Vědci Olga Lomová, Petr Slavíček, Jaroslav Petr a Marek Vácha vedli v přímém přenosu debatu o Etice ve vědecké práci. Každý ze zúčastněných se snažil svým pohledem přispět k identifikaci podvodů ve vědě. Toto téma se často nachází na pomyslné hranici, kterou je velmi obtížné popsat, protože některé méně zjevné prohřešky jsou ovlivněny vnitřním nastavením etiky. Teolog Marek Vácha upozornil, že tento etický systém je ovlivněn vnímáním dané osoby, ale je nutné nastavit jasná pravidla.
Plagiátorství
Z povahy samotné vědecké činnosti je potřeba o svých výsledcích diskutovat, a to nejen v češtině, ale také v jiném jazyce, který slouží jako univerzální dorozumívací médium pro komunikaci v daném vědeckém odvětví. Někoho může svádět, že je správné publikovat v češtině a stejný článek přeložit řekněme do angličtiny. Ale tady už začíná tenký led. Je určitě potřeba svojí práci co nejvíce rozšířit, ale každý překlad dané práce do jiného jazyka by přinejmenším měl být přizpůsobený danému publiku. Nemělo by se rozhodně jednat o pouhý strojový překlad. Vědecký pracovník má svojí práci definovanou také tím, že by měl přinášet nové poznatky, a ne jenom donekonečna recyklovat staré informace, upozorňovala sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová.
Plagiátorství není jenom případ světové vědy, jak jsme informovali například v posledním příspěvku o nárůstu plagiátorství v ruské vědě, ale i české akademické půdy. Téma plagiátorství je ale často abstraktní pojem. Pokud někteří publikaci za plagiát považují, ostatní mají názor zcela odlišný. To se ukázalo například i v kauze Martina Kováře.
Vymyšlení nebo upravení dat
Nešvar, na který se dá jen velmi těžko přijít, je fabulace, nebo dokonce falsifikace výsledků. Příkladem známým i širší veřejnosti může být chování Haruko Obogaty. Její článek o produkci kmenových buněk pomocí kyselé lázně prezentoval vymyšlené výsledky. Publikace vyšla v časopise Nature a její spoluautoři byli i dva laureáti Nobelovy ceny. Na podvod se sice přišlo, ale otázka, proč spoluautoři nechtěli tak významný objev vidět na vlastní oči, zůstává nezodpovězená.
Možná častější je ale způsob, kdy se data „pouze“ trošku upraví, aby do studie "pasovala". Výsledek je potom mnohem atraktivnější ale mnohdy odvádějící pozornost jinam, než by vedla skutečnost.
Biolog Jaroslav Petr zmínil v této souvislosti momentálně velmi přetřásanou studii o nové vakcíně na COVID-19 publikovanou renomovaným časopisem The Lancet. Přibližně tři desítky vědců otevřeným dopisem upozornily, že v rozdílných grafech byly identifikovány opakující se vzory. V současné chvíli vědci vyžadují zveřejnění původních dat a zatím není jasný verdikt, zda se skutečně jedná o fabulaci, či nikoliv.
Proč takové chování prochází bez povšimnutí?
Všichni zúčastnění v debatě se shodují na tom, že existuje velký tlak na publikační činnost, jak v České republice, tak i v zahraničí. Vědecká společnost je často nucena dojít k závěru, že lepší je nějaká vydaná práce, než žádná. Ale pochopitelně ne všichni k neetickému jednání klesnou, je potřeba nejenom příležitost, motivace, ale i osobní nastavení daného člověka.
S počtem publikací je velmi často spojen i profesní postup, který přímo souvisí se zajištěním další vědecké budoucnosti. Špatný vědec se také někdy může uchýlit k ovlivnění výsledků, například když výsledek dlouho nepřichází, ale „už měl být dávno venku“. Neetické chování ve vědě a jeho vnímání je navíc také často ovlivněno kulturními rozdíly.
Neznalost neomlouvá
Neetické chování se někdy objevuje u PhD studentů, kteří ještě nemají dostatek zkušeností a mohou být uvedeni v omyl i samotným pracovištěm, kde je problematické chování praxí. Podle průzkumu z roku 2012 bylo pouze 28,4 % českých studentů proškoleno, jak správně psát akademický text. Fyzikální chemik Petr Slavíček proto apeluje na důkladnější informovanost studentů, aby se podvodům ve vědě předcházelo.
Publikací, které jsou zasílány do odborných časopisů, je stále více a není v lidských silách všechny informace ověřovat. Další ověření již vydaného článku někým jiným zase není žádoucí, protože nelze publikovat stejnou práci dvakrát.
Všichni zúčastnění se shodují, že neexistuje univerzální návod, jak se podvodům ve vědecké publikační činnosti bránit. Je ale potřeba neustále o těchto problémech mluvit a zahrnout je i do univerzitních kurzů, které by studenti měli absolvovat. Bylo by dobré nastolit takové prostředí, kde pokud někdo plagiát nebo falzifikát rozezná, nebude se muset bát říct veřejně své podezření.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
