Jednou z nejvýznamnějších přidaných hodnot rámcových programů Evropské unie je tvorba sítí a spolupráce. Jak v nedávném rozhovoru zmínil jeden z nejcitovanějších světových vědců Patrik Schmuki „Mezinárodní spolupráce hraje klíčovou roli ve výzkumu na vysoké úrovni, …“. Rámcové programy Evropské unie patří mezi celosvětově největší programy mezinárodní spolupráce ve výzkumu a vývoji. Není tedy sporu o tom, že účast v těchto programech znamená pro každý stát bezprecedentní nárůst mezinárodní spolupráce. Nedávná analýza zkoumá její vývoj v jednotlivých rámcových programech – FP 6 (2002 - 2006), FP 7 (2007 - 2013) a aktuálním Horizontu 2020.
Větší státy = více spolupráce? Záleží na úhlu pohledu.
Jen do posledního rámcového programu Horizont 2020 se zapojilo 149 států ve více než 7 500 projektech, na kterých spolupracuje více stran. Na těchto projektech se podílelo 23 664 účastníků. Od FP 6 vygenerovaly rámcové programy 5 milionů spoluprací. Jádro sítě spolupráce v rámcových programech tvoří především státy EU-15. Klíčovými účastníky v posledním rámcovém programu pak jsou největší státy unie jako Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko. Největším a nejvýznamnějším participantem v síti je Německo, Velká Británie klesla v posledním rámcovém programu až na 4. místo. Česká republika je společně s Polskem nejblíže centru sítě mezi státy EU-13. Při zohlednění velikosti zemí je ale pořadí důležitosti jednotlivých účastníků z hlediska spolupráce zcela odlišné. Před Českou republikou je 20 členů EU a Polsko doplňuje Rumunsko na chvostu tabulky. Naopak do popředí se dostalo Finsko, Slovinsko a Lucembursko.
Síť je podle analýzy více dynamická pro účastníky ze zemí EU-13, kteří mají větší sklon k navazování nových spoluprací. Co se týče celkové intenzity výzkumné spolupráce a důležitosti v síti států EU, jsou ale tzv. nové členské státy stále odděleny od EU-15. Téměř 80 % spolupráce v rámcových programech mají na svědomí státy EU-15. Rozdíly se přitom nezmírňují, spíše naopak. Jediné Chorvatsko výrazně poskočilo pořadím ve zkoumaném období. Tento výrazný posun ale způsobil především fakt, že Chorvatsko vstoupilo do Evropské unie až v roce 2013. Se vstupem do unie pak přirozeně přišla i možnost násobně většího zapojení se do unijních programů a do mezinárodní spolupráce.
Státy EU-13 nejsou oblíbenými partnery starých členů unie
Státy EU-15 se zbytkem Evropské unie nespolupracují příliš často. Z celkového počtu spoluprací jednotlivých starších členů unie zahrnuje spolupráce se státy EU-13 od 7,5 % do 13,3 %. Procentuálně nejvíce s novými státy EU spolupracuje malé Lucembursko, které se společně s Řeckem vyhnulo trendu klesající spolupráce s EU-13 mezi FP 6 a FP 7. V Horizontu 2020 opět míra spolupráce mezi těmito skupinami států mírně vzrostla, většinou se ale nedostala na úroveň FP 6.
Výběr zahraničních partnerů ale neovlivňuje pouze nabídka podporovaných programů z EU, kde se často objevovaly podmínky zahrnutí aktéra z oblasti EU-13. Podle analýzy hrají významnou roli i geografické a kulturní faktory. Evropská unie se podle autorů analýzy dá rozdělit do několika skupin zemí, které spolu navzájem raději spolupracují než s ostatními. Například Česká republika častěji spolupracuje se Slovenskem a pobaltskými státy. O českém zapojení do mezinárodní spolupráce prostřednictvím Horizontu 2020 čtěte podrobněji zde.
Autor: Vědavýzkum.cz (NS)
Zdroj: Evropská komise
