Počet citací je klíčovým faktorem pro hodnocení vědecké činnosti. Ukazuje se ale, že výzkumná práce žen je stále příliš často přehlížená. Z toho mimo jiné vyplývá, že je pro vědkyně o něco těžší dostat se mezi špičky svého oboru na rozhodovací pozice. Jak však tato nerovnováha vzniká? Podle provedených studií v různých vědeckých oborech lze mezi ženami a muži vysledovat zřetelné rozdíly v tom, jak a proč citují. Zajímavým poznatkem je to, že muži mají sklon citovat sebe mnohem více než ženy.
„Muži odkazují sami na sebe o 56 % častěji než ženy. To ale přímo i nepřímo zvyšuje počet citací. Na každý odkaz na sebe sama se nabalí až další tři citace od jiných autorů,“ prezentuje Molly King, socioložka na Stanford University, zjištění ve své studii.
Rozhodujeme se nevědomě už podle jména
Častější citování mužských prací je i důsledkem podvědomého výběrů mužských jmen zejména u lidí, kteří se v daném oboru orientují méně. Nachází-li se výzkumník či výzkumnice na neznámé vědecké půdě, preferují toho, kdo je pro ně odrazem kvality – a vžité pravidlo je, že „patřičnou váhu má muž.“ V praxi to pak znamená, že ačkoli je práce muže a ženy v daném oboru srovnatelná, více pozornosti se věnuje té, jejímž autorem je muž.
„V akademickém prostředí, kde je žen historicky výrazně méně a na vyšších pozicích se vyskytují jen minimálně, převládá u mužů tendence citovat ženy méně často než muže. Důvodem je to, že takzvaná epistemická autorita je připisována primárně mužům, neboť to jsou oni, s kým si v našem sociokulturním kontextu spojujeme racionalitu,“ vysvětluje Jana Novák Gabrielová z Národního kontaktního centra (NKC) – gender a věda toto často nevědomé zkreslení.
Dodává dále, že této předpojatosti nečelí jen ženy, ale také další lidé například na základě svého původu. Dochází pak k prolínání různých druhů nerovností, jako je například gender, země původu nebo geopolitická lokace. „V citovanosti proto hraje svou roli i jméno. Nemusí se ani tak jednat o nějaké vědomé odmítání, ale o určitý zažitý a už v podstatě nevědomý princip, kdy jsou ženy ve vědě podceňovány. K dosažení stejného úspěchu jako muži tak musejí překonat více překážek,“ připomíná Novák Gabrielová.
Když přijde dřív žena, má smůlu
Dalším faktorem, který znevýhodňuje ženy na akademické půdě, je to, že práce muže-vědce je publikovaná dříve a rychleji než ta, jejíž autorkou je žena-vědkyně. Alespoň to tvrdí autoři studie, kteří se věnovali genderovým předsudkům v komunitě fyziků a fyziček. V rámci prací, které jsou ve stejnou chvíli v procesu publikování a jsou velmi podobné, mají tendenci získat vyšší citovanost ty, které jsou první. To by samozřejmě mohlo být v pořádku, kdyby se neukázalo, že když soutěží o prvenství v rychlosti publikování muž a žena, muž vyhraje častěji.
Zmíněný výzkum potom ukazuje, že i když se počet žen v oboru fyziky stále zvyšuje, probojovat se mezi špičky je pro ženu mnohem pracnější než pro muže. Zároveň se přišlo i na to, že jsou ženy přibližně v půlce své kariéry méně produktivní než muži. Dalším neveselým zjištěním je to, že vědeckou dráhu mnohem častěji opouštějí ženy.
„Některé zahraniční výzkumy také poukazují na to, že ženy jsou ve svém vědeckém přístupu často opatrnější. To může vést k tomu, že na jednu stranu mají stejně citací jako muži, ale méně článků, a tím i méně citací celkově,“ upozorňuje dále Novák Gabrielová. Podle ní mají ženy spíše tendenci přistupovat k prezentaci výsledků komplexněji a zveřejňovat větší části svých výzkumných výsledků. Jinými slovy: společenské nastavení často vede k tomu, že muži svoji práci rozdrobí na větší množství menších článků, což ženy nedělají. Ženy tak i z tohoto důvodu mohou mít nižší publikační výkon, a i tím nižší šanci na citovanost.
Jak dosáhnout změny? Začít u sebe
Narovnání nerovného systému, který prozatím funguje na akademické půdě, začíná ale u konkrétních jednotlivců a výzkumných týmů. Zahraniční výzkumy na téma publikačního výkonu a citovanosti doporučují věnovat také vědomou pozornost tomu, koho citujeme, jak přistupujeme k článkům od autorek nebo lidí z různých koutů světa – jiných, než je západní Evropa a severní Amerika. Marcela Linková, vedoucí NKC – gender a věda, také říká, že rovnosti v citovanosti nelze dosáhnout nějakým jednoduchým opatřením. A zdůrazňuje, že jedním z důležitých kroků vedoucích k nápravě je samotné uvědomění, že máme tendenci upřednostňovat jako více autoritativní tvrzení a zjištění mužů-vědců.
Existuje ale řada užitečných pomůcek. Dani Bassett, systémová neurovědkyně na University of Pennsylvania, popisuje jednu z cest, kterou používá její vědecký tým k tomu, aby se ve svých vědeckých publikacích vyhnul neuvědomované preferenci mužských autorů. Kvantifikují podíl vědců a vědkyň ve vědeckých článcích pomocí nástroje Gender Balance Assessment Tool. Jedná se o jednoduchý nástroj, který automaticky spočítá procento vědkyň citovaných v dané práci. „Ukážeme tím, že nám opravdu rovnost pohlaví na akademické půdě leží na srdci. Nemusíme složitě vyjednávat s vládami. Stačí, když začneme sami u sebe,“ zakončuje Bassett.
I čeští vědci a vědkyně v některých tuzemských výzkumech zmiňují odlišné zacházení ze strany odborných časopisů u osob, jejichž jména znějí jinak. „Každý může přispět ke změně prostředí nejen ve vědě, ale i ve společnosti svým osobním přístupem. Měli bychom si uvědomovat, v jakém postavení jsme a jak můžeme podporovat změny, které se dějí. Dále můžeme osobně prosazovat, aby se dala institucionální kultura do pohybu směrem k větší rovnosti. Klíčová je ale pořád změna celkového nastavení systému vědy a výzkumu a jeho větší transparentnost,“ dodává Jana Novák Gabrielová.
Autor: Vědavýzkum.cz (ED)
