Vytisknout tuto stránku

Věda o štěstí: Jak přežít syndrom vyhoření

29. 7. 2022
Věda o štěstí: Jak přežít syndrom vyhoření

Nejnovější seriál z dílny portálu Vědavýzkum.cz představuje různorodá témata z oblasti akademické práce. Další díl ze seriálu o akademické práci se zaměřuje na neúměrný stres v zaměstnání a syndrom vyhoření. Jak se na akademické půdě projevuje syndrom vyhoření? Oslovili jsme vědce se zkušeností s duševním onemocněním. Pověděl nám, jaké to je dopracovat se k vyhoření.

burnout

Když jste blázen do svojí práce, může pro vás být velkou výzvou zaznamenat první známky, že už toho začíná být moc. A i když může být stres zdrojem motivace, přemíra negativního stresu tělo nesmírně zatěžuje. Z dlouhodobého stresu se může vyvinout syndrom vyhoření. To v praxi znamená, že dojde k naprostému vyčerpání duševních zdrojů způsobenému chronickým stresem. Většinou se projeví jako nechuť k práci, která byla předtím vnímána pozitivně. Jedinci jsou vyčerpaní, projevují se u nich úzkosti, snížení motivace k práci, časté absence nebo cynický, nepřátelský či přehnaně negativní přístup ke kolegům a spolupracovníkům. Vyhoření tedy poškozuje nejen samotného člověka, ale i celou instituci.

Kateřina Zábrodská, přední česká expertka na psychologii akademické práce, vysvětlila v nedávném rozhovoru pro Vědavýzkum.cz vyhoření takto: „Vyhoření znamená ztrátu pracovní motivace a také ztrátu schopnosti kvalitně interagovat s druhými lidmi. Takový člověk se přestává snažit odvést dobrý výkon, může se dokonce chovat toxicky, dysfunkčně. Na univerzitě to má velmi negativní vliv na studující, na kolektiv katedry i na celkovou produktivitu týmu nebo oddělení. Pokud bude na pracovišti nezanedbatelná část lidí vyhořelá, tak to pracoviště jednoduše nebude fungovat. Dalším dopadem je to, že lidé trpící syndromem vyhoření budou mít tendenci odejít jinam nebo odejít z vědy úplně.“

Skrytá cena ambicí

„Věda přitahuje lidi, kteří se chtějí dostat na kloub důležitým otázkám, ale velmi málo z nich je úplně vyřešeno. A právě velká zvědavost vás může dostat do začarovaného kruhu. Práce není hotová, dokud si vy sami neurčíte konec,“ říká Tiffany Rolle, vědecká koordinátorka, která se věnuje také studiu stresu v práci. Rolle dodává, že ve vědě je obrovská konkurence. Proto se objevují často signály, že nejste dost dobří a musíte něco dokázat.

Podle studie magazínu Nature zaměřené na akademický stres a problémy s duševním zdravím odpověděla necelá půlka dotázaných, že nedokázali vyhovět pracovním úkolům. 39 % respondentů se často cítilo fyzicky a emocionálně vyčerpáno a 45 % cítilo, že toho nedělají tolik, kolik by měli. Stres si vybírá daň na duševním zdraví. Každý pátý ze zmíněné studie přiznal, že hledal odbornou pomoc pro známky deprese a úzkostí. Další pětina uvedla, že je mrzí, že to neudělali.

„Nemohu se přestat divit, že se ve vědě pořádají konference o tom, že stres a nedostatek spánku přispívají velkou měrou k rozvoji rakoviny, ale vědci jsou všichni pod konstantním tlakem a nevyspalí. Neuvědomujeme si, jak moc lidí je na akademické půdě ochotno obětovat zdraví a rodinu pro jejich vědeckou kariéru,“ říká neuvedený profesor biomedicíny, který se účastnil výzkumu Nature.

Pandemie koronaviru zamávala s čísly

Práce z domova, výpadky s hlídáním dětí a celkové zpoždění výzkumných prací si během propuknutí koronavirové krize vybraly daň. I nyní se vědečtí pracovníci potýkají s následky chronického vyčerpání. Během roku 2020, kdy se pandemie projevila, vzrostly projevy syndromu vyhoření. Průzkum mezi členy amerických univerzit odhalil, že téměř 70 % respondentů uvedlo, že se cítili stresovaní, což je více než dvojnásobek uváděný v roce 2019.

Pro více než polovinu dotázaných to navíc vedlo k přemýšlení o změně práce nebo k předčasnému odchodu do důchodu. Dalším, a pro někoho možná ne příliš překvapivým zjištěním bylo, že ženy nesly následky pandemie hůře než muži. Uváděly totiž častěji, že se jejich pracovní zátěž zvýšila a také se zhoršila rovnováha mezi pracovním a soukromým životem.

Evropský průzkum došel k podobným závěrům. Berlínský akademický nakladatel De Gruyter provedl dva rozsáhlé výzkumy, v květnu a v říjnu. Ukázalo se, že jednou z největších změn bylo to, že se zvýšil počet hodin strávených v práci. Z velké části to bylo způsobeno také tím, že se výuka přesunula do online prostředí. Akademičtí pracovníci potřebovali totiž více času na přípravu.

Doháníme smutný trend západních univerzit

Syndrom vyhoření má vzrůstající tendenci jak v zahraničí, tak i u nás. Naštěstí u nás jsou čísla stále o něco menší. Česká studie zkoumala přímé i nepřímé souvislosti se syndromem vyhoření. Ukázalo se, že nejvýznamnějším prediktorem syndromu vyhoření byl nesoulad mezi prací a rodinným životem, pracovní nároky a nejistota udržení práce. Na rozvoji zmíněného syndromu se také podepisuje sociální komunita a nejasnost pracovních rolí. Kromě toho bylo pozorované, že zapojení v grantech může přispívat k vyhoření, protože je potřeba dodržovat dané uzávěrky a vědec je zatížen i administrativní zátěží.

Odpovědí na prevenci rozvoje syndromu vyhoření může být to, že vysoké školy budou propagovat politiku sladění pracovního a osobního života. Dalšími kroky by bylo snížení pracovní zátěže a administrativního papírování nebo i to, že se poskytnou lepší pracovní podmínky pro začínající vědce a vědkyně.

Zábava a odpočinek jako prevence

Syndrom vyhoření se vyskytne typicky na pozicích, které vyžadují velké množství nezábavných povinností, jako je například administrativa. Takové úkoly nezasytí člověka pozitivními emocemi. Pocit radosti z dobře odvedené práce přestane stačit, pokud je práce stereotypní. Zamezit vyhoření lze tak, že se dostane do rovnováhy ne příliš zábavná práce s něčím příjemným, tedy odpočinkem a činnostmi, které jsou pro konkrétního člověka emočně pozitivní.

„Jde o energetický výdej. V další části dne je nutné se věnovat činnostem, které pro nás představují naopak energetický příjem. Toto je jediná cesta, jak se vyhnout syndromu vyhoření z vyčerpání organismu. To znamená dělat ve chvílích volna to, co mě baví, uspokojuje, z čeho mám radost,“ říká Zuzana Spurná, primářka klinické psychologie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, která se zabývá prevencí syndromu vyhoření.

Zhroutil jsem se uprostřed noci

Zeptali jsme vědce, který si prošel vyhořením na to, jak se jeho stav vyvíjel a co by mu bývalo pomohlo. Respondent se po duševním zhroucení uzdravuje a akademickou dráhu zkouší znovu. Svoji zkušenost popisuje jako stres z toho, že mu pracovní úkoly přetekly přes hlavu. „Potom následovala obranná reakce. Úplně jsem zpomalil a byl jsem apatický. Dělal jsem jenom primitivní úkony. Stres z nesplněných úkolů eskaloval, končilo to kolapsem a nervovým zhroucením uprostřed noci.“

„Kromě psychického zhroucení jsem měl i fyzické projevy, tedy třes a nespavost. Kolegové si toho vůbec nevšimli, ale rozhodně by mi pomohlo, kdybychom se o tom mohli více bavit. Mohli by se třeba svěřit, že se jim to už přihodilo taky a mohli by poradit, jak se s tím vypořádali oni. Kdyby se mi to stalo znovu, určitě bych více mluvil o tom,  že stres spouští duševní nemoc. Každopádně by mi pomohla větší interakce s vedoucím. Měl se více zajímat, nebo já jsem se měl více dotazovat. Byli bychom na problémy minimálně dva,“ popisuje respondent, který má k psychickým potížím dědičné zatížení. Vzhledem k jeho povaze, a hlavně okolnostem na pracovišti, lhostejnosti vedoucího k osobním schůzkám a nejasnosti v pracovních úkolech, si navíc myslí, že se jeho zhroucení předejít nedalo.

Když se respondent zamýšlí nad otázkou, kdy byl správný čas se zastavit, odpověď nezná. Podle něj je to velmi individuální: „Signály jsou. Člověk si je uvědomuje, ale neudělá nic. Možná ani žádné varovné signály nejsou... A asi ani bod zlomu. Nicméně mi moc pomohl tříměsíční odstup od práce způsobený hospitalizací, kvalitní skupinová terapie a léky. Člověk také zjistí, že se to bez něj v práci nezhroutí. Po návratu do běžného života jsem sice hledal jiné možnosti, ale bojím se vstoupit do úplně nové profese. Pokud bych se rozhodl pro změnu svého pracovního působiště, musela by navazovat na mojí profesní historii a být mnohem lepší v rovině lidské,“ zamýšlí se respondent, který si myslí, že všechno závisí na složité kombinaci osobnosti, vnějších okolností a dispozicích jedince.

I když se teď snaží mnohem více než předtím, není lehké vytvořit ideální vztah mezi prací a osobním volnem. „Myslím, že dobrý vědec musí o své práci alespoň občas přemýšlet i mimo pracovní dobu. Nesmí to ale jít na úkor rodiny nebo mu to ukrajovat z jiných činností, které mu pomáhají duševně odpočívat.“

Odměňujme a oceňujme

„Obávám se, že vyhoření je nedílnou součástí akademické obce. Je to v tom, jak se zde definuje excelence a jak se odměňuje úspěch. Měli bychom více oceňovat a odměňovat,“ říká Desiree Dickerson, poradkyně pro duševní zdraví.

Lisa Jaremka, ředitelka oddělení pro zdraví na University of Delaware se také domnívá, že tlaky vedoucí k vyhoření jsou institucionální a je potřeba změnit akademické struktury. Měl by se změnit způsob vedení, včetně například i administrace. Kultura, která podporuje pohodu, zabrání rozvoji syndromu vyhoření. A to je nezbytné pro další generaci vědců, jenom tak budou maximálně kreativní.

 

Autor: Vědavýzkum.cz (EK)


Podívejte se také na předchozí díly ze série Věda o štěstí. První díl se zabýval spokojeností s akademickou prací. Kateřina Zábrodská také hovořila v rámci seriálu hovořila o duševním zdraví v akademickém prostředí a o opatřeních, které jednotlivé instituce mohou učinit, aby podpořili své zaměstnance.