Jana Roithová: Změna prostředí zvyšuje vědeckou kreativitu

Jste čerstvou držitelkou ERC Synergy grantu. Čemu se v něm budete věnovat?

Spolu s kolegy se budeme zabývat reakčními cestami, které mohou nastat v komplexních směsích. Dnes o chemických reakcích uvažujeme v kontextu jedné reakční cesty, během které vznikají meziprodukty a výsledné produkty. Ve skutečnosti to ale může být o hodně složitější. Náš grant je o vývoji nových reakcí v dynamických směsích, kde se tvoří mnoho reaktivních intermediátů paralelně a všechny mohou do reakcí vstupovat. Budeme na základě experimentů a teoretických výpočtů vyvíjet přístup, který umožní sestavit mapu všech reakčních cest. S touto mapou, pak budeme vědět, která cesta je nejpravděpodobnější a jak změnit podmínky, abychom cesty ovlivnili a získali produkty, které chceme. 

Výsledkem by tedy mohl být počítačový program, který mi na základě složení reakční směsi vypočte, jaký bude výsledný poměr produktů?

Výsledkem bude program, do kterého zadáte složení vašeho roztoku, a on vám řekne o možných reakcích všechno. Nejen, jaké produkty můžete získat, ale také, například, jak změnit podmínky, abyste získala jiné produkty. Je to velmi ambiciózní cíl a jednou takový program určitě mít budeme. Doufám, že se podaří vyvinout našemu týmu, ale máme samozřejmě konkurenci. 

Na čem by mohl projekt ztroskotat?

Dnes vzhledem k limitované výpočetní kapacitě současných počítačů a nepřesnostem při výpočtu rychlostí chemických reakcí neumíme kvantitativně posoudit konkurenci paralelních reakčních cest. Proto musíme výpočty kalibrovat pomocí experimentálních dat... Až budeme mít výkonnější kvantové počítače, budou výpočty ještě přesnější a odhad snazší.

Dobrá zpráva, která přišla ve správnou chvíli

V jaké situaci vás zpráva o tom, že jste získala ERC Synergy Grant, zastihla?

Poslední dobou se mi nedařilo sehnat peníze na zabezpečení skupiny, takže mi to v mnoha ohledech odlehčilo. Financování výzkumu v Nizozemsku je v současné chvíli velmi napjaté kvůli snížení rozpočtů vysokých škol, které zavedla poslední nizozemská vláda. Většina grantů financuje pouze jednoho PhD studenta na jednoho školitele a žádat o ně můžete jednou ročně, nebo jsou vypisovány s ještě nižší frekvencí. Institucionální financování výzkumu na univerzitách prakticky neexistuje, takže mnoho skupin je ve finanční tísni. Na druhou stranu je celkem dost peněz vydáváno na spolupráci s průmyslem. Nemůžete ale pracovat na vlastních výzkumných tématech, protože je určují průmysloví partneři. 

Na semináři pro vědce z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR jste říkala, že aktuálně hledáte novou pracovní výzvu.

Uvažuji o tom, že bych se chtěla posunout na jinou instituci, ale ještě nevím, zda zůstanu v Nizozemsku nebo půjdu někam úplně jinam. Na mém současném pracovišti jsem spokojená například z hlediska prostoru, který mám k dispozici. Přírodovědecká fakulta na Radboud University má nejkrásnější univerzitní budovu, kterou jsem kdy viděla, a zamilovala jsem se do ní na první pohled. Je to ale regionální univerzita a nepřitahuje ambiciózní studenty. Navíc jsem kdysi od někoho slyšela, že pro kreativitu je dobré každých deset let změnit pracoviště. Absolutně s tím souhlasím. Nové pracoviště přinese nové spolupráce, studenti mají jiné vzdělání a řeší problémy jinak, celkově vás to posune ve výzkumu jinam. 

Překvapuje mě, že pozorujete nízkou kvalitu studentů, protože například v letošním vydání THE žebříčku je Radboud University na 154 místě.

Nejde jenom o to, kde se daná univerzita umístí na žebříčku. V rámci Nizozemska je mnoho lepších univerzit. Můj pocit je, že po covidu máme velký problém přitáhnout ty nejlepší studenty. Aby se univerzita dostala do dobré ligy, tak si musí pověst budovat strašně dlouho. Ale ztratit ji může velmi rychle. Myslím, že to se nám nyní děje, hlavně v přírodních a technických oborech. Univerzita má silné zázemí v humanitních vědách, jazycích a v medicíně – v těchto oblastech je skutečně jedna z nejlepších v Nizozemsku. Snažíme se o modernizaci výukových plánů a propagaci našeho výzkumu, ale nejsem si jistá, že to bude stačit na obrácení vývoje.

Jak se vám, jako seniorní vědkyni, shání nové místo? Máte díky vašim úspěchům a nově i ERC Synergy grantu dveře všude otevřené?

Tak to vůbec není. Do nového člověka musí každá instituce investovat spoustu peněz, a tak zvažuje, zda se jí to vyplatí. Z pohledu instituce tomu zcela rozumím. Není to tedy jen o mém rozhodnutí, kam bych chtěla jít, ale pro a proti váží obě strany. 

Máte nějakou konkrétní představu, kam byste se chtěla přesunout? Nebo spíš čekáte, jaká příležitost se vám naskytne?

V tuto chvíli žádný konkrétní plán nemám, ale vím, že vzhledem k mému věku už moc času na změnu nemám. 

Jednou z variant je, že bych odešla do Ameriky – tam je totiž profesní život daleko delší. Vlastně si neumím představit, že někdy s prací skončím. I můj syn mi říká: „Mami, jestli ty někdy odejdeš do důchodu, tak se zblázníš“. Není to ale jednoduché. Možná zůstanu v Nijmegenu. Ačkoliv mám výhrady ke směřování naší fakulty, pořád je to „stěžování si v ráji“. 

Zvažujete, že byste se při hledání nové příležitosti vydala směrem do průmyslu?  

To už dneska, vzhledem k mému věku, nepřipadá v úvahu. Nicméně v době, kdy jsem pro svůj výzkum neměla dost financování, jsem si říkala, že by nebylo špatné mít nějaký malý tým a dělat analýzu chemických procesů. Vlastně by to bylo podobné mému výzkumu, ale ve stabilním týmu. 

Nizozemský vítr do plachet

Z Česka jste odešla v roce 2018. Proč?

Potřebovala jsem změnu a nový vítr do plachet.

Z mediálních rozhovorů z té doby jsem nabyla dojem, že váš odchod byl částečně vyvolán pocitem, že v Česku není dostatečná podpora pro excelentní vědce a vědkyně.

Bylo to trochu jinak. Na katedře organické chemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kde jsem působila, je dobře zavedený systém, srovnatelný s podobnými odděleními v zahraničí. Nebylo to ale v Česku pravidlo, což jsem asi kritizovala v nějakém rozhovoru. V rámci Karlovy univerzity jsem měla dobrou podporu pro můj vlastní tým z fakultní i univerzitní úrovně. Myslím, že s fakultou máme dobré vztahy – v nadcházejících dnech tam ostatně budu přednášet. V Česku jsem byla hodně zapojená do různých administrativních rolí, ale přestávala jsem mít pocit, že moje angažmá vede tam, kam jsem chtěla. Místo toho jsem se chtěla více zaměřit na samotný výzkum a zkusit něco nového. To se mi sice povedlo, ale nyní už jsem zase tam, kde jsem byla, a administrativních rolí mám několik.

Je vůbec možné dělat jenom vědu a nepodílet se na fungování celého systému?

Jde to, ale nemyslím si, že je to správně – když jste ve vědě, měli byste se také podílet na tom, aby veškerá infrastruktura fungovala, a ne se jenom vézt. Je důležité měnit věci, se kterými nejste spokojeni. Protože kdo to nedělá a jen si stěžuje, tak se stává nekonstruktivním remcalem.

Sledujete, kam se vyvíjí české akademické prostředí a jste s ním v kontaktu?

Jsem členkou Mezinárodní vědecké rady Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, takže mám celkem dobrý přehled o tom, co se děje v Brně. A musím říct, že i na evropské scéně má Brno a Masarykova univerzita výbornou pověst. Díky velkým investicím do infrastruktury se rychle vyvíjí a získávají pozici na mezinárodní scéně. Kromě toho spolupracuji s některými českými kolegy a občas hostím jejich studenty u nás v laboratoři. 

V čem by se z vašeho pohledu mohla česká věda posunout více kupředu?

Pomohlo by větší otevření mezinárodním směrem. I když můžete mít skvělé lokální lidi, tak ti ze zahraničí mohou mít jiný pohled na to, jak se dělá výzkum nebo jak se řeší různé problémy. Prostě proto, že prošli jiným systémem vzdělávání. Vidím to každý den kolem sebe – nizozemští studenti řeší problémy jinak než čeští studenti. Zrovna tak profesoři z různých zemí mají jiný přístup k výzkumu a výuce. Mám kolegy z mnoha zemí a myslím, že dohromady jsme mnohem silnější tým, než kdybychom byli pouze Češi nebo Nizozemci. 

S jakými problémy se potýká nizozemská věda?

Nizozemská věda se nyní potýká hlavně s finančními problémy. V posledních deseti letech došlo k posílení různých oborů novými lidmi v rámci takzvaného sektorového plánování a univerzity najmuly mnoho nových juniorních i seniorních vědců. Následně ovšem přišel finanční propad posledních let. Výsledkem je, že mnohem více lidí soutěží o stejné nebo fakticky snižující se prostředky. 

Co vás na práci ve vědě nejvíc naplňuje?

Věda mě baví vždycky a za všech okolností, ráda zkouším nové věci a řeším různé problémy. I díky tomu se mi, myslím, daří dělat dlouhodobě skvělý výzkum. Největší radost mám, když se něco povede studentům bez mého zapojení. Nejšťastnější jsem, když vidím, jak jsou pyšní na to, že něco sami vyvinuli. Těší mě pocit, že pod mým vedením mohl někdo vyrůst a je sebevědomý a samostatný.

Nedávno jsem například svoje končící postgraduální studenty přizvala, aby se spolu se mnou zapojili do rozhovorů s kandidáty na nové doktorandy. U toho jsem si uvědomila, jak všichni z nich obrovsky profesně vyrostli – před čtyřmi lety, když oni sami seděli v pozici kandidátů, tak to byli nervózní studenti a dnes se z nich stali samostatní vědci, na které jsem opravdu pyšná.   

Rozhovor vznikl při návštěvě Jany Roithové v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. 

Jana Roithová je chemička specializující se na hmotnostní spektroskopii, organokovovou chemii a studium reakčních mechanismů. Působila na Univerzitě Karlově a později pokračovala ve své vědecké dráze v Nizozemsku na Radboud University v Nijmegenu, kde pracuje dodnes. Za své objevy získala řadu prestižních ocenění, například cenu Neuron.