Loni na jaře publikovali v odborném časopise článek o nové metodě měření nahromaděné stresové zátěže. Svůj matematický vzorec teď ověřují pomocí testu, kterým astronauty „stresuje“ NASA.
„Na začátku jsme si položili otázku: Lze stres nějak jednoduše měřit? A pokud ano, dá se změřit „nahromadění“ stresu? Definice stresu jsou velmi obecné, takže když se dnes měří stres, většinou jde o vyplňování dotazníku, kam vyšetřovaný vypisuje něco, co odráží vlastní vnímání zejména psychosociálního stresu. Nebo se měří nepřímé parametry jako krevní tlak a hladina kortizolu ve slinách. Výsledek ale nevypovídá o tom, jak moc se v člověku stres dlouhodobě hromadí,“ vysvětluje Bienertová Vašků.
Se svým týmem se snaží nepřímé parametry obejít a zaměřit se na stres nahromaděný v celém organismu, navíc měřený kumulativně za určité období. Pracují s pojmem entropie, měří například množství přijatého kyslíku, vydýchaného oxidu uhličitého, tepla vyloučeného do okolí nebo vnitřní teplotu člověka. To vše je pak součástí rovnice, kterou jako metodu měření kumulativní stresové zátěže loni úspěšně představili v odborném časopise.
Aby mohla své výsledky ověřit měřením, začala vědkyně pátrat po testech, kterými by mohla zkoumané osoby vystavit stresu, aniž by sáhla k neetickým metodám. „Přes vědeckou sociální síť ResearchGate jsem zveřejnila dotaz a jedna z odpovědí mi přišla od kolegy ze Španělska. Ukázalo se, že jejich instituce přímo spolupracuje s NASA a k navození stresu používají validovaný test pro astronauty, který byli ochotni s námi sdílet,“ vzpomíná Bienertová Vašků. Po roce dopisování se domluvili na spolupráci a vědci z Brna tak mohli začít testovat svoji rovnici v praxi.
Jak vystresovat kosmonauta
Měření probíhá v laboratořích Fakulty sportovních studií MU a sama vědkyně přiznává, že se nejedná o nic příjemného. „Účastník musí sedět čtyři hodiny téměř bez hnutí, do pasu svlečený, na hlavě má masku, která měří příjem kyslíku a výdej CO2, a vyplňuje test, který se v čase zrychluje,“ popisuje.
Test NASA ale není žádnou simulací kosmického letu. Naopak, jde o velmi jednoduché otázky na principu symbolů. „Tím, jak je test jednoduchý a otázky se neustále opakují, je zároveň velmi frustrující a navozuje ve zkoumaných osobách stres,“ dodává Bienertová Vašků. Aby byly výsledky z Brna srovnatelné s těmi z NASA, musí daný člověk test absolvovat celkem šestkrát. Právě na tolik opakovaných měření ho má americká kosmická agentura kalibrovaný.
Protože je tým doc. Bienertové Vašků první, kdo stres měří, museli pro něj stanovit novou jednotku. „Nazvali jsme ji jeden Selye, podle otce moderního výzkumu stresu Hanse Selye. Je to Joule na kilogram Kelvin,“ upřesňuje vědkyně, která má k výzkumu stresu i rodinnou vazbu. Její dědeček, který jinak proslul experimenty s umělým srdcem, pracoval při dvouleté stáži v Kanadě právě ve skupině Hanse Selye a zabýval se tam zkoumáním stresu.
Nic není nemožné
Pokud se díky testu NASA potvrdí, že rovnice brněnských vědců dává správné výsledky a umožňuje spolehlivý odhad vývoje stresu u daného jedince, chce se docentka se svým týmem pustit do vývoje přístroje na měření kumulativní stresové zátěže. „Domníváme se, že náš koncept bude použitelný pro profese, kde jsou lidé krátkodobě vystaveni nadlimitnímu stresu: například piloti, vojáci nebo astronauti,“ říká Bienertová Vašků.
Se španělskou institucí podala v létě grantovou žádost. Pokud u španělské grantové agentury uspějí, pustí se do výzkumu, který by přímo financovala NASA. „Jsem součástí týmu jako vesmírná fyzioložka, což mě baví. Rodiče mi během výchovy nevzali iluze, že některé věci jsou možné, za to jsem jim moc vděčná,“ říká vědkyně s tím, že pokud projekt dobře dopadne, mohla by její skupina získat k hodnocení data přímo z NASA, například od astronautů na Mezinárodní kosmické stanici.
Není to ale její jediné vesmírné „želízko v ohni“. „Nedávno NASA oslovila veřejnost, aby se specialisté na origami pokusili na principu skládačky navrhnout speciální štít na ubytovací modul. Tak jsem to hned zadala dceři, která teď sedí doma, ohýbá papír a vymýšlí štíty. Kdo ví, třeba bude mít opravdu dobrý nápad. Důležité je nebát se a neomezovat se vlastními pochybami,“ uzavírá Bienertová Vašků.
Autor: Iveta Zieglová
Článek byl publikován v časopise Interface vydávaném Centrem pro transfer technologií Masarykovy univerzity.
