Ačkoliv úspěch ve vědecké kariéře se často přisuzuje kvalitě práce a originalitě myšlenek jednotlivce, realita bývá složitější. Kolektiv autorů z britského institutu Research on Research Institute publikoval v červnu 2025 článek, který přináší další empirickou podporu pro důležitý fenomén vědy, o němž se už dlouho diskutuje: Matoušův efekt.
Preprint kolektivu autorů z Reserach on Research Institute (RoRI) si můžete přečíst zde.
Co je Matoušův efekt?
„Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Matouš 25:29).
Matoušův efekt ve vědecké činnosti pojmenoval sociolog vědy Robert K. Merton v roce 1968. Základní myšlenka vychází z výše uvedeného biblického citátu, ale je aplikována na svět vědy. Vědci, kteří již mají určitou prestiž nebo uznání, s větší pravděpodobností získají další ocenění, granty či pozornost, bez ohledu na skutečnou kvalitu jejich nové práce. Ve světě vědy se to může projevit třeba takto:
- Ten, kdo publikoval hojně citovaný článek, má větší šanci, že bude citován i nadále. Jak poznamenává fyzik Matjaž Perc: „Zdravý rozum říká, že zásluhy by měly být uznány tam, kde zásluhy existují; avšak vědci často citují článek jen proto, že už byl v minulosti hojně citovaný“.
- Tomu, kdo má „jméno“, bude recenzenty podvědomě „nadržováno“.
- Ten, kdo jednou uspěl s grantem, má větší šanci získat další.
Empirická data tyto mechanismy skutečně potvrzují. Výše zmíněná studie RoRI analyzovala přes 100 tisíc grantových žádostí z Evropy a Severní Ameriky. Její výsledky ukazují, že výzkumníci, kteří získali granty brzy, měli významně vyšší šanci uspět i později.
Vědecká reputace se často šíří ne lineárně, ale nadproporcionálně, tj. její růst se stále zrychluje. To v praxi znamená, že malý rozdíl na začátku kariéry může působit obrovské rozdíly v pozdějších letech. Data ukazují, že pokud dva výzkumníci mají na začátku podobnou kvalitu práce, ale jeden získá grant a druhý ne, jejich kariérní trajektorie se rozcházejí. A to nikoli kvůli schopnostem, ale kvůli Matoušově efektu.
A co opačný směr? Pomůže neúspěch posílit?
Dalo by se namítnout, že platí i další rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Jinými slovy, dá se též očekávat, že vědci, kteří narazili na překážku (například odmítnutý grant), mohou být později úspěšnější, motivovanější a odolnější. Tento tzv. setback effect byl ve studii RoRI také ověřován, ale s jedním zásadním závěrem: neplatí obecně. Ukazuje se, že neúspěšní žadatelé, kteří přece jen později znovu požádají o grant, tvoří specifickou skupinu: jsou to ti nejlepší z neúspěšných. Tedy neplatí, že neúspěch posílí, ale že jen ti nejodolnější se znovu pokusí získat další granty.
Proč by to mělo zajímat grantové agentury a univerzity?
Z těchto poznatků plynou zásadní důsledky:
- Brzký úspěch má dlouhodobé důsledky. Pokud chceme rovnější šance, musíme podpořit i ty, kteří byli blízko, ale neuspěli.
- Podpora „těsně neúspěšných“, kterých se v případě grantů GA ČR v České republice objevuje poměrně hodně a často jsou odmítnuti s tím, že sice mají vysoce kvalitní projekt, ale bohužel na ně nezbyly peníze, může pomoci předejít nechtěnému odlivu talentů.
- Transparentní pravidla, anonymizace a menší důraz na reputaci (nebo dokonce formální vědecko-pedagogické hodnosti, ale to už je jiná kapitola), aby rozhodování nebylo zacyklené ve „slávě minulosti“.
Příkladem možných důsledků současného způsobu rozhodování o grantech může být i případ Tomáše Mikolova, který po návratu do České republiky čelil opakovaným neúspěchům při žádostech o granty, což jej nakonec přimělo opustit akademickou půdu v Česku. Pokud systém grantového financování odrazuje i výrazné talenty s mezinárodní reputací, je na místě se ptát, kolik dalších (méně viditelných) vědců podobným způsobem ztrácíme. Právě tomu by se dalo předejít cílenou podporou těch, kteří sice neuspěli, ale mají potenciál. Některé agentury už tímto směrem jdou. Cestou mohou být tzv. „bridge grants“ pro kvalitní, ale neúspěšné žadatele, které umožňují zachovat tempo a rozjetý rytmus do dalšího období, kdy lze granty znovu podávat. Tento typ podpory by mohl pomoci předejít tomu, aby schopní výzkumníci vypadli z vědeckého „ekosystému“ jen kvůli jednorázovému neúspěchu a možná by byl ke zvážení i u našich grantových agentur.
Co z toho plyne pro výzkumníky?
Z hlediska strategie jednotlivce to znamená:
- Začít co nejdříve. Stejně jako u jevů s „efektem složeného úročení“ i ve vědecké činnosti platí, že rané úspěchy se kumulují a mohou výrazně ovlivnit další kariéru.
- Neúspěch není nutně známka (ne)kvality. Je to součást vědeckého života a jeden z mezikroků.
- Nepropadat znechucení při prvním neúspěchu. Grant nezíská každý napoprvé, ale má smysl podávat žádost znovu. I „těsně neúspěšné“ návrhy mohou mít šanci při další příležitosti.
I když Matoušův efekt ukazuje na zásadní význam reputace, minulých úspěchů a viditelnosti, klíčovým základem vědecké dráhy zůstává poctivá a kvalitní práce. Je to právě ona, která umožňuje počáteční úspěch vytvořit – a k této cestě neexistuje žádná zkratka.
Autor: Ondřej Machek
Příspěvky z rubriky Názory nevyjadřují názory a postoje redakce.
