Doktorandi Katedry archeologie ZČU učí studenty Ošské státní univerzity metody geodeticko-topografické dokumentace archeologických situací.
„Zaměřili jsme se na lokalitu Ak-Jar v podhůří Pamíru, kudy procházela jedna z hlavních větví starověké a středověké dálkové euroasijské hedvábné stezky. V místě, kde cesta opouští úrodné Ferganské údolí a vstupuje do Alajských hor, jsme v nadmořské výšce 1300 m objevili stopy dávného osídlení z doby od 1. tisíciletí př. Kr. až do středověku a novověku,“ popisuje vedoucí katedry archeologie FF Pavel Vařeka. „Nalezli jsme sedm sídlištních pahorků, které vznikly dlouhodobým sídlením na jednom místě a ukládáním kulturních vrstev. Dosahují výšky několika metrů,“ upřesňuje.
Jeden ze sídlištních pahorků (tepe 3) tvořený kulturními vrstvami, které jsou pozůstatkem intenzivního osídlení od doby železné do středověku.
Výzkum sídlištních pahorků (tzv. „tepe“ či „tellů“) přináší archeologům svědectví o životě na hedvábné stezce v době jejího největšího rozmachu a odhaluje komplikované soužití usedlých populací a nomádů na rozhraní zemědělské krajiny a podhorských stepí. „Výpověď nalezených artefaktů dokládá prolínání vlivů kočovníků a kultur spojených se zemědělstvím. V svrchních vrstvách, tedy někdy na prahu středověku, odkryv odhalil zánikové horizonty – spáleniště a destrukce staveb, které mohou svědčit o násilném zániku sídel usedlých obyvatel. Ve středověku a novověku nahradili usedlou populaci nomádi. V létě pásli dobytek v Alajských horách, na zimu sestupovali se svými stády do podhůří a zkoumanou lokalitu využívali jako zimoviště. Na troskách starších sídel s hliněnou architekturou si budovali jednoduché přenosné příbytky – jurty,“ přibližuje Pavel Vařeka.
„Za válek na konci 19. století, kdy byl jižní Kyrgyzstán připojen k ruskému impériu, kočovníci přestali zimoviště využívat a před carskou armádou uprchli do hor. V dobách Sovětského svazu pak bylo nomádské obyvatelstvo nuceně usídlováno v nově budovaných ‚kolchozních‘ vesnicích, k nimž se řadí i dnešní Ak-Jar,“ doplňuje Pavel Vařeka poznatky z výzkumu nedávné minulosti. Mezioborově koncipovaný výzkum dokumentuje i způsob obživy místních komunit a proměňující se přírodní prostředí v průběhu více než dvou tisíciletí. Kromě archeologů se na něm podíleli přírodovědci z Geologického ústavu a Archeologického ústavu AV ČR, specializující se na geologii, pedologii a paleobotaniku, a historici a etnografové Fakulty historických věd Ošské státní univerzity. Do výzkumu byli zapojeni jak plzeňští studenti archeologie, tak studenti historie Ošské státní univerzity. Tým úzce spolupracuje také s Ústavem historie a kulturního dědictví Akademie věd Kyrgyzské republiky.
Sondáž svrchních kulturních vrstev sídlištního pahorku 3. Na obzoru pohoří Ťan-šan.
Jižní Kyrgyzstán nebyl cílem plzeňských archeologů poprvé. Už od roku 2018 se ve spolupráci s Národním historickým a archeologickým muzejním komplexem Sulejman-Too podílejí na dokumentaci archeologických památek v prostoru posvátné Šalamounovy hory, která je od roku 2009 zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. K úpatí Šalamounovy hory proto zamířili archeologové ZČU i letos. „Archeologický průzkum této oblasti sice začal již ve druhé polovině minulého století, ale v posledních desetiletích stagnuje,“ připomíná Pavel Vařeka. Archeologové ZČU jsou tak jedni z prvních, kdo tuto významnou oblast, v níž se střetávaly nejrůznější kulturní vlivy, podrobněji zkoumají.
Do oblasti se expedice vrátí v květnu 2022. V interdisciplinárním týmu budou zastoupeni také další experti z přírodovědných oborů.
Zdroj: Západočeská univerzita v Plzni
