Většina z nás, dlouholetých badatelů, má své šťastné objevy, které ukázaly původně nezamýšlenou cestu k cenným výsledkům. Lze však kvantifikovat, jak často k nezamýšleným objevům dochází na základě analýzy velkých dat z publikací? S tím si dovolím polemizovat.
Každý z nás pravděpodobně dokáže na požádání vyjmenovat několik slavných náhodných objevů, které znamenaly revoluci v pokroku vědy: Becquerelův uranový minerál zapomenutý v zásuvce vedl k objevu radioaktivity nebo plíseň, která se usadila na Flemingově preparátu, vedla k vývoji antibiotik.
Fenomén „šťastné náhody“, též označované jazykolomným cizím slovem „serendipity“, mě velmi zajímá, proto jsem zbystřil při pohledu na titulek zpráv na webu časopisu Nature, jenž hlásal: „Jak často se stávají neočekávané objevy? Častěji než si myslíte“. Článek referuje o výzkumu, který měl za cíl zjistit, jak často se odchylují publikované výsledky projektů od původního zaměření. Jednalo se konkrétně o biomedicínský výzkum financovaný americkým NIH (National Institute of Health), tedy mimo fyzikální vědy, kterými se zabývá náš časopis, ale snad to nebude vadit. „Hora“ dat, ze které autoři studie „těžili“ (data mining), byla skutečně obrovská – čítala 1,2 milionu publikací vzešlých z 90 tisíc projektů!
Není divu, že bylo nutno si přizvat na pomoc „strojové učení“ a natrénovat jej k analýze témat (kategorií) skrytých ve zkoumaných článcích. Nakonec po různých korekcích, například vyloučení velmi blízkých kategorií (malých odchylek), došli k závěru, že 58 % článků obsahuje alespoň jednu nepředpokládanou kategorii!
Z mé osobní zkušenosti se zdá pochybným předpoklad, že výskyt neočekávané kategorie v článku znamená nějaký náhodný objev během práce na projektu. Možná ale, že v biomedicínském výzkumu, to může do jisté míry platit, nevím. Já bych odhadoval, že spíše než k nečekanému objevu došlo k tomu, že navržený výzkum se ukázal neprůchozím, příliš náročným pro navržený tým a rozpočet, či méně perspektivním než poněkud jiný směr postupu. Určitým posunem řešených úkolů a zaměření se pak badatelé snaží optimalizovat výstupy a uspokojit grantovou agenturu.
Výzkumný tým stojící za diskutovanou studií si je vědom, jak řekl pro Nature jeho zástupce O. Yaqub (biochemik zběhlý k sociálním vědám, který získal na tyto výzkumy ERC grant), že se zatím pouze „dotýkají povrchu“ problému. Dále prý chtějí zkoumat: „jak často výzkumníci z různých oborů přímo referují o serendipitě ve svých publikacích a jaký je jejich postoj k této otázce.“
Podle mě však většina publikací vůbec nepopisuje to, co se děje po cestě k získání prezentovaných výsledků, tedy kromě povinného popisu metodiky. Pokud publikace těží z vlivu šťastné náhody, je to obvykle prezentováno jako promyšlený postup, což má zvýšit prestiž autorů a zapůsobit na recenzenty. Šťastné objevy jsou pak dobrým námětem na vyprávění mezi kolegy, případně se po letech dostanou do nějakého rozhovoru či vzpomínek. Mám prostě pocit, že ta velká data nemohou věrohodně vypovídat o tak intimním okamžiku, jako je šťastný objev, skoro nic – natož aby kvantifikovaly, jak často se děje.
Dr. Yaqub však postupuje systematicky: už dříve zavedl „taxonomii“, která je zajímavá. Rozlišuje 8 typů serendipity:
- Cílený výzkum vyřeší neplánovaný problém;
- cílený výzkum vyřeší plánovaný problém neočekávanou cestou;
- základní výzkum vyřeší aktuální problém;
- základní výzkum umožní vyřešení pozdějšího problému;
- rozvoj teorie učiní serendipitu patrnou určitému badateli;
- serendipita se zjeví pouze badateli s potřebnými dovednostmi, technikami a vlastnostmi;
- serendipita může vzejít z metodologických odchylek, chyb a nehod;
- serendipita se zrodí v síti spolupracovníků.
Já bych dával největší šanci postupu (f) a (g), který vyžaduje soustředěného a zkušeného vědce, který zná perfektně příslušný experiment, metodiku i možné artefakty, je pozorný a zvídavý.
Z toho, co se o šťastných objevech píše, se zdá, že mohou nastat jak během cíleného výzkumu, tak během necíleného, základního bádání. Citlivá je hlavně následující fáze, která by měla vědci umožnit objev „kapitalizovat“, čímž se myslí jeho prozkoumání a rozvinutí k užitečným poznatkům a potažmo k publikacím či dokonce produktům. V tom vidím kámen úrazu: minimálně je třeba zajistit, aby badatel nebyl tak svázán podmínkami projektů a tlakem na výkon, že mu nezůstane ani skulinka časoprostoru na ono rozvinutí objevu.
Kultivujme tedy vědecké prostředí, aby bylo úrodnou půdou pro šťastné objevy!
Autor: Jan Valenta
Text je upravenou verzí Úvodníku Čs. časopisu pro fyziku č.1/2025
Příspěvky z rubriky Názory nevyjadřují názory a postoje redakce.
Zdroje:
Y. Aslan, O. Yaqub, B. N. Sampat, D. Rotolo: Unexpectedness in medical research. Research Policy 53, 105075 (2024).
O. Yaqub: Serendipity: Towards a taxonomy and a theory. Research Policy 47, 169 (2018).
