Již delší dobu slýcháme o tom, že Čína, ve svém otevřeně deklarovaném úsilí o přeměnu z výrobní na technologickou velmoc, využívá čím dál více nekalých praktik. Často je skloňována nejasná pozice Evropy v obchodní válce Číny a USA. Ve světových i tuzemských médiích se objevují zprávy o sankcích a špionážích, ale i skandálech, ve kterých figurují čínští vědci nebo instituce. Čína je zároveň vnímána optikou celé řady kulturních stereotypů.

Nejen tyto faktory vedou k tomu, že Spojené státy, Austrálie, Evropská unie i její členské země začínají klást větší důraz na ochranu výsledků výzkumu před zneužitím konkurenčními mocnostmi. Jsou ovšem přijatá opatření dostatečně účinná a zároveň kalibrovaná na specifika čínských ambicí v mezinárodním vědeckovýzkumném prostředí?

Kolektiv autorů Ivany Karáskové, Filipa Šeboka a Veroniky Blablové se v analytické studii zaměřuje na situaci ve středoevropském prostoru. Pod názvem „Čína jako riziko pro bezpečnost výzkumu: doporučení pro akademické a výzkumné instituce“ ji na konci roku 2022 vydala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

Čínské výzkumné cíle pro 14. pětiletku

Autoři vycházejí z veřejných proklamací čínské oficiální reprezentace, která se svými ekonomickými a geopolitickými ambicemi nijak netají. Analýza v obrysech shrnuje genezi čínské strategie pro oblast STI (science, technology and innovation -věda, technologie, inovace) v kontextu doktríny „otevírání se světu“.

O tom, jak vážně to v Číně s doháněním rivalů myslí, svědčí fakt, že do vědy a výzkumu v roce 2021 investovali 2,4 % HDP s předpokladem, že v rámci probíhající pětiletky budou výdaje každoročně zvyšovány o 7 %. O dalším signálu, že Čína poprvé překonala USA v počtu nejcitovanějších vědeckých článků, jsme již v nedávné době informovali.

Srovnáním a syntézou různých oficiálních dokumentů (koncepce „Made in China 2025“, která se ocitla v hledáčku BIS, program „tisíc talentů“ či 14. pětiletý plán) určili 15 čínských priorit v oblasti STI: od umělé inteligence, integrovaných obvodů přes neurovědy a biotechnologie až po výzkum vesmíru, nové materiály a inovativní zemědělské stoje.

Tento seznam má pokrývat hlavní tahy importu preferovaných technologií do Číny i profilaci čínských vývojových či transferových center a grantových agentur v zahraničí, respektive oborové preference při lákání talentů ze Západu.

Slabá místa dosavadních ochranných opatření

Narozdíl od Spojených států hodnotí autoři dosavadní ochranná opatření výzkumu ze strany Evropské unie jako spíše opatrná, neúplná nebo nekonkrétní. Výrazně je komplikuje absence či zdlouhavá cesta k dosažení celoevropského konsenzu nebo vyvažování pozice s ohledem na širší ekonomické zájmy.

Samostatná kapitola je věnována diskusi opatření, která jsou v kontextu ochrany vývoje, výzkumu a technologií (evropského „rodinného stříbra“) uplatňována především.

Na prvním místě uvádějí tradiční kontroly a regulace exportu či zbrojní embarga. Jejich nedostatek spatřují v jisté těžkopádnosti, způsobené také dědictvím studené války – orientací na vojenský materiál a tzv. zboží dvojího užití, které může být integrováno do výroby vojenské techniky.

Tímto sítem ovšem propadá celá řada dalších znalostí, inovací a nových technologií, které podle autorů může Čína primárně využít ke své expanzi a sekundárně pro účely vojenského výzkumu, se kterým je čínská věda provázaná prostřednictvím direktivy národní bezpečnosti. Autoři v této souvislosti hovoří o vojensko-civilní fúzi. Pružnější regulaci vývozu technologií ze Západu nicméně komplikuje silná role soukromého sektoru, provázanost globálních výrobních řetězců a v případě EU také to, že exportní politiku si určují členské státy samostatně.

Z dalších nástrojů autoři uvádějí screening zahraničních investic za účelem ochrany kritické infrastruktury a citlivých dat či zamezení šíření dezinformací; zmiňují rovněž diskutabilní vízová omezení, která mohou interferovat s akademickými svobodami a negativně ovlivnit domácí výzkum. Nezapomínají ani na recentní manuály na ochranu výzkumu a vědeckých informací, které považují za relevantní nebo alespoň dílčí východiska pro formulaci komplexnějšího souboru opatření, která je třeba přizpůsobit specifikům čínské vědeckovýzkumné strategie.

Střední Evropa ve stínu: „Tady není co ukrást“

Přístup zemí střední Evropy, jmenovitě Česka, Slovenska a Rakouska, byl podle autorů donedávna určován étosem nutnosti podporovat mezinárodní spolupráci, kdy zanikala potřebnost analýzy rizik a případné lapsy byly řešeny spíše instantními nástroji. Postavení Číny jako perspektivního obchodního partnera navíc donedávna utužovaly iniciativy typu Spolupráce Čína – střední a východní Evropa (známější pod zkratkou 16+1, později 17+1), která byla po nástupu Si Ťin-pchinga začleněna do koncepce Nové hedvábné stezky (dnes Pás a stezka), na jejíž revizionistickou povahu upozornil například portál Sinopsis.

Rozsah čínského vlivu v českém akademickém prostředí autoři přibližují odkazem na zjištění australské organizace ASPI, podle níž 14 z 26 českých veřejných vysokých škol spolupracuje s čínskými univerzitami napojenými na tamější obranný sektor. Českým a slovenským specifikem je také bagatelizace významu regionu ve vztahu k zájmům mocností velikosti Číny. V analýze nicméně zazní i to, že v reakci na případy prosazování čínského vlivu je tématu zabezpečení výzkumu věnována čím dál vyšší pozornost. Což potvrzuje i současný postup Univerzity Karlovy, která přistoupila k revizi smluv s čínskými vysokými školami.

Věcnou oporou analýzy je ovšem případová studie, jejímž cílem bylo zmapovat postoje českých, slovenských a rakouských vědců, kteří byli v letech 2006–2021 zapojeni do výzkumů financovaných zčásti nebo zcela z čínských zdrojů. Pro identifikaci projektů, které navíc spadají mezi 15 prioritních oblastí čínské strategie pro VTI, autoři použili dataset vytvořený na základě dostupných údajů platformy Web of Science.

Ze 718 oslovených vědců autorům odpovědělo 63. Odpovědi jsou z pohledu autorů alarmující: 65 % dotázaných spatřuje ve spolupráci s čínskými vysokými školami či výzkumnými organizacemi pouze minimální, nebo dokonce žádné riziko. Téměř polovina (48 %) jich zároveň uvedla, že iniciátorem spolupráce byla čínská strana. Zvláště od roku 2018 lze pozorovat vzestupný trend v počtu výstupů financovaných výhradně čínskými zdroji – s největší dynamikou v Rakousku.

V České republice, která vykazuje největší nárůst počtu čínských doktorandů, bylo ve sledovaném období zaznamenáno 63 projektů tohoto typu a dalších 178 na bázi bilaterální spolupráce. Zdaleka nejčastější afiliace mezi zapojenými českými vědci byla v Akademii věd ČR.

Mezi důvody, které vědce vedou ke spolupráci s čínskými partnery, se objevují předchozí pozitivní zkušenosti s čínskými protějšky, často založené na osobní bázi. Svůj podíl mohl mít prestižní status partnera nebo smluvní závazky domovské instituce, ale také příznivé finanční podmínky. Pouze v jednotkách případů byla z hlediska ochrany duševního vlastnictví nebo etiky či bezpečnosti výzkumu spolupráce hodnocena jako problematická.

Jako „nejžádanější“ se v této souvislosti jeví projekty zaměřené na výzkum nových materiálů (26 %), chytrou výrobu a robotiku (18 %), vývoj inovativních zemědělských strojů (13 %), genetiku a biotechnologie (9 %), klinickou medicínu a zdraví (7 %) a další, převážně z oblasti přírodních věd, technologií, inženýrství a matematiky (STEM).

Doporučení pro vědce, nebo politiky?

Jaká opatření analýza akademickým a výzkumným institucím předkládá? Jejich jednotícím motivem je úprava ochranných mechanismů vědeckovýzkumné infrastruktury „na míru“ strategickým zájmům a prioritám rizikového subjektu – konkrétně Číny.

Tváří v tvář zlehčování nebo popírání problému autoři jmenují několik pracovišť, jejichž excelentní výzkumy jsou pro Čínu potenciálně zajímavé. Zmiňují VUT v Brně, jež vyvíjí implantát bezdrátově stimulující nervový systém, výzkumné centrum ELI Beamlines s jejich zařízením pro studium extrémních fyzikálních jevů, Technickou univerzitu v Košicích inovující keramické materiály nebo vídeňské BioCentrum zaměřené na editaci genu aj.

Vedle pojmenování rizikových subjektů a přizpůsobení ochrany jejich specifikům autoři navrhují rozšířit pojem „citlivý výzkum“ i na oblast nových technologií, jako je rozpoznávání obličejů pomocí umělé inteligence. Ale nejen to – do diskuse by měly být zahrnuty rovněž oblasti základního výzkumu v humanitních a sociálních vědách, ve kterých může Čína pociťovat hendikep. Velký důraz dále kladou na potřebu průběžné aktualizace kontrolních a regulatorních mechanismů v kombinaci s nově stanovenou maticí rizik.

Pro úspěšnou revizi bezpečnostní politiky v oblasti vědy, výzkumu a inovací autoři navrhují založit národní kontaktní centrum, které by danou agendu komunikovalo a poskytovalo aktérům informační a edukativní oporu. Podmínka překlenutí obecné nedůvěry a uznání rizikovosti výzkumu s čínskou účastí pak spočívá v partnerském postoji úřadů k domácím vysokým školám, výzkumným institucím a soukromým podnikům. Místo přenesení odpovědnosti a administrativní zátěže by mělo docházet ke společnému formulování problémů i návrhů funkčních procesních opatření.

Závěr: Jak prokázat rizikovost?

Obecné vnímání Číny zabarvují tradované, emočně či politicky živené stereotypy (např. Čína jako producent nekvalitního zboží), které přispívají k marginalizaci předpokladu, že východní velmoc představuje „riziko pro bezpečnost výzkumu“.

Přestože autoři upozorňují, že jejich motivací není paušalizovat ani zabraňovat spolupráci, ale poukázat na potřebu ostražitosti zejména v oblastech, které patří mezi vytyčené priority čínské vědeckovýzkumné politiky, v analýze převládá opačný tón. Ten nejlépe vyjadřuje akcentování potřeby širších a razantnějších opatření po vzoru Spojených států.

Pokud je kladen důraz na stanovení kritérií specificky zaměřených na čínské aktivity, je třeba se ptát, jaké jsou konkrétní či typické situace a případy, o kterých je řeč, a jaká je jejich četnost. V tomto směru se autoři omezují na telegrafický výčet několika mediálně známých kauz. Tím se ovšem dostávají do určitých rozporů.

Na jedné straně Čínu prezentují jako rivala samozřejmě inklinujícího k nekalým praktikám (což potvrzuje např. česká BIS), na straně druhé, jak sami přiznávají, mezi respondenty šetření výrazně převládala spokojenost se spoluprací s čínskými partnery. Tu autoři interpretují nízkou informovaností, pocitem závazku nebo obavami vědců ze společenské ostrakizace.

O čem přesně by vědci měli být informováni, jaké riziko pro jejich výzkum Čína prokazatelně představuje, už ale analýza nespecifikuje – možná to bude tématem některého z budoucích výstupů AMO nebo přidružené iniciativy CHOICE (jejímiž členy autoři jsou), jež vznikla v reakci na čínskou zahraniční politiku v oblasti střední a východní Evropy.

Pro úplnost je třeba uvést, že jedním z pěti partnerů AMO (a jediným partnerem mezinárodního konsorcia CHOICE) je National Endowment for Democracy (NED), americká nezisková nadace financovaná tamějším Kongresem, usilující od svého založení v roce 1983 o posilování demokratických institucí ve světě. Nadační granty NED jsou mimo jiné určeny čínským disidentům a organizacím bojujícím za uznání lidských práv Ujgurské menšiny a obyvatel Tibetu.

Autor: Vědavýzkum.cz (MP)

Zdroje: AMO, CHOICE, NED (1, 2), Sinopsis