Výuka, práce na grantech a publikacích nebo reakreditaci studijních programů. Do toho normální život a najednou dítě a rodičovství. Člověk musí běžně zvládat spoustu úkolů najednou a na univerzitě možná ještě víc. Dobrá zpráva je, že role vědce nebo pedagoga a rodiče se při vynaložení malé či větší energie a troše improvizace dá zvládnout. A Masarykovy univerzita tomu vychází vstříc.

Dokazuje to příklad Ondřeje Sáňky a jeho kanadské manželky Lisy Melymuk z centra RECETOX na Přírodovědecké fakultě MU. Oba věděli, že děti chtějí. A měli jasno i v tom, že se v péči o ně budou střídat, protože by po dobu rodičovské neradi opouštěli svoje pracovní místa.

„Přemýšlení jsme měli usnadněné tím, že je partnerka právě z Kanady, kde sice matka může zůstat až 18 měsíců s dítětem doma, ale stát jí nedává finanční podporu, takže tam nikdo s dětmi léta doma nezůstává. Oni do práce musí, a proto se v péči i víc střídají. Druhá věc je, že moji partnerku práce hodně baví, má perspektivní kariéru a dobré platové ohodnocení, takže karty jsme měli rozdané,“ popisuje Sáňka, jenž má dnes s partnerkou dvě dcery. Starší budou teď v srpnu čtyři a mladší v prosinci dva roky.

Střídání párové i časové

Postupně už obě nastoupily do školky a do jeslí, takže Melymuk už pracuje na celý úvazek a Sáňka na 0,8. V minulosti se o děti ona starala dva dny v týdnu a on tři, teď jsou díky školkám a jeslím oba na jednom dni v týdnu.

„Nejdřív jsme to konkrétně rozmyšlené neměli, existovala jen dohoda s ředitelkou centra RECETOX, profesorkou Janou Klánovou, že oba chceme být v zaměstnání, jak nám to podmínky dovolí. Charakter naší práce to umožňuje, ale musím říct, že ze strany paní profesorky jsme měli plnou podporu, kterou, uznávám, nemusí dostat každý,“ přibližuje Sáňka.

S vedoucí institutu si hned na začátku řekli, že počítají s tím, že doba, kdy budou moct být v práci, se postupně bude měnit v závislosti na tom, jak budou děti růst a jak budou reagovat na pobyt ve školce a jeslích. „Jak jen to rychlost administrativy dovolila, tak jsme vždycky měli na stole dokument o změně úvazku. To bylo skvělé,“ líčí odborný pracovník.

Z pozice muže by rád apeloval na ostatní, ať si péči o dítě také sami zkusí. Kdo prý s nimi někdy nebyl doma, ví jen málo o tom, co se doma děje a jak moc to vztah s dětmi posiluje. Přiznává ale, že i na skloubení práce a péče o děti si člověk zvyká a zažívá různé psychické vzestupy a pády.

„Nikdy se mi nestalo, že bych byl jenom doma a nechodil do práce, takže jsem z pracovního rytmu nikdy nevypadl. Je ale pravda, že když je člověk v kanceláři dva dny v týdnu, neznamená to, že udělá 40 procent práce, po pauze si vždycky trochu zvyká. Ale i tak to stojí za to.“

Plán je jedna věc, realita života druhá

Ačkoliv má jiný charakter zaměstnání a pohybuje se v jiném vědeckém odvětví, podobně mluví i socioložka Alena Macková z Fakulty sociálních studií MU. S partnerem se rodičovství snažila naplánovat podle výzkumných povinností, nakonec ale bylo všechno jinak, než si myslela.

„Dítě jsem chtěla mít hned po doktorátu, ale dostali jsme velký projekt z Horizon 2020 a já jsem v tom nechtěla svého vedoucího nechat. Proto jsem těhotenství záměrně odkládala až k jeho konci,“ popisuje Macková, jejíž syn se narodil v březnu loňského roku.

Navzdory plánování se objevily jiné „komplikace“. Moc s tím nepočítala, ale v jednom roce nakonec dostala dva projekty Grantové agentury ČR (GAČR) – jeden vlastní a druhý jako spoluřešitelka.

„Na jednu stranu bylo skvělé, že jsem mohla pracovat na něčem, co jsem opravdu chtěla, ale zrovna jsem odcházela na mateřskou a nedovedla jsem si představit, že bych všechno řídila z porodnice. Nechtěla jsem, aby to šlo na úkor kvality, tak jsem si začátek projektu o rok odložila,“ popisuje socioložka, jež měla štěstí. GAČR odložení umožňuje teprve několik let a to ještě ne každému. Jde to vždy jen o jeden kalendářní rok, takže záleží na termínu porodu.

Dnes už je na fakultě zpátky na polovinu úvazku. Plní si hlavně výzkumné povinnosti, ale vzala na sebe už i nějakou výuku, protože jak sama říká, nedokázala říct ne. Pracovala už ale pár týdnů po porodu. Konzultovala závěrečné práce, plánovala výzkumné rozhovory a chodila na schůzky s vedením fakulty ohledně nového studijního programu.

Když byl syn ještě malý, brala ho na schůzky nebo semináře dokonce s sebou. „Pro někoho to možná bylo překvapivé, ale v těchto týdnech opravdu nešlo jen tak ho někde odložit. Sama jsem s tím trochu bojovala, ale žádnou negativní reakci jsem nezaznamenala. Naopak třeba pro studenty to bylo zajímavé rozptýlení, aspoň se dívali míň na Facebook,“ směje se Macková, která tak využila přátelského nastavení na katedře i celé Fakultě sociálních studií MU, kde se teď znovu mluví o zřízení nějaké formy školky.

„Jistě, že bych to nemusela dělat, ale mě moje práce baví a chtěla jsem se do ní vrátit. Kdybych odešla na normální rodičovskou, nikdo by mi to nevyčítal, snažíme se na katedře být zastupitelní, ale nedovedu si to představit. Nejsem si jistá, jestli bych se dokázala vrátit. Ve vědě i na fakultě se všechno rychle mění,“ myslí si Macková.

Rodičovská na míru: od nuly až po léta

Podle Petra Pokorného, ředitele odboru pro personální řízení Masarykovy univerzity, nejsou takové případy nijak ojedinělé.

„Zvlášť některé opravdu vytížené vědkyně či vedoucí projektů nečerpají vůbec rodičovskou dovolenou. Rozhodnou se buď pro čerpání jen mateřské dovolené po dobu 28 týdnů, nebo dokonce jen zákonné nutnosti po dobu 14 týdnů, a pak se hned vrací do práce,“ přibližuje svoji zkušenost.

O univerzitě Pokorný mluví jako o prostředí, kde je kombinování zaměstnání a péče o rodinu velmi dobře možné. Většina lidí se tady totiž věnuje kreativní tvůrčí činnosti, která se nemusí odehrávat jen v době od 8 do 16 hodin.

„Využívání zkrácených úvazků na univerzitě velmi podporujeme, a kde to jen trochu jde, umožňujeme. Domluvit se na změnách je možné i v průběhu rodičovské dovolené, jen je třeba respektovat, pokud má někdo na své pozici zástup,“ říká Pokorný a zdůrazňuje, že to platí nejen pro vědce a pedagogy, ale i pro neakademické pracovníky a nedělá se rozdíl mezi muži a ženami.

Každý si má zkrátka nastavit svoji rodičovskou roli tak, jak mu to bude vyhovovat nejvíc. Což zahrnuje i tu variantu, že někdo s dítětem zůstane doma maximální možnou dobu, kterou mu zákon umožňuje.

Autor: Martina Fojtů

Zdroj: Masarykova univerzita