„Byl jsem úplně paralyzovaný. Nechtělo se mi do dalších experimentů, protože jsem už ani nevěřil, že k něčemu budou. Cítil jsem se vyděšený, skleslý a unavený. Za další měsíc jsem si musel přiznat, že jsem na pokraji duševního zhroucení, že je to vyhoření. Byla to tíživá mlha, která se vpíjela do každého aspektu mojí existence. Skoro jsem nespal, nejedl a pil jsem obrovské množství kofeinu. Večer se k tomu přidal alkohol, abych zahnal úzkost. Dá se říct, že jsem tehdy svoje zdraví obětoval práci. Moji přátelé také tvrdě pracovali, ale měli čas na svoje koníčky. Já jsem se mezitím ztrácel ve světě, kde musím pracovat za almužnu o víkendech,“ popisuje svoje příznaky vyhoření v článku pro magazín Medium Sav Miller.

„Dnes už se ani nedivím tomu, když se říká, že 50 % doktorandů nedokončí,“ zamýšlí se dále Miller a poukazuje na to, že v akademickém prostředí panuje takové klima, které napomáhá propuknutí vyhoření. „Vypadá to, že vaše hodnota je úměrná tomu, jak moc se své práci obětujete,“ doplňuje Miller. 

Zahraniční výzkumy provedené v akademickém prostředí ukazují, že problémy s duševním zdravím jsou palčivým tématem. Tento stále rostoucí fenomén navíc postihuje více mladé výzkumníky. Ukazuje se, že až 4 z 10 mladých vědců má problémy s duševním zdravím, což může vyústit v syndrom vyhoření. Jde o vyšší číslo než u zbytku populace. Nesoulad mezi pracovním a osobním životem a tlak na publikování jsou nejvýznamnější faktory, které v tomto případě vedou ke zhoršení psychického zdraví.

Duševní nepohoda a nároky v práci

Každé povolání má svoje specifické nároky a zdroje, které ke zhoršení duševního zdraví přispívají, anebo je mohou odvrátit. Na akademické půdě výzkumníci nejčastěji zmiňují, že je drtí počet hodin strávených v práci a námaha, kterou musí vložit do dokončení úkolů. V posledních letech si vědci často stěžují, že nestíhají termíny a mimo výzkumnou práci se ještě musí zabývat administrativou. Celých 46 % výzkumníků proto musí pracovat nejen po večerech, ale i v noci.

Objem práce je tak velký, že zasahuje i do osobního života. „Publikuj, nebo zhyň" je heslo, které výzkumníky dostihuje snad i ve spánku. Vědci mají často podvědomě nastavené, že počet publikací je měřítkem úspěchu. Ukazuje se, že mladí vědci čelí publikačnímu tlaku mnohem hůře než jejich seniorní kolegové.

Specifický problém pro mladé vědce je nejistota zaměstnání. Často mají smlouvy jen na určitou dobu, a tak je jejich finanční zabezpečení nebo kariérní růst nejistý. To samozřejmě přispívá k tvorbě konkurenčního prostředí a následně to vytváří znatelný stres v práci. Tento problém je dobře znám i v českém prostředí. Šárka Lojdová se o nejistotách v doktorském studiu například zmínila v rozhovoru pro Vědavýzkum.cz. „Navrhovali jsme například, aby byli doktorandi automaticky všude zaměstnanci, tak jak je to typické u technických oborů. V této věci mezi zainteresovanými stranami nepanuje konsenzus. Některým důvodům rozumím, ale znamená to, že jsou doktorandi stále v jakémsi vakuu. Je nicméně potřeba říct, že ani všude v Evropě není běžné, že by doktorand byl automaticky zaměstnancem.“

Co přináší spokojenost v práci

Vědcům práce na druhou stranu přináší také relativně vysokou míru zadostiučinění. Často zmiňovaným pozitivem je třeba svoboda v zadaných úkolech. Akademické prostředí přináší spoustu příležitostí získat nové dovednosti, což také zlepšuje duševní zdraví. Další dobrou stránkou práce na akademické půdě je to, že vědci svojí práci věří. Vnímají skutečnost, že pokrok ve výzkumu má dopad na celou společnost.

Jinými zdroji spokojenosti je podpora kolegů a nadřízeného. Pokud je vědec v prostředí, kde se cítí uznáván a podporován, přináší mu to radost z práce.

Duševní zdraví mladých výzkumníků pod lupou

Dobrou zprávou je, že o duševním zdraví vzniká stále více studií. Poslední takový střípek zaměřený na syndrom vyhoření na akademické půdě je studie vzniklá na vlámských univerzitách. Do tohoto výzkumu se přihlásilo přes tisíc mladých doktorandů nebo postdoktorandů.

Vlámská studie upozorňuje, že kolem 40 % dotázaných mladých výzkumníků čelí riziku vyhoření. Ukazuje se, že mladí výzkumníci přistupují ke stresu v největší míře s cynickým postojem, což je také spojeno s pocitem odloučenosti a negativním smýšlením o své práci.

A co k vyhoření přispívá? Studie tvrdí, že velké pracovní vytížení ještě nemusí znamenat, že se výzkumník dostává automaticky do rizikové skupiny náchylné k rozvoji duševního onemocnění. Naproti tomu nesoulad mezi pracovním a soukromým životem a tlak na počet publikací jsou pro mladé výzkumníky určujícími faktory, které přispívají k duševní nepohodě v práci. Autoři studie také poukázali na to, že u 2 % z nich se stres projevuje jako extrémní vyčerpání a v této skupině je mnohem vyšší podíl žen.

Dalším překvapivým sdělením vlámského výzkumu je to, že dostatek svobody a velká míra autonomie v práci, které jsou obecně vnímány jako velké plus, automaticky nesnižují riziko rozvoje vyhoření.

Co udělat jinak?

Vlámská studie přinesla zprávu o tom, že mnoho mladých výzkumníků má zvýšené riziko k rozvoji syndromu vyhoření. Co ale udělat pro to, aby se na duševní zdraví v práci kladl větší důraz? Doporučením například je, aby se o problému více mluvilo. Odstraní se tak vžité stigma spojené s duševním onemocněním. Péče o duševní zdraví a osvěta v oblasti syndromu vyhoření by se také mohly stát aktivní součástí strategie dané instituce v oblasti péče o zaměstnance. Pomohlo by také, kdyby například studijní plány doktorských programů zahrnovaly i péči o duševní zdraví.

Ukazuje se, že podpora školitele je nesmírně důležitá, a pokud ji mladý vědec necítí, je to jeden z rizikových faktorů pro propuknutí vyhoření.  Dobrý školitel může pomáhat vyrovnat se i s tím, že doktorand nemá jisté zaměstnání, což je další rizikový faktor. 

Jednoznačně by také měl být v celé instituci pozitivnější přístup k dosažení rovnováhy mezi osobním a pracovním životem. Zejména poskytování péče o děti nebo dohlížení na dodržení pracovní doby jsou způsoby, jak docílit lepší spokojenosti mladých výzkumníků. Pokud jde o tlak na publikace, bylo by podle studie lepší, kdyby bylo psaní článku chápáno více jako spolupráce autorů než samostatná práce jednoho vědce.

Jak jsou na tom mladí vědci v Čechách?

Výzkum zaměřený pouze na doktorandy nebo postdoktorandy u nás neexistuje. Psychologií v oblasti akademické práce se v České republice zabývá také Kateřina Zábrodská z Psychologického ústavu AV ČR. „Získaná data nám ukazují, že čeští akademici a akademičky reportují vysokou pracovní spokojenost,“ řekla Zábrodská v rozhovoru pro Vědavýzkum.cz. Podle ní však vysoká pracovní spokojenost, kterou opakovaně ve svých výzkumech zjišťuje, neznamená, že by řada aspektů akademické práce nebyla v Česku vysoce problémová. Zábrodská také mluví o tom, že mnoho vědců není spokojeno s výší svého platu, s nízkou kvalitou akademického leadershipu a také s administrativním přetížením. „Možným výsledkem je pak třeba syndrom vyhoření. Ten je podle našich dat akutnějším a častějším problémem českých akademiků a akademiček než jiné psychické obtíže,“ doplňuje Zábrodská.

Autor: VědaVýzkum.cz (EB)

Zdroje: Frontiers in Psychology, Medium