici i vašeho partnera či partnerku. Nemusí být nutně ve vašem oboru, univerzita může požádat i jinou katedru, aby nové místo vytvořila. Váš partner/partnerka pak projde zrychleným řízením na vytvořené místo. Jejich přijetí není automatické, ale šance jsou velmi vysoké. Spousal hire poměrně často využívají univerzity, které nejsou úplně nejprestižnější, ale mohou nalákat velmi kvalitní kandidáty právě tím, že nabídnou pozici i jejich partnerovi/partnerce.

Po druhé návštěvě máte zhruba 1-2 týdny na přijetí nabídky, jelikož univerzita chce mít smlouvu podepsanou co nejdříve, aby vás někdo jiný „nepřebral“. Smlouva obsahuje váš plat, startup package a slib, že máte místo garantované na pět let. Po uplynutí této doby následuje buď povýšení na doživotní tenured professor pozici, nebo vyhazov. Tím začíná váš tenure-track.

První (k)roky na tenure-track pozici

V momentě, kdy je smlouva podepsána, se očekává, že se co nejdříve přestěhujete na univerzitu a od dalšího akademického roku plně zapojíte do jejího fungování. To znamená, že od začátku semestru (na většině amerických univerzit to znamená od poloviny srpna) budete učit, nabírat studenty a věnovat se výzkumu.

Jakožto tenure-track profesor(ka) máte garantovaný plat na 9 měsíců. Na další tři letní měsíce si musíte získat plat z grantů (nebo holt vyžít celý rok z 9měsíčního platu, což se ve většině míst v USA dá, jelikož profesorský plat je hodně nadprůměrný). Součástí startup package může být i letní plat na první rok nebo dva. Na rozdíl od Evropy, kde je většina doktorandů placena univerzitou nebo státem, si musíte obstarat finance nejen na plat svých postdoků, ale i doktorandů. Některé univerzity nabízejí také možnost nechat část doktorandů zaměstnat jako teaching assistants: vedoucí cvičení, laboratoří apod.

Na tenure-track pozici se váš pracovní čas dělí mezi tři hlavní činnosti: psaní grantů, výuku a výzkum. Výuka typicky zahrnuje dva až tři předměty za rok, které musíte odučit. Každý předmět má obvykle dvě jednu až dvouhodinové přednášky týdně, někdy i cvičení. Počet studentů se liší podle typu předmětu. Specializované předměty na úrovni magisterského nebo doktorského studia mívají tak pět až třicet studentů, zatímco na předměty bakalářského studia chodí několik desítek až stovek studentů.

Na rozdíl od evropského systému, kdy se zkouší až na konci semestru, je americký systém testování průběžný a výsledná známka zahrnuje domácí úkoly a testy v polovině a na konci semestru. Výuka tedy obnáší značný počet oprav studentských prací. Často vám s ním pomohou již zmínění teaching assistants, kteří mají na starosti právě opravování testů a vedení cvičení. Vedení katedry vás obvykle nechá učit jeden předmět třikrát za sebou, poté ho předá někomu jinému a vám přidělí jiné téma. Většinou se vám snaží vyjít vstříc, tak aby téma předmětu bylo blízké vašemu oboru, ale mějte na paměti, že si bude chtít ověřit, zda jste schopni odučit jak přednášky pro prváky, kde můžete mít sto a více studentů, tak i specializované přednášky pro doktorandy. Každý předmět pak jeho studenti hodnotí v anketě. Výsledky těchto hodnocení jsou pak jedním z kritérií pro udělení tenure. V prvním roce nikdo nebude očekávat pedagogické zázraky, ale pokud budete konzistentně špatně hodnoceni, bude to pro získání tenure problém.

Dalším velkým žroutem času je psaní grantů. Z pohledu univerzity je to jedna z nejdůležitějších činností, protože z každého grantu, který získáte, si vaše katedra vybere správní poplatek, tzv. overhead, který se obvykle rovná třetině až polovině celkové hodnoty grantu. Schopnost získat granty je jedno z hlavních kritérií na povýšení do tenure pozice. Dále samozřejmě musíte platit svoje studenty, postdoky a provoz laboratoře, a pokrýt si letní 3 měsíce platu, takže nezbývá, než se hlásit o granty a získat nějaké dříve, než vám dojde startup package. Roční rozpočet na vědu v USA přesahuje 600 miliard dolarů, většina těchto peněz je přidělena několika federálním agenturám, které pak vypisují granty na různé tematické okruhy. Mezi největší zdroje grantů patří armáda (která financuje mnoho projektů základního i aplikovaného výzkumu), NIH (agentura na biomedicínský výzkum), ministerstvo energetiky a NSF (obdoba českého GAČRu). Každá z těchto agentur je rozdělena na různé obory a tematické podobory, ve kterých se vypisují granty jednou až třikrát do roka. Kromě vládních zdrojů podporuje výzkum a uděluje granty i řada soukromých nadací, které jsou ovšem typicky úzce zaměřeny na několik oborů. Každý z vypsaných grantů má svého programového manažera, který vybere posuzovací komisi (obvykle ji tvoří vědci z oboru, často ti, kteří od nadace v minulosti dříve získali grant) a na základě jejího hodnocení grant udělí nebo ne. Samotný grantový návrh je deseti až dvacetistránkový dokument, kde popisujete svůj projekt, jeho důležitost a také vlastní kvalifikaci takový výzkum vést. Granty se zpravidla udělují na 2 až 5 roků, a svou velikostí se pohybují mezi 200 tisíci až 1,5 miliónu dolarů. O grant se můžete ucházet sami, nebo jako spoluřešitelé s kolegy, ale pak se musíte o grant podělit podle schváleného rozpočtu. Získat granty je celkem obtížné, úspěšnost se pohybuje mezi 8 až 30 %, a soutěžíte se všemi lidmi v oboru, včetně velkých zavedených vědeckých skupin. Existuje ovšem i několik grantů pouze pro mladé vědce (obvykle maximálně do sedmi nebo deseti let po doktorátu), kde je šance na úspěch o něco větší než u běžných grantů, ale i tak to není snadné a jejich získání je velmi prestižní.

Jelikož šance získat každý jednotlivý grant je malá, nezbývá nic jiného než se ucházet o co nejvíce grantů. Většina assistant profesorů grantových návrhů napíše tak 4 až 10 ročně. Samotná příprava dobrého grantového návrhu je práce alespoň na několik týdnů, zvlášť pokud si chcete nápad dobře promyslet, velmi dobře a srozumitelně ho popsat, a požádat vaše kolegy o jejich názor a kritiku.

Třetí důležitou činností je pak samotný výzkum. Zpravidla nejsou dána přesná kritéria, kolik článků a v jakých časopisech máte publikovat, ale očekává se, že budete publikovat v etablovaných časopisech ve vašem oboru. Pokud jste na univerzitě, která patří mezi „top 10“ v oboru, tak se od vás bude očekávat, že se stanete hlavní vycházející hvězdou ve vašem odvětví, což zpravidla zahrnuje publikace v těch nejprestižnějších časopisech a velmi zásadní nové výsledky. Méně prestižní univerzity se zpravidla spokojí s tím, že jste schopni na svůj výzkum získat granty a rozumně publikovat. Součástí hodnocení vašich vědeckých výsledků, je také množství pozvaných přednášek na konferencích a na jiných univerzitách.

Čtvrtá část vaší pracovní náplně je tzv. community service. Ta zahrnuje administrativní práci v univerzitních komisích, jako jsou např. komise pro přijímání studentů do doktorandského programu, komise pro schvalování změn v učebním plánu, komise pro rozpočet katedry apod. Každý rok vám univerzita zpravidla přidělí jednu komisi, které se budete účastnit. Dále community service také zahrnuje službu veřejnosti a širší vědecké komunitě, takže sem spadá i např. organizace vědeckých akcí pro veřejnost, jako jsou dny otevřených dveří nebo exkurze pro středoškoláky, organizace konferencí ve vašem oboru, členství v posuzovacích grantových panelech apod. S výjimkou univerzitních komisí je zbytek činnosti v této kategorii zcela dobrovolný a rozhodnutí, zda se jí účastnit, je na vás.

Obhajoba pozice

Po čtyřech letech na pozici tenure-track musíte univerzitě předložit tzv. tenure package, který zahrnuje podrobný soupis toho, jak se vám dařilo ve výše zmíněných činnostech, včetně seznamu všech publikací a grantů, které jste získali. Katedra si navíc vyžádá posudky od deseti lidí ve vašem oboru, se kterými jste nikdy dříve nespolupracovali, ale znají vaše výsledky z konferencí, publikací a článků. Ve svém posudku zhodnotí váš přínos oboru a doporučí (nebo nedoporučí) vaše povýšení. Přestože vaše místo je garantováno na pět let, všechny dokumenty musíte poslat už po čtvrtém roce od začátku zaměstnaneckého poměru, protože katedra potřebuje čas na získání posudků. Všichni tenured profesoři katedry pak rozhodují, jestli vám tenure udělí a pro úspěch musíte získat nadpoloviční většinu hlasů. Úspěšnost se většinou uvádí okolo 80 %, ale u velmi prestižních univerzit jako jsou Yale, Harvard, MIT nebo Stanford je o něco nižší. Pokud se vám rozhodne univerzita udělit tenure, získáte doživotní pozici, v opačném případě profesoři obvykle odcházejí z katedry do aplikovaného výzkumu v průmyslu, nebo se hlásí na tenure pozice na jiné univerzity.

Tenure-track pozice se obecně považuje za velmi náročnou, vzhledem k množství činností, které je třeba vykonávat kromě samotného výzkumu, a která by sama o sobě dokázala zabrat veškerý váš čas. Pracovní doba 10 hodin a více denně včetně víkendů není výjimkou. Po získání tenure nastává o něco větší klid, kdy se můžete věnovat dlouhodobějším projektům a neustále nepočítat, co za kritéria musíte splnit do daného časového termínu.

Závěrem

Spojené státy měly a stále mají pověst země, která dokáže získat talenty z celého světa a poskytnout jim nejlepší podmínky pro práci, ať už se jedná o start-upy, technické firmy nebo vědeckou činnost. Většina amerických univerzit vskutku nabízí velmi kvalitní vědecké prostředí a stále je schopna přilákat dobré vědce a studenty z celého světa, nicméně ne každému bude vyhovovat styl práce, kde je neustále cítit tlak na výsledky, nové získané granty apod. Navíc, přestože je velká část profesorů na amerických univerzitách původem odjinud a USA je jako země cizincům velmi otevřená, musíte jako imigranti počítat s dalšími překážkami, které rodilí Američané nemají. Např. pokud máte pracovní vízum, poskytne USA vízum i vašemu partnerovi/partnerce, ale to jim nedovoluje pracovat. Některé granty vyžadují občanství nebo trvalé povolení k pobytu. Získání trvalého pobytu (zelené karty) bývalo dříve pro vědce celkem jednoduché a dalo se zařídit do půl roku. Dnes, v důsledku pandemie ale i nových protiimigračních opatřeních, může celý proces trvat dva roky nebo i déle. Další oblasti života, které v Evropě pokládáme za samozřejmost, např. veřejné zdravotní pojištění, rodičovská dovolená nebo státem dotované školky, v USA k dispozici nejsou. Styl života i práce je takový, že se každý musí postarat sám o sebe, ale to už by vydalo na další článek na úplně jiné téma…

 

Autor: Petr Šulc

Zdroj: Czexpats in Science


Petr Šulc

Petr Šulc vystudoval magisterské studium na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze a na Ecole Polytechnique v Paříži. V roce 2014 získal doktorát z fyziky na Oxford University. Pracoval v laboratořích v Los Alamos lab a na Rockefeller University v New Yorku. Od roku 2018 vede vlastní skupinu na Arizona State University v USA. Zabývá se vývojem nanotechnologií, který zahrnuje jak experimentální studie, tak teoretické modelování a počítačové simulace. Publikoval přes 40 vědeckých článků v oborech které zahrnují výpočetní chemii, biofyziku, bionanotechnologie, biologii a optimalizaci.