Z doby, kdy se matematice nižší kategorie ještě říkalo počty, si dobře pamatuji chytrý postup, doporučující „vytknout před závorku“. Pokládám za nutné zkraje uvést několik doplňků k období, které popisuje kniha s názvem Věda s lidskou tváří.
- Jeden kdysi známý československý historik prý r. 1969 žádal příslušný sekretariát KSČ o vrácení stranického průkazu. Na dotaz: „A proč, soudruhu?“ – prý poctivě odpověděl: „Při mém povolání je to jako živnostenský list.“ Mnoho lidí nejrůznějších zaměstnání bralo členství v KSČ jen jako celkem dost malou a nezávaznou úlitbu bohům. Teprve v druhé polovici šedesátých let se začala uplatňovat víra, že noví (lepší, moudřejší) členové KSČ by mohli změnit poměry v republice k lepšímu. Nikdo ale nepochyboval o trvanlivosti a hegemonii SSSR. Byli u nás tedy opravdu „věřící“ členové komunistické strany a pak ti, „co byli u komunistů“. Motivy vstupu do KSČ se od r. 1945 až do éry snažení o „socialismus s lidskou tváří“ velmi lišily: od víry v nový, lepší svět až po ryzí pragmatismus.
- Většinu osob a osobností, o nichž se píše, jsem nejen osobně znal, ale jako archivář tehdejší Československé akademie věd s nimi od sedmdesátých let minulého století natáčel takzvané pamětnické pohovory, což se dnes pokládá za jedno z prvních využití orální historie při archivářské tvorbě komplexní pramenné základny. Myslím, že je to pádný důvod, proč nemohu být recenzentem a musím se spokojit s komentářem.
- V šedesátých letech se za excelentní ústavy Akademie věd pokládaly Ústav organické chemie a biochemie řízený Františkem Šormem, Mikrobiologický ústav Ivana Málka a Wichterlův Ústav molekulární chemie. Profesor Šorm byl řádným členem – akademikem – ČSAV, profesor Ivan Málek také. Oba byli členy KSČ. Otto Wichterle byl nestraník, z působení na Vysoké škole chemicko-technologické byl z kádrových důvodů vypuzen a svůj ústav v Akademii si prakticky sám založil. V Šormově ústavu kontrolovaly včasný nástup do práce tzv. píchací hodiny, u Wichterleho byla (asi poprvé u nás) zavedena klouzavá pracovní doba a při ústavu byly tenisové kurty. Vědecká rada ústavu Ivana Málka se jednou ročně utábořila ve stanech na opuštěném místě v přírodě a zde vytvořila plán vědecké práce ústavu na celý další rok. Záznam pořizovala jediná ženská účastnice – znalá jak psaní na stroji, tak i vaření. Ale ve všech těchto tak různě řízených ústavech pracovali lidé rádi a všechny tak různě řízené ústavy plným právem dosahovaly i mezinárodního uznání. Připomínka těchto tří ústavů a jejich ředitelů dokládá, že jakékoliv srovnávání a hledání „společného jmenovatele“ je krajně obtížné a náročné.
Riikka Palonkorpiová, národností Finka, působí na Fakultě sociálních věd a v Alexandrijském institutu univerzity v Helsinkách. Věnuje se dějinám vědy v bývalých „zemích tábora míru“ („východního bloku“) v období studené války. Její kniha Věda s lidskou tváří s podtitulem Činnost československých vědců Františka Šorma a Otty Wichterleho během studené války vyšla ve výborném českém překladu, rejstřík obsahuje cca 180 jmen, seznam literatury uvádí víc než 100 titulů včetně nových internetových odkazů.
Riikka Palonkorpiová: Věda s lidskou tváříAcademia, Praha 2017, 352 stran, ISBN 978-80-200-2632-3.
Osobnosti Františka Šorma a Otty Wichterleho
Věda a „šedá“ zóna
Riikka Palonkorpiová ve své knize výstižně popisuje vývoj tehdejší vládní vědecké politiky. Zvolila pro svou knihu dvě zcela odlišné osobnosti, z nichž první – Františka Šorma – jen velmi těžko můžeme pokládat za spoluautora „vědy s lidskou tváří“. Možná by si mohla i více všímat fungování „šedé zóny“: ta přečasto mírnila nebo dokonce rušila mnohé příliš tvrdé zásahy komunistické vrchnosti do vědecké práce a osobního života vědců. Do působení „šedé zóny“ se občas zapojili i členové KSČ. (Šorm například zaměstnával ve svém ústavu lidi především podle jejich vědecké kvalifikace, ne podle „kádrových měřítek“. Při více příležitostech se zastával i Wichterleho.) I rozdílnost opravdového smýšlení vědců nakonec vystihuje citát výroku historika F. Šmahela: „Komunismus byl pro něho racionální volbou.“ Pochválit je třeba i jinak dost ojedinělé konstatování, že posrpnové čistky postihly především členy komunistické strany.
K drobným doplňkům k pečlivé a čtivé publikaci R. Palonkorpiové musím připojit snad jedinou zásadní výtku. Na s. 290 velmi správně připomíná dost důležitou epizodu, kdy byl Otto Wichterle zadržen StB po návštěvě u Anny Masarykové. Suše konstatuje, že „předseda Akademie věd si stěžoval ministrovi vnitra“. Jméno, které zde chybí, je akademik Josef Říman, který také není uveden v jinak velmi podrobném rejstříku osob a osobností. (Mimochodem byl to také Josef Říman, kdo se odvážil škodlivý normalizační „Lex Franz“ zrušit.)
František Houdek, Josef Říman: Od pluhu do senátu a zpátky
Galén, Praha 2017, 352 stran, ISBN 978-80-7492-309-8.
K doplnění poznávání období, kdy se formovala „věda s lidskou tváří“, a období takzvané normalizace je třeba sáhnout ještě po jiné knize. Nakladatelství Galén ji od r. 2018 nabízí v těchto kategoriích:
- životopisy,
- významní učenci,
- medicína,
- věda.
Fakta nahlížená z jiné strany
Vypravěčem a neselhávajícím pamětníkem je MUDr. Josef Říman, kromě jiného též výtečný latiník. Narodil se 30. ledna 1925, úspěšně vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Když pomineme kratší zastavení v počátcích jeho kariéry, můžeme konstatovat, že jeho celý profesní život je spojen s Československou akademií věd. Začínal jako aspirant, stal se vědeckým pracovníkem, ředitelem ústavu, který založil, vědeckým tajemníkem ČSAV, posléze jejím místopředsedou a konečně od r. 1986 do r. 1989 byl jejím předsedou. To byla – s odvoláním na antické dějiny – jeho „cesta od pluhu k senátu“. Ústav molekulární genetiky založil r. 1976 a 15 let jej úspěšně vedl. Jako cestu „od senátu k pluhu“ lze označit jeho další (vědecky úspěšné) pokračování ve výzkumu v oblasti molekulární genetiky. A sem koneckonců patří i dlouhé hodiny u psacího stroje, kdy psal definitivní verzi této knihy.
První část knihy – vlastně důkladný úvod k vlastnímu životopisu – se jmenuje Kořeny. Pojednává o širší i vlastní rodině na Těšínsku, kde prožil mládí. Dále sleduje osudy strýce legionáře, báňského inženýra, a samozřejmě též kariéru i propady svého otce Aloise Římana, vynikajícího vědce v oblasti montánních věd. Alois Říman zažil nespravedlivé pronásledování v padesátých letech, ale nakonec jako profesor Vysoké školy báňské v Ostravě se stal již r. 1952 členem korespondentem ČSAV. Nechybí ani stručný záznam o bezpráví, které provázelo polskou okupaci Těšínska.
Přes sto stran čítá kapitola K vědě. Jako absolvent protektorátního chemického kurzu se hlásil ke studiu medicíny a zahájil je v září 1945. Poválečné životní podmínky nebyly sice snadné, ale umožnily mu intenzivní studium a „fiškusování“ v ostravské nemocnici i navštěvování přednášek chemie na Přírodovědecké fakultě UK. Byl též volontérem u profesora Borovanského v Anatomickém ústavu, demonstrátorem v II. ústavu lékařské chemie a biochemie a poté pomocnou vědeckou silou v biochemické laboratoři u profesora Švejcara.
Jako Švejcarův sekundář se seznámil s Františkem Šormem a přijal jeho pozvání ke spolupráci v jednom z šesti „zakladatelských ústavů ČSAV“.
Říman věnuje pozornost počátkům ČSAV a hájí princip „purkyňovské akademie“ s pracovišti. O jeho působení, bojích, objevech a zhusta nesnadném rozhodování pojednává nejdelší, poslední kapitola Vědou. Asi tučným písmem by tu recenzent měl zdůraznit Římanovy objevy ve výzkumu retrovirů a buněčného genového inženýrství vůbec. Výčet vyznamenání a jiných poct by byl velmi dlouhý.
K drobnějším pochvalám Římanovy a Houdkovy knihy náleží i to, že autor sine ira et studio zlé věci jen konstatuje a špatně se chovající osoby nejmenuje. Čtenář se musí vyrovnat s faktem, že autor je výborný latiník a často užívá latinských citátů. Ale jinak dokáže vhodně citovat Goetha i Švejka. Má smysl pro příznačný nebo pro dobu zvláště typický detail a uvádí i překvapující fakta. Za všechny jeden příklad: Magnát Robert Maxwell se původně jmenoval Abraham Leib Hoch, byl rodákem „od Užhorodu“, a s Gustávem Husákem se proto mohl bavit bez tlumočníka. Jmenný rejstřík obsahuje víc než osm set známých i právem či neprávem zapomínaných jmen. Obšírněji či jen stručně jsou zmiňováni například Petr Bezruč, Jaroslav Heyrovský, Vilém Laufberger, Ivan i Prokop Málkovi, Jaroslav Seifert (otec a syn-chemik), samozřejmě František Šorm a Otto Wichterle, Ota Šik a přemnozí další. Více než jen zmíněni jsou tu i zahraniční nositelé Nobelových cen a vůbec otázka Nobelových cen a dalších vysokých poct.
Přestože byl autor plně vytížen vědeckou prací, jeho vysoké funkce v ČSAV jej nutně konfrontovaly s naší politickou realitou. V éře pražského jara byl na stáži v zahraničí a po návratu se musel především už jen vyrovnávat s „normalizací“. (Jako první hned po gigantické manifestaci na Letné v listopadu 1989 požádal M. Jakeše, aby odstoupil.) Pro historiky našich nových dějin je tu víc než dost závažných informací – fakta viděná z trochu jiné strany.
V červnovém Vesmíru vyšla recenze Římanovy knihy s názvem Pohled těch, kdo nezvítězili (Petr Slavíček, Vesmír 97, 384, 2018/6). Kriticky bych k němu dodal vše, co uvádím počátkem své stati – s výtkou, ale i s pochopením pro určité neznalosti všech složitých okolností. Má-li pak být „ten, kdo nezvítězil,“ pokládán za „poraženého“, pak to ale s přihlédnutím ke všem faktům nemůže být člověk, který k nám dokázal přinést základy genetického inženýrství, pomohl pro ně vytvořit české názvosloví a založil a dlouho vedl jeden z excelentních vědeckých ústavů. František Šorm má v druhdy „svém“ ústavu nejen bustu, ale je ctěn a uznáván jako otec zakladatel.
U knihy Palonkorpiové bych volil slova „dobré a zajímavé čtení“. K vysokému hodnocení Římanovy knihy bych pak ale opatrně dodal, že ovšem ne každý čtenář bude se všemi jeho názory nutně souhlasit (například vztah základního a aplikovaného výzkumu).
P. S. Mladým kritikům a zastáncům teorie o „sovětském modelu ČSAV“ bych rád připomenul pravdivý vtípek z minulého století: slovo dobrý se stupňuje: lepší a sovětský.
Autor: Jindřích Schwippel
O autorovi
Jindřich Schwippel
PhDr. Jindřich Schwippel (*1935) vystudoval archivnictví a historii na tehdejší Filosoficko-historické fakultě UK. Působil (mimo jiné) jako ředitel oblastního muzea v Chebu, vedoucí I. oddělení Státního archivu v Praze. Jako „kádrový invalida“ (po „kontrarevolučním“ působení v redakci časopisu Národní výbory) získal azyl v Ústředním archivu ČSAV, zabýval se dějinami věd a techniky, německo-českými vztahy, překládal z němčiny. Po r. 1989 přednášel na Filosofické fakultě (archivní teorii a praxi, etiku a orální historii) a stal se členem Vědecké archivní rady ministra vnitra. Nyní je členem Rady Národního filmového archivu. Publikoval též v Bulharsku, Maďarsku, Německu, Nizozemí, Polsku a Rakousku. Podílel se na dvoudílné edici Franz Kafka – amtliche Schriften a na publikaci Bohemia docta. V roce 2010 mu byla udělena medaile Za zásluhy o české archivnictví.
