Dawn Norris: Horníci nechtějí po ztrátě zaměstnání jen nečinně sedět

Jaké jsou hlavní cíle vašeho  výzkumu o hornících?

Chceme zjistit, jak se končící horníci vypořádávají se ztrátou práce. Kam směřují jejich další kariérní kroky, jak se cítí a co jim pomáhá nebo naopak překáží při přechodu z průmyslu, který upadá. Chceme se dozvědět,  co pro ně práce znamenala a jaké bylo její opuštění nebo ztráta. Chceme získat informace, které by mohla využít místní komunita, firmy i veřejná správa. Naše data by měla sloužit jako určitý návod, který by mohl pomoci v transformaci i v jiných pracovních odvětvích.

Na projektu pracujete s kolegyní Nicole Horákovou Hirschler. Jak jste se ke studiu odcházejících horníků dostaly?

Nicole se už dříve věnovala výzkumu o hornících, kteří často odcházeli z regionu do jiných zemí, aby mohli v této profesi pokračovat. Studovala, kam odešli a co dělají. Já jsem působila v USA, kde jsem dělala výzkum o ztrátě zaměstnání a identity. Spolu jsme se potkaly před dvěma lety v Praze, kde jsem díky Fulbrightovu stipendiu prováděla výzkum o ztrátě zaměstnání znalostních pracovníků – právníků, účetních, učitelů apod. (více si o výzkumu můžete přečíst ZDE, pozn.red.). Po čtyřhodinovém rozhovoru jsme zjistily, že naše výzkumné zaměření má mnoho společného a jakmile přišel projekt REFRESH, mohly jsme naše nápady spojit. Výhodou naší spolupráce je, že můžeme těžit nejen z našeho odlišného kulturního zázemí, ale i ze zkušeností s výzkumem odlišných profesí.

Existují studie, které by pokrývaly téma vašeho výzkumu?

O hornících v ostravském  regionu studie nemám, ani v obecné rovině nejde o příliš studované téma. To je jeden z důvodů, proč je náš výzkum jedinečný. Existují studie, které popisují život horníků například v Apalačském pohoří, ve Velké Británii, trochu i v Polsku či jiných západoevropských zemích. Ze studií vycházíme a porovnáváme je s našimi, ale nemůžeme udělat čisté srovnání, protože nemáme jejich data.

S kolika horníky jste už mluvily a kolik byste jich ideálně potřebovaly?

Máme hotových něco málo přes dvacet rozhovorů. I když se to zdá jako malé číslo, v kvalitativním výzkumu nejde o to získat reprezentativní vzorek, ale jít do hloubky. Nemáme přesně stanovený konečný počet, může jich být klidně 50, ale hledáme to, čemu se říká saturace. Když začneme slyšet stejné věci opakovaně, ještě chvíli budeme pokračovat, abychom se ujistily, že už se neobjeví nic nového. Věkový průměr současných respondentů je mezi 60–70 lety, takže mnozí z nich jsou už v důchodu. Máme i několik mladších, kteří ještě stále pracují v dolech nebo v hutním průmyslu. Každý příběh je jiný, takže bychom rády další respondenty, kteří se budou vymykat průměru. Případné respondenty budeme zvát k rozhovorům do konce roku 2025 (zájemci z řad horníků či pracovníků ocelářského průmyslu mohou psát ZDE, pozn.red.).

Které obory si po skončení práce v dolech horníci nejčastěji vybírají?

Většina z nich odešla buď do příbuzných oborů (hutnictví, ocelárny) nebo se rekvalifikovala a nyní pracují třeba v IT, u policie nebo se stali strážnými. Hodně záleží na věku. Někdo hledá jen něco do důchodu, jiný chce novou kariéru. Všichni ale jedno mají společné: nechtějí jen nečinně sedět, chtějí být aktivní. Mnozí z nich jsou součástí hornických klubů, jiní pomáhají komunitě, další se vzdělávají. Mají identitu „tvrdě pracujícího člověka“, a i když některé aktivity placené nejsou, rádi dělají něco pro druhé.

Co vás v rozhovorech nejvíce překvapilo?

Jedno z největších překvapení je, jak jsou horníci odolní. Nezaměstnanost se jim nelíbí, po změně zaměstnání netouží, ale vzhledem k okolnostem jsou ochotni se rekvalifikovat a jít dál. Vidí sami sebe jako silné, schopné osobnosti, připravené ke změně, která pro ně není tak velký problém. Slyšely jsme o hornících jen samé stereotypy, že jsou drsní, špinaví, alkoholici atd.  Při rozhovorech jsme se ale spíše potkávaly s lidmi, kteří nás zvali k sobě domů, někdy nám i uvařili, mluvili o tom, že chodí na kulturní akce, například na operu. Neodpovídají stereotypům. Dalším překvapením bylo zjištění, že milují učení. Mnozí z nich mluvili o dodatečném vzdělávání, které podstoupili dobrovolně, protože se chtěli učit, získat další dovednosti. A když lidé říkají: „Ty děláš rozhovory s horníky? To musí být náročné,“ tak odpovídám, že není. Je to velmi příjemné setkání se slušnými muži.

Jste Američanka, ale učíte se  česky. Vedete rozhovory v češtině nebo jsou respondenti ochotni mluvit i anglicky?

Rozhovory se snažíme vést v češtině, protože lidé ve zdejším regionu anglicky moc neumí. Já osobně se ptám česky, co nejvíce mohu, ale vždycky mám s sebou někoho, kdo překládá nebo tlumočí. V mnoha případech je to moje kolegyně Nicole, která mluví plynně česky, i když je rodilá Němka.

Používáte ve výzkumu i jinou metodu než rozhovor?

Koukáme se i na kontext, takže zohledňujeme historii zdejšího regionu, o kterém Nicole ví hodně a já se stále učím. Navštívily jsme například archiv OKD, abychom si prohlédly dokumenty a lépe porozuměly, jak se firmy privatizovaly a kdy začaly pracovníky propouštět. Také chodíme na různá setkání horníků nebo diskuze a přednášky, abychom lépe pochopily, jak dnes žijí a co je zajímá.

Zajímá horníky, čemu výzkum může pomoct?

Ano, několik z nich  se ptalo, co se s rozhovory bude dít dál. Nyní například začínáme pořádat veřejná setkání. Nejbližší akce bude Večer s projektem Refresh. Veřejnost je vítána a rády bychom, aby lidé přišli a pokládali otázky. Je důležité říct místním lidem, co a proč děláme, co z toho bude, protože je to pro region důležité. Je rozdíl mezi psaním odborných článků a komunikací s veřejností. My se snažíme dělat obojí.

 Z jakého programu je projekt financován?

Projekt je financován EU z fondu Spravedlivé transformace, který je poskytován Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Fond je určený pro regiony, které jsou nějakým způsobem ovlivněny energetickou transformací a byl už například využit v Polsku v regionu Katowice i v jiných evropských regionech. Je z něj financován projekt REFRESH, na kterém se podílí nejen naše Ostravská univerzita, ale i Technická univerzita Ostrava a trvá do konce roku 2027.

Jste na Ostravské univerzitě na stálé pozici nebo jen spolupracujete na zmíněném projektu?

Ano, jsem už rok na permanentní pozici, která je ale podmíněná délkou projektu končícího za dva roky. Ráda bych v Ostravě zůstala i po skončení projektu, takže jsem už žádala o další financování a budu doufat.

V roce 2023 jste strávila semestr na Karlově univerzitě díky Fulbrightovu stipendiu. Jaká byla vaše motivace se vrátit zpět?

Důvodů je hned několik. Do Česka jsem se před dvěma lety zamilovala a současný  projekt mi umožňuje dělat přesně to, co mě zajímá. Všechno se pěkně spojilo dohromady.

V Praze jste vyučovala jste studenty, učíte i v Ostravě?

V Ostravě vedu předmět Výzkumná praxe, v rámci kterého se studenti aktivně podílejí na našem projektu a účastní se rozhovorů s horníky, či je následně přepisují nebo překládají. Máme i studenty, které téma zaujme natolik, že v projektu REFRESH pokračují i nadále.

Jsou čeští studenti rozdílní od těch amerických?

Těžko se to srovnává, ale v jistých ohledech jsou obě skupiny podobné. Jsou to mladí lidé, kteří jsou přilepení k mobilům a snaží se všude využívat AI a my s nimi pracujeme na tom, aby ji využívali správně. Celkově jsou ale čeští studenti akademicky o něco silnější. Je to dané tím, že v USA je širší spektrum studentů, najdete tam velmi dobré žáky, ale i takové, kteří by na vysoké škole být vůbec neměli. V Americe je také rozdílný systém výuky, který je hodně o diskusi, tady je spíš o přednášení. Já jsem do Česka americký přístup přinesla, a zjistila jsem, že se místním studentům líbí. Chvíli trvalo, než si na něj zvykli, ale když se osmělili, ptají se a diskutujeme.

V rámci své práce se dlouhodobě věnujete výzkumu, který kombinuje téma identity, věku, práce a duševního zdraví. Jak byste popsala rozdíly v této oblasti mezi lidmi žijící v ČR a v USA?

Rozdílů je hodně. Ve Spojených státech je zaměstnání hlavní identitou člověka, zejména pak u znalostních pracovníků. Když přijdou o práci, nevědí, kým jsou. U horníků v USA je často identita více spojena s komunitou a sloužením společnosti než s profesí. V Česku je identita jedince flexibilnější. Horníci, i znalostní pracovníci například v Praze, říkají věci jako: „To, co dělám, není moje identita.“, nebo: „Já sloužím společnosti.“ V USA jsem nikdy neslyšela nějakého znalostního pracovníka říct, že slouží společnosti.

Další rozdíl je v samotném procesu výzkumu, který byl v ČR složitější, protože v EU platí přísnější zákony na ochranu soukromí. V USA jsem mohla jít na úřad práce nebo do různých skupin a shánět respondenty tam. Stačil souhlas vedoucího skupiny. V Česku jsem si musela najmout náborovou agenturu, která mi účastníky pomohla najít.

Jak se vám v České republice, potažmo v Ostravě, žije?

Skvěle. Miluji to tady, miluji Ostravu. Nechci říkat o USA nic špatného, ale v americké kultuře je kladen velký důraz na peníze, majetek a prestiž. V Česku se lidé více zaměřují na vztahy a zážitky, a to jsou hodnoty, které mi jsou blízké. Ostravský region je výjimečný tím, že není tak hektický jako třeba Praha. Sice mi trvalo, než jsem si zvykla na češtinu, kterou zde mluví velice rychle. Stále se ji učím. Ale lidé jsou tu přátelští a upřímní. Nikdy nemám pocit, že by byli falešní, což je v USA občas součástí kultury. Musím říct, že se zde cítím jako doma.

Foto: Norris Dawn, OKD 

Dawn Norris je americká socioložka, která se zabývá hlavně výzkumem, který kombinuje téma identity, věku, práce a duševního zdraví. Magisterský titul a doktorát získala na University of Maryland, College Park (UMCP). Nyní pracuje na Ostravské univerzitě, kde se zaměřuje na ztrátu zaměstnání a následnou transformaci horníků. Českou republiku si po svém pobytu díky Fulbrightově stipendiu v roce 2023 velice oblíbila a chtěla by tu už i se svým manželem a třemi kočkami zůstat.