Proč je Ministerstvo pro vědu a vysoké školy zbytečné

Jeho rozhovor je uveden slovy:

Ministr pro vědu, výzkum a inovace Marek Ženíšek jde do finále. Se svou funkcí i s návrhem zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu. Zákon by měl jít 15. dubna 2025 do druhého čtení ve Sněmovně. Co konkrétního přinese či nepřinese? Má smysl, nebo potřebujeme radikálnější návrh s Ministerstvem vědy a vysokého školství?

Rozhovor s Markem Ženíškem

Marek Ženíšek: Udělám „super hřiště se super povrchem a osvětlením”, ale někdo na něm musí hrát

Ministr pro vědu, výzkum a inovace Marek Ženíšek jde do finále. Se svou funkcí i s návrhem zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu. Zákon by měl jít 15. dubna 2025 do druhého čtení ve Sněmovně. Co konkrétního přinese či nepřinese? Má smysl, nebo potřebujeme radikálnější návrh s Ministerstvem vědy a vysokého školství? V rozhovoru pro VědaVýzkum.cz se dotkne i otázek, jak k nám lákat vědce z USA a jakou funkci nabídl Tomáši Mikolovi. 

Nejdříve k tomu radikálnímu záměru ministra Ženíška zřídit Ministerstvo vědy a vysokého školství, pod nějž by podle jeho názoru „měla spadat i Akademie věd, což by se setkalo s velkým odporem, pochopitelně, ale nedává smysl, aby stála mimo.“ 

Zastánci ministerstva často argumentují příklady ze zahraničí – z Německa, Rakouska či Francie. Jenže realita v těchto zemích je složitější a zcela jiná, než u nás.

Skutečné plnohodnotné ministerstvo pro vysokoškolské vzdělání a výzkum je jen ve Francii. Je to dáno tím, že ve Francii je výzkum soustředěn do Národního střediska vědeckého výzkumu (Centre National de la Recherche Scientifique) zřízeného státem, jež je v současnosti největší organizací základního výzkumu v Evropě. Více než jedenáct set ústavů, laboratoří a dalších jednotek je navíc velmi těsně, personálně, organizačně i geograficky propojeno s univerzitami a tvoří s nimi společné výzkumné jednotky. V takovém prostředí má Ministerstvo pro vysokoškolské vzdělání a výzkum smysl.

V Německu žádné takové ministerstvo neexistuje, protože tam jsou vysoké školy zřizovány a financovány zemskými vládami. Federální Ministerstvo pro vzdělání a výzkum žádnou výzkumnou organizaci neřídí. Čtyři velké a špičkové německé výzkumné organizace, Společnosti Maxe Plancka a Fraunhofera a Společenství Helmholtze a Leibnize i největší německá grantová agentura DFG (Deutsche Forschungemeinschaft) jsou soukromé právnické osoby (zapsané spolky) financované společně federálními a zemskými vládami. Ministerstvo pro vzdělání a výzkum pro ně funguje jen jako kapitola federálního rozpočtu, přes něž část dohodnutých prostředků získávají.

V Rakousku také neexistuje žádné ministerstvo pro vysokoškolské vzdělávání a výzkum. Vysoké školy jsou financované zemskými vládami a výzkum spadá pod Spolkové ministerstvo pro ženy, vědu a výzkum (vysoké školy jsou v Rakousku financovány na federální úrovni, zmíněné spolkové ministerstvo je nadřízený orgán rakouských univerzit, jak redakci informoval Stefan Ratschan, pozn. red.) 

Není žádný racionální důvod pro přesun odpovědnosti za organizaci a financování našich veřejných vysokých škol v oblasti vzdělávání i vědy a výzkumu z MŠMT na nově vzniklé ministerstvo. A neexistuje jediný argument, proč by po takovém riskantním kroku měly vysoké školy fungovat lépe. Ministr Ženíšek si zřejmě neuvědomuje, jak složitý je systém financování výuky a výzkumu na vysokých školách a jak kvalitně musí být personálně i organizačně zajištěn. Ignoruje tím zlaté pravidlo zodpovědného politika, které praví: Nerušit to, co funguje.

Stejně tak neexistuje racionální argument, proč by pod nové ministerstvo měla „spadat i Akademie věd“, byť Ženíšek nespecifikuje, co myslí pod slovem „spadat“. Nechtěl bych mu podsouvat záměr, který – jak doufám – nemá. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem v letech 2009–2013 byl svědkem snahy určité malé části akademické reprezentace (i když drtivá většina vysokých škol tehdy Akademii věd podpořila), některých představitelů podnikatelského prostředí a zejména politiků zrušit Akademii věd na základě hrubě nepravdivých argumentů – jako že byla vytvořena podle sovětského vzoru, nebo že výzkum se ve světě dělá pouze na univerzitách – rád bych připomenul základní fakta o Akademii věd.

Její existence je zakotvena v zákoně č. 283/1992 Sb. o Akademii věd České republiky, který stanoví:

§ 3

(1) Akademie je organizační složkou České republiky; její činnost je financována ze státního rozpočtu České republiky.

(2) Akademie má pro rozpočtové účely postavení ústředního orgánu České republiky a zřizuje jménem České republiky pracoviště jako veřejné výzkumné instituce. Prostředky pro ni se rozpočtují v samostatné kapitole státního rozpočtu České republiky.

Akademie věd je stejně jako ministerstva organizační složkou státu a pro rozpočtové účely dokonce ústředním orgánem ČR a nelze ji tedy v rámci platných zákonů podřídit jiné organizační složce. Samotné ústavy Akademie věd jsou samostatné právnické osoby, které se řídí zákonem 341/2005 Sb., který vychází z toho, že mají své zřizovatele. Tím se liší od veřejných vysokých škol, které zřizovatele nemají, neboť jsou zřizovány zákonem. Zákon 341/2005 Sb. vůbec nepřipouští možnost, že by nějaká veřejná výzkumná instituce neměla zřizovatele, nebo že by se její zřizovatel mohl měnit.

Věřím proto, že žádnou vládu nenapadne absurdní myšlenka zrušit Akademii věd jako organizační složku státu. Takový krok by nevyhnutelně způsobil legislativní chaos a vyvolal by velmi silnou kritickou odezvu v zahraničí – zejména ze strany Evropské unie – protože by byl našimi zahraničními partnery vnímán jako nelegitimní a nepochopitelný. Ústavy Akademie věd, které jako právnické osoby zřizuje Akademie věd coby organizační složka státu, jsou zapojeny do stovek mezinárodních spoluprací, včetně programů Evropské unie. Její zrušení by proto vážně ohrozilo podstatnou část českého i mezinárodního výzkumu.

Zřízení ministerstva pro vědu Ženíšek obhajoval argumentem, že výdaje na výzkum, vývoj a inovace jsou poskytovány z celkem 16 kapitol státního rozpočtu. To však není nijak výjimečné – naopak, podobné uspořádání je běžné i v zahraničí a dosud nikoho nenapadlo, že by všechny tyto výdaje měly být soustředěny do jediné rozpočtové kapitoly.

Ukažme si to na příkladu Ministerstva zdravotnictví. To má v rozpočtu na letošní rok 800 milionů tzv. institucionální podpory a 1,26 miliardy účelové podpory. Ministerstvo je přitom zřizovatelem několika státních příspěvkových organizací, například IKEMu a Státního revmatologického ústavu. Těch 800 milionů institucionální podpory jde převážně na platy jejich zaměstnanců a 1,26 miliardy účelových prostředků je určeno na činnost Agentury pro zdravotnický výzkum (AZV), organizační složky státu v přímé působnosti Ministerstva zdravotnictví. Bylo by zjevně nesmyslné, aby prostředky na platy zaměstnanců organizací zřízených Ministerstvem zdravotnictví a na činnost AZV poskytovalo Ženíškovo ministerstvo. Logicky by měla financování zajišťovat ta organizační složka státu, která danou organizaci zřídila. 

A nyní k návrhu nového zákona. Ministr Ženíšek ho chválí slovy:

„Zákon je připraven a mnohé mění k lepšímu. To, že mám ještě daleko větší ambice, neznamená, že bych tuto normu neměl podpořit. Zákon řadu věcí zlepší. Ten, kdo říká, že je zbytečný, ho nečetl. Já se s ním ale ztotožnil a dostal ho dokonce mezi 16 priorit této vlády do konce volebního období. Jsem optimista, že se ho podaří schválit, ale stát se může cokoliv.”

Ženíšek mluví o novém zákonu, ale jeho návrh se od stávajícího znění liší primárně jen v zásadním přečíslování jednotlivých paragrafů, nic skutečně zásadně nového nepřináší. Jediná změna, byť ne radikální, kterou považuji v souladu s názorem ministra Ženíška za užitečnou, je zavedení tzv. systémové podpory, která doplnila současné formy institucionální a účelové podpory. Jde o financování oblastí jako mezinárodní spolupráce, placení mezinárodních příspěvků do mezinárodních organizací, placení sdílených činností, popularizace či právě provoz testovacích a experimentálních infrastruktur, které jsou ve stávajícím znění neorganicky součástí buď institucionální nebo účelové podpory.

Zákon jako celek je ve skutečnosti legislativní monstrum, které nemá ve světě obdoby a na 70 stranách obsahuje převážně ustanovení, která nepatří do zákona, ale do podzákonných norem. To se ovšem týká i stávajícího znění zákona 130/2002 b. Příkladem toho je tvrzení ministra Ženíška:

„Zákon přináší snížení administrativy, vyjasňuje otázky, na co se smí použít institucionální podpora. Doteď třeba instituce nevěděly, zda ji smí použít na sandbox (nástroj, který umožňuje podnikům ověřit si u nových technologií a produktů, že splní veškeré regulatorní požadavky, pozn. red.). Zákon zjednoduší uživatelům žádost o grant, protože zavádí pro poskytovatele povinnost využívat informační systémy pro administraci, tuto povinnost bude mít i MŠMT.”

Uvedené otázky mají řešit normy jednotlivých poskytovatelů, jimiž jsou ministerstva, GA ČR, TA ČR a Akademie věd, nikoliv zákon. Jestliže bude například GA ČR chtít v ustanovení v § 66 Vyhlášení výzvy k podávání návrhů projektů

(1) Poskytovatel uveřejní prostřednictvím informačního systému výzkumu, vývoje a inovací předběžné oznámení o vyhlášení výzvy k podávání návrhů projektů nejméně 30 dnů před předpokládaným vyhlášením výzvy k podávání návrhů projektů.

změnit číslo 30 na třeba 25, bude se kvůli tomu muset měnit zákon a postihne to navíc všechny poskytovatele, i ty, kterým to bude vadit. Nebo kdyby chtěla vláda změnit počet členů svého odborného orgánu ze 16 na 15, zase se bude muset měnit zákon. To je zjevný nesmysl.

Zákon zavádí pojem transfer znalostí a na 70 stranách je tento pojem použit celkem 224krát, vždy za slovem „inovace“. To je další nesmysl – transfer znalostí nelze dávat na stejnou legislativní úroveň jako výzkum, vývoj či inovace. Je to přirozená součást výzkumu, ale nelze ji samostatně finančně podporovat. Ženíškovo odůvodnění

„Doposud nebylo v žádném legislativním dokumentu uvedeno, že výsledky nemají končit jen publikací, ale mají vést k aplikacím, že je to úkol institucí. Bylo snahou toto zviditelnit, protože doposud se transfer moc nedařil.”

ilustruje jeho zásadní nepochopení smyslu vědy a výzkumu. Tím nejsou aplikace, ale ani publikace, ale touha po poznání. Ta byla a je hnacím motorem veškerých moderních technologií, čím zásadnější technologická inovace, tím delší doba od samotného objevu k jeho praktickému využití.

Letos si připomínáme 100 let od vzniku kvantové mechaniky, která vznikla z touhy pochopit podivné chování atomů a bez níž si dnešní technologie neumíme představit. Ani dnes nemají výsledky výzkumu vést přímo a rychle k aplikacím, protože mnohdy se to praktické využití objeví až po delší době. Příkladem mohou být dnes tak módní kvantové technologie, kvantové počítaní či kvantová kryptografie, které vznikly v roce 1965 z teoretických prací Johna Bella, jež se zdály být čistě matematickými hříčkami a trvalo 40 let, než se staly předmětem aplikovaného firemního výzkumu a 57 let, než za jejich rozvoj získali v roce 2022 John Clauser, Alain Aspect a Anton Zeilinger Nobelovu cenu za fyziku. I my máme dnes Národní kvantovou strategii. 

Kouzlo nechtěného

Kromě spousty zbytečného balastu zákon přináší jednu nebezpečnou změnu, kterou je do zákona zaveden nový pojem „koncepce poskytovatele“, jimiž jsou ministerstva, Akademie věd, GA ČR, TA ČR a Úřad vlády. Kouzlem nechtěného má být součástí koncepce poskytovatele také „zjednodušování administrace a snižování administrativní zátěže“, tedy pravý opak toho, co koncepce do zákona zanášejí. Zatímco v platném znění zákona 130/2002 Sb. pojem „koncepce poskytovatele“ není, nový zákon ho ve zjevné snaze zjednodušit administraci a snížit administrativní zátěž zavádí, a to absurdním podrobným výčtem požadovaných náležitostí, mezi nimiž vyčnívají všemi byrokraty tak oblíbené indikátory pro průběžné monitorování a zhodnocení plnění cílů podpory.

§ 4

Koncepce poskytovatele

(1) Poskytovatel je povinen zpracovat koncepci výzkumu, vývoje, inovací a transferu znalostí poskytovatele (dále jen „koncepce poskytovatele“). V případě ústředního správního úřadu, jehož program realizuje Technologická agentura České republiky, je koncepci poskytovatele povinen zpracovat tento ústřední správní úřad.

(2) Koncepce poskytovatele obsahuje na období nejméně 5 let

a) cíle podpory v působnosti poskytovatele,

b) věcné zaměření podpory,

c) předpokládané náklady,

d) opatření k realizaci koncepce poskytovatele,

e) indikátory pro průběžné monitorování a zhodnocení plnění cílů podpory a hodnocení dopadů.

(3) Koncepce poskytovatele musí být zpracována v souladu s národní politikou a

s ohledem na

a) podporu rozvoje partnerství ve výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí mezi veřejnou správou, podnikateli a neziskovými organizacemi,

b) podporu transferu znalostí,

c) rozvoj lidského potenciálu a rovných příležitostí a zákaz diskriminace,

d) etiku výzkumu, vědeckou integritu a dobrou vědeckou praxi,

e) ochranu bezpečnostních zájmů státu a institucionální odolnost,

f) zjednodušování administrace a snižování administrativní zátěže, a

g) principy otevřené vědy.

(4) Koncepci poskytovatele schvaluje vláda po projednání Radou pro výzkum, vývoj, inovace a transfer znalostí. Poskytovatel zveřejňuje koncepci poskytovatele na svých internetových stránkách.

Na koncepci poskytovatele je navázána další byrokratická zbytečnost

§ 5

Dlouhodobá koncepce rozvoje výzkumné organizace

(1) Dlouhodobou koncepci rozvoje výzkumné organizace (dále jen „koncepce výzkumné organizace“) je povinna zpracovat výzkumná organizace, která je příjemcem institucionální podpory nebo která o institucionální podporu žádá.

(2) Koncepce výzkumné organizace obsahuje na období 5 let

a) poslání výzkumné organizace a její základní rozvojové cíle

1. v oblasti výzkumu, vývoje, inovací a transferu znalostí,

2. v oblasti spolupráce s orgány veřejné správy, podnikateli a neziskovými organizacemi,

b) předpokládané náklady,

c) opatření k rozvoji lidského potenciálu, zejména k zajištění rovného zacházení, rozvoji kariéry výzkumných pracovníků, výzkumných pracovníků v rané fázi kariéry a výzkumných pracovníků po přerušení kariéry, slaďování osobního a pracovního života, na podporu mobility a návratové politiky výzkumných pracovníků a jejich začleňování do výzkumných týmů po přerušení kariéry,

d) opatření k dodržování etiky výzkumu, vědecké integrity a dobré vědecké praxe,

e) opatření k realizaci koncepce výzkumné organizace,

f) opatření k realizaci otevřené vědy,

g) indikátory pro monitorování rozvojových cílů výzkumné organizace.

(3) Koncepce výzkumné organizace musí být zpracována v souladu s národní politikou a koncepcí poskytovatele institucionální podpory.

(4) Koncepci výzkumné organizace schvaluje poskytovatel institucionální podpory. Výzkumná organizace zveřejňuje koncepci výzkumné organizace na svých internetových stránkách. Výzkumná organizace na svých internetových stránkách koncepci výzkumné organizace nezveřejňuje, jestliže by tím porušila ustanovení § 7 odst. 1.

Nejde však jen o zbytečnou administrativní zátěž, ale tím, že koncepce poskytovatele schvaluje vláda, se otevírá cesta k tomu, aby vláda určovala, co mají výzkumné organizace dělat. To by bylo kontraproduktivní, protože jenom svobodné bádání přináší zásadní pokrok.

Koncepce činnosti dané organizace má samozřejmě smysl, ale jen za předpokladu, že vychází z její reálné činnosti a nenaplňuje jen představy byrokratů. Tak je například formulovaná Koncepce rozvoje činnosti Akademie věd České republiky, (Schválená na LX. zasedání Akademického sněmu AV ČR dne 13. 12. 2022).

Ženíškovo ministerstvo – růst byrokracie a zbytečné výdaje

Závěrem lze říci, že zřízení nového ministerstva vědy a vysokého školství by bylo  zbytečné, potenciálně škodlivé a mohlo by přinést více problémů než užitku. Jeho vznik by obnášel nejen vytvoření nové organizační struktury, ale i nábor stovek úředníků, zajištění provozního zázemí a nastavení nových procesů. To vše by si vyžádalo nemalé finanční prostředky – ty by přitom mohly být mnohem smysluplněji využity přímo na podporu vědy a zlepšení podmínek na vysokých školách. Namísto vytváření nového úřadu je třeba posílit a lépe koordinovat již existující instituce. Věda není výsostným územím jednoho úřadu, ale mozaikou spolupráce, rozmanitosti a odbornosti. A právě tuto rozmanitost bychom měli podporovat – ne ji potlačovat nepromyšlenou centralizací.

Autor: Jiří Chýla

Příspěvky z rubriky Blogy a komentáře nijak nevyjadřují názory a postoje redakce.