Pro špičkovou vědu je klíčová spolupráce, otevřenost a kvalita nad kvantitou, vyplynulo z debaty o excelenci ve vědě v Česku a Německu. Pozvání k diskuzi přijal Pavel Tomančák, vedoucí výzkumné skupiny v německých Drážďanech a od února 2021 i ředitel brněnského výzkumného konsorcia CEITEC, a Jelena Lange, mladá vědkyně, která si pro své postdoktorské studium zvolila Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Debatu moderovala historička Kateřina Králová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která byla sama prvním hostem přednáškové série Café Collaborations.

Pro excelenci ve vědě je klíčová spolupráce

„Dnešní věda je o spolupráci, je nemožné dosáhnout excelentních výsledků jako jednotlivec, potřebujete více expertíz,“ řekl Pavel Tomančák, který již sedmnáct let působí jako vedoucí výzkumné skupiny na Ústavu Maxe Plancka pro molekulární buněčnou biologii a genetiku v Drážďanech.

„Celá instituce zde funguje jako jeden tým, neustále hledáme synergie, jak spolupracovat a mít z toho všichni profit. Cílem není být nejlepší v Německu nebo v Evropě, ale na světě. A tento přístup bych rád přenesl do Česka,“ vysvětloval, proč se rozhodl stát ředitelem výzkumného konsorcia CEITEC a po pětadvaceti letech od studií se tak částečně vrátit do Brna.

Pavel Tomančák dnes patří k nejuznávanějším a nejcitovanějším českým vědcům v oblasti evoluční biologie. Svou vědeckou kariéru zahájil právě na Masarykově univerzitě v Brně, na doktorské studium zamířil do prestižní Evropské laboratoře molekulární biologie (EMBL) v německém Heidelbergu. Poté působil pět let na Kalifornské univerzitě v Berkeley ve skupině známého amerického genetika Geralda M. Rubina. Od roku 2005 vede vlastní skupinu v Drážďanech.

„Měl jsem ambice dělat špičkovou vědu, proto jsem mířil do zahraničí. Měl jsem štěstí, že jsem se jako první student z východní Evropy dostal do EMBL, což je mekka molekulární biologie, kde se setkávají ti nejlepší vědci a vědkyně. To pak definovalo celou moji další kariéru – získal jsem tam klíčové kontakty a síť špičkových kolegů,“ zdůraznil Pavel Tomančák.

Není to jen o financích

„Ke konci Ph. D. jsem zvažovala, že vědu opustím. Ten tlak byl obrovský,“ vzpomínala Jelena Lange, která studovala geografii v německém Hamburku a švýcarské Ženevě a pracovala jako odborná asistentka na německé univerzitě v Greifswaldu, kde se věnovala výzkumu letokruhů stromů a obnově rašelinišť. „Pak se ke mně ale dostal e-mail, že je v Praze otevřena krátkodobá výzkumná pozice v rámci velmi zajímavého projektu, který mě nadchl a rozhodla jsem se, že dám vědě ještě šanci.“

A tak v roce 2020 nastoupila jako postdoktorandka na katedru fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde od letošního roku působí jako stipendistka Feodor Lynen Research Fellowship od Nadace Alexandra von Humboldta a vede výzkumný projekt podpořený Grantovou agenturou ČR. „Můj první projekt byl krátkodobý, ale zalíbilo se mi tady a chtěla jsem tu zůstat, proto jsem hledala další zdroje financování. A to se povedlo. Nyní mám financování na tři roky a mohu se ve velmi přátelském prostředí věnovat vlastním výzkumům. Právě vědecká svoboda a pracovní prostředí jsou pro mě velmi důležité. Dostala jsem i zajímavou nabídku z Belgie, ale odmítla jsem, právě kvůli nezávislosti a otevřenému a spolupracujícímu prostředí, které zde nyní mám.“

Kompetice je součástí vědy i jejím hnacím motorem, ale neměla by být jedinou a hlavní. „Přišla jsem na krátkodobý projekt, byla jsem čerstvě po Ph. D., nikdo ode mě neměl příliš velké očekávání, a to mi pomohlo být kreativní a napsat velmi dobré projekty,“ sdílela Jelena Lange. Její výzkum se zaměřuje na vliv klimatických změn na růst stromů v subarktických a subalpinských lesích po celém světě.

Vědecká excelence je o lidech

Spojující linkou celé diskuze bylo, že vědecká excelence se utváří spoluprací špičkových vědců a vědkyň. „Vědecká excelence nemá hranice. Není to ani o financích a nejmodernějším laboratorním vybavení. Pro excelenci potřebujete špičkové mozky a spolupracující prostředí,“ shrnul Pavel Tomančák a zdůraznil, že je potřeba odstraňovat bariéry.

Což potvrdila i Jelena Lange. „Společným jazykem vědy je angličtina, takže není problém působit v cizí zemi. Komplikací ale mohou být nejrůznější administrativní úkony, například v rámci Grantové agentury je řada věcí pouze v češtině, a to je problém.“ Naopak ocenila systém grantové podpory na Univerzitě Karlově, který je určen pro studenty a studentky. „To je báječný způsob, jak získat zkušenosti pro psaní dalších grantových žádostí.“

Pavel Tomančák pak dodal, že hodnocení a financování vědy je komplikované. „Potřebovali bychom lepší hodnoticí systém. Nezáleží jen na tom, kde je to publikované, ale jaká je citovanost. Na to má vliv i vaše afiliace, pro autory ze střední a východní Evropy je těžší publikovat v prestižních odborných časopisech.“ Český systém malých krátkodobých grantů je podle něho nešťastný.

„Na Ústavu Maxe Plancka se upřednostňuje a podporuje kvalita před kvantitou. Za prvních pět let se od vás jako začínajícího vedoucího skupiny očekává, že vyprodukujete jeden až dva články, které ale definují vaši skupinu a nastaví směr vašeho dalšího výzkumu. V Česku jste financováni počtem publikací, což vede k rychlému publikování menších objevů. Je to začarovaný kruh. Kvalitní výzkum dělá kvalitní instituci, což naláká další špičkové vědce. Proto bychom vždy měli upřednostňovat kvalitu nad kvantitou,“ dodal Pavel Tomančák.

Na záznam z diskuze se můžete podívat také zde:

Autorka: Pavla Hubálková